Nic není tak dlouhé
jako čekání na zázrak
Nic není tak ztichlé
jako čekání na zázrak
Nic není tak marné
jako čekání na zázrak
Rozsvícená Praha pláče
..... a já čekám,
čekám na zázrak ...
(Tato formou prostinká básnička se moc líbila mému oblíbenému písničkáři Ivanu Hlasovi, takže je jakoby věnovaná jemu.)
Z Filipova cestopisu I
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Za dva dny jsme již stáli poslušně ve frontě na oddělení pasů víz a pohrdavě hleděli na ty, kteří pod přísným zrakem úřednice se snažili vydyndat výjezdní doložky do KS a Jugoslávie. Jelikož jsme si byli jisti, že Sovětský Svaz je spřátelenější více než všechny ostatní spřátelené země dohromady, a že naše jednání bude bezproblémové a radostné.
Ale tisíckrát běda! Sotva jsme přednesli svoji žádost, podívala se na nás úřednice ještě přísněji a podezíravěji než na patolízaly toužící po KS a pravila rozhodným hlasem: "Nelze". Následná konverzace byla (asi díky šoku na naší straně) značně nepřehledná a zmatkovitá. Jasné bylo nakonec toto: Do SSSR můžete cestovat buď jako řádní turisté s cestovní kanceláří, nebo do určitého města na úředně ověřené pozvání matky, otce, dcery nebo syna. Takže jsme zabalili své plány na Kavkaz, Sibiř a Rigu a nevímco ještě a šli jsme do hospody opít se s pocitem politických mučedníků.
A tak by to zde mohlo celé skončit, nebýt našeho světaznalství a znalosti dávné úměry: malý úředník = přísný úředník. Druhý den jsme ťukali na brány sovětského konzulátu v Dejvicích. Přijal nás osobně pan konzul. "Dobryj děň, tovaryšč," vychrlili jsme, a přednesli svůj problém v perfektní fuštině s moskevskou výslovností. "Mohli jste mluvit česky," neodpustil si pan konzul poznámku před tím, než nám vysvětlil, že po libovolné trase v SSSR cestovat nelze, a že jezdit stopem v SSSR také nelze. Zatracené slovíčko "nelze", později "nělzjá", proti němuž není odvolání, mělo nám být ještě mnohokrát servírováno.
Už trochu beznadějně jsme pomalu došli k hornímu ústí letenského tunelu. Nechtělo se nám říct jeden druhému: "... Tak co se dá dělat, čau, já jdu domů." Dalo by se říct, že jsme stáli a přemýšleli jak to udělat. Spíš jsme však jen smutně civěli; i přes naše světaznalství se nám to zdálo nepřekonatelné. Vojta rozvíjel jakousi teorii o tom, že zfalšuje bydliště své matky a umístí ji někam na Sachalin a já mlčel. Potom, kdo ví čemu vděčím za to, že v pravém okamžiku se otevřel v mé hlavě šuplík se vzpomínkou na jakousi cestovní kancelář, která dělá zájezdy, jichž se účastníte vlastním vozem. Za půl hodinky jsme stáli před pultem v Autoturistu. Usmívala se na nás příjemná slečna Kratochvílová a my vyplňovali přihlášky na zájezd Polsko-Moskva-Leningrad-Tallin a zpět. Zaplatili jsme 540,- a šli slavit pro změnu jako vítězové nad sedmihlavým drakem byrokracie.
Nastaly časy, které se tématu jaksi přímo nedotýkají, odmaturovali jsme, skládali přijímačky na vysokou školu atd. Mezitím jsme konkretizovali cestu do Ruska - zakoupil jsem za 1000,- Kčs motocykl ČZ 125 a přijela (sic! - V.) na něm za dobrých deset hodin z Mělníka do Prahy. Což o to, byl výkonný, při zkouškách ve dvou jsme dosáhli rychlost téměř 55 km/hod, ale zhruba každých 30 km se s obdivuhodnou pravidelností objevovala porucha, jejíž oprava byla nad naše síly.
Proto jsme se vydali koupit lepší stroj ČZ 25O, krásný červený jednoválec, pojmenovaný HORNET, rok výroby 1964, najeto 29 000 km, ovšem právě po generální rekonstrukci, a jak nás prodávající ujistil - na dalších 10 000 km perfektně spolehlivý.
O ho, hó, měli jsme se tomu tenkrát třikrát hlasitě zasmát. Místo toho jsme vyndali 2 5OO Kčs a odfrčeli na zkušební jízdu. Motocykl byl božský. Na trojku zrychloval, že jsme se sotva drželi. Na rovině 111 km/hod, perfektní brzdy, světla, startování. Byl jsem nezkušený řidič, Vojta vůbec nevlastní řidičský průkaz (psáno v roce mé maturity - pozn. Vojta), a proto jsem cestou zpátky snadno přehládl takovouhle značku:
(Dej přednost v jízdě vozidlům odbočujícím po hlavní silnici - obrázky a fota případně doplním později... a ponechávám též původní půvabnou transkripci (viz 'přehládl') - pozn. Vojta)
Kulil jsem si to vesele rovně a až teprve, když odbočující autobus se jaksi neměl k tomu, aby mě protijedoucímu dal přednost, pochopil jsem, dupnul na brzdu a už jsme se váleli na mokré silnici. Řidič autobusu byl zjevně zkušený chlap a tušil dobře, co jsme zač; proto hned zastavil, pokynul nám, my jsme se sesbírali a jeli dál. Snad aby zvýšil bezpečnost jízdy, tloukl mne Vojta celou další cestu do zad a nadával mi. Byla to však poslední havárie včetně celého cestování v Rusku. Asi nad námi i v bezbožné Rusi plachtilo stádo andělů.
A tak jsme měli motorku, přihlášky, a byli připraveni zakoupit rubly a vesele vyrazit. Nebylo nám však souzeno míti to tak jednoduché.
Povolali nás telegramem do Autoturistu, zpět k příjemné slečně Kratochvílové a bylo nám sděleno, že zájezd, který jsme již měli zaplacený, je v daném termínu plně obsazen, a že můžeme jet tutéž trasu o týden později. Přijali jsme. Chtěli jsme již na místě zakoupit rubly, ale tak jsme se rozhodli jejich nákup také o týden odložit.
Měl jsem v peněžence 4 800 Kčs, protože jsem hodlal koupit 200 rbl a zaplatit maturitní večírek na parníku, který jsem tehdy organizoval s kamarádem Klímou.
Venku na ulici mě potom napadla zprvu legrační, skoro laškovná myšlenka - co by se stalo, kdybych peníze ztratil -. Kráčel jsem Opletalkou a s úsměvem sáhl do vnitřní kapsy saka, abych se přesvědčil o existenci tlustého balíku. Nic tam nebylo. Takže by v druhé kapse? Ne, asi v kalhotách - levá, přední, obě zadní kapsy, znovu do saka ... vrhl jsem se dovnitř do tašky a její obsah na místě rozházel. Nic. Zoufale sako, kalhoty, taška a jistota, že prachy nemám. Rozběhl jsem se zpátky do cestovní kanceláře. Nikdo nic nemá. Vyběhl jsem ven a znovu se vrátil. Vždyť tu někde proboha musí být! Prohledal jsem rozhozené katalogy a letáčky a do třetice sako, aktovku a kalhoty. Nic. Nikde nic. Stál jsem na chodníku celý propocený. Začínalo mi to pomalu docházet. Takže nebude Rusko a nebude parník, na který jsme vybírali.
Došel jsem domů, zavolal to mamince a strávil přemítací páteční večer v kruhu rodinném. V sobotu jsem zaskočil s přítelem Klímou do restaurace a pak že se pojedeme vykoupat. Popili jsme něco piveček, přišel také kamarád Prouza, a potom jsme všichni tři nasedli na motocykl a odfrčeli do Brček (to je rybník). Zpátky jsem se vezl žlutým žigulíkem sevřený z obou stran pány v zeleném. Na záchytce jsem byl změřen a domů kráčel na šest měsíců lehčí o řidičský průkaz. Takže výlet do Rusi padl definitivně.
Nyní to zde mohlo už podruhé trapně skončit, nebýt dobrého přítele Vojty, který mi půjčil na zaplacení maturitního parníku a přislíbil fluiduálně působit na náčelníka OS SNB Praha-západ, ke kterému jsme se nechali další den - den D - uvést.
Den D, situace 7:00 hod ráno: nemám peníze, nemám řidičák, do odjezdu zbývá 36 hodin, čekám před Smíchovskou tržnicí na Vojtu.
Tvářili jsme se asi dost tajemně, když jsme ve vrátnici zmíněné správy SNB žádali zastřenými hlasy o uvedení přímo k náčelníkovi. Pak jsme seděli u náčelníka v obrovské kanceláři, já se snažil vylíčit co chi (sic!) a Vojta krabatil čelo a vysílal mozkové fluiduální záření. Náčelník zavolal na záchytku - zjištěný obsah alkoholu v krvi byl 0,54 °% a tedy akorát na hranici jeho dobrotivosti. Vojta krabatil čelo, co to šlo, já byl zpocený jako myš. Chvíli jsme seděli všichni tři mlčky. Už jsem spoléhal jen na Vojtovo fluidum. "Dobrý, vrátím ti ho," pravil náčelník do napjatého ticha. "A ať si pro něj přijde otec nebo matka, aby mi sem pak nechodili nadávat, že jsme ti ho vrátili bez jejich svolení, jasný? Jsem tu do čtyř hodin a pak až v pondělí! Tak ať to stihnete."
S výkřiky nadšení jsme s Vojtou děkovali a na ulici se začali hádat. Prostě se mi nechtělo tak dobře utajený průser cpát mermomocí na světlo boží a bylo mi jasné, že matka tam rozhodně nepůjde, a otec,... no otec by snad... možná... v tomto slabém bodě Vojta zaútočil a tak jsem se za půl hodiny svíjel před tátou a postupně to celé vyblekotal. Otcova reakce překvapila i Vojtu, který očekával - dle pověstí - žoviálního dobrodruha a správňáka, jak by se slušelo na spisovatele detektivek. Místo toho mě otec vyhodil zhruba s tím, že je to jen dobře, že mi řidičák sebrali, že jsem se zbláznil, když za ním s tímhle jdu. Tak to je příliš, jdu vrátit přihlášku, neudělám si kvůli cestě do Ruska rodinný rozvrat. Budu mít i bez toho dost co šolíchat. Byl jsem pevně rozhodnut. Před vchodem do Autoturistu jsme se hádali, nebo spíše Vojta mě přemlouval. Trvalo to snad dvě hodiny. Už jsem vždycky stál ve dveřích a Vojta mě vytáhl ven, že pojedeme vlakem (nelze!), že mi půjčí, že na maminku zapůsobí fluidem... já lezl dovnitř, že to nemá cenu, že jdu vrátit přihlášku. Tak jsme se duševně a posléze i fyzicky přetahovali. Vojta vyhrál.
Opět jsem se svíjel před maminkou a blekotal, Vojta navíc krabatil čelo. Bylo to ještě hroznější. Máma nebyla sice jasně jednoznačná jako otec, bylo to hrozné hádání a výčitky, nakonec jsem se ze vzteku rozbrečel. Už jsem toho měl plné zuby. Venku jsem si zapálil asi padesátou cigaretu toho dne, a šli jsme oznámit výsledek jednání s rodiči náčelníkovi.
Za pět set korun pokuty jsem dostal řidičský průkaz zpátky.
Kpt. Nedělo, ještě jednou díky!
S děsivým spěchem jsme uháněli do banky. Byli jsme předposlední, koho ten pátek (v pondělí jsme už také měli užívat ve Varšavě nočních dobrodružství) obsloužili. Vojta mi stále půjčoval. Koupili jsme 300 rublů a 600 zlotých. Pan bankéř se smál, že se 600 zlotými si v Polsku nekoupíme ani limonádu, ale vesele za ně shrábl 138,90 Kčs. Maj tam asi pekelně drahou limonádu.
Den D, situace v 7 hodin večer: máme rubly, mám řidičák, do odjezdu zbývá 28 hodin. A jedem! Vyšlo to a jsme opět vítězi.
Jsme nesmírně veselí. Na nedělní ráno domluven sraz v 6.00 u Vojty v garáži, kde netrpělivě odfrkovalo 9 koňských sil blyštivého jednoválce, zvaného HORNET neboli SRŠEŇ.
Za dva dny jsme již stáli poslušně ve frontě na oddělení pasů víz a pohrdavě hleděli na ty, kteří pod přísným zrakem úřednice se snažili vydyndat výjezdní doložky do KS a Jugoslávie. Jelikož jsme si byli jisti, že Sovětský Svaz je spřátelenější více než všechny ostatní spřátelené země dohromady, a že naše jednání bude bezproblémové a radostné.
Ale tisíckrát běda! Sotva jsme přednesli svoji žádost, podívala se na nás úřednice ještě přísněji a podezíravěji než na patolízaly toužící po KS a pravila rozhodným hlasem: "Nelze". Následná konverzace byla (asi díky šoku na naší straně) značně nepřehledná a zmatkovitá. Jasné bylo nakonec toto: Do SSSR můžete cestovat buď jako řádní turisté s cestovní kanceláří, nebo do určitého města na úředně ověřené pozvání matky, otce, dcery nebo syna. Takže jsme zabalili své plány na Kavkaz, Sibiř a Rigu a nevímco ještě a šli jsme do hospody opít se s pocitem politických mučedníků.
A tak by to zde mohlo celé skončit, nebýt našeho světaznalství a znalosti dávné úměry: malý úředník = přísný úředník. Druhý den jsme ťukali na brány sovětského konzulátu v Dejvicích. Přijal nás osobně pan konzul. "Dobryj děň, tovaryšč," vychrlili jsme, a přednesli svůj problém v perfektní fuštině s moskevskou výslovností. "Mohli jste mluvit česky," neodpustil si pan konzul poznámku před tím, než nám vysvětlil, že po libovolné trase v SSSR cestovat nelze, a že jezdit stopem v SSSR také nelze. Zatracené slovíčko "nelze", později "nělzjá", proti němuž není odvolání, mělo nám být ještě mnohokrát servírováno.
Už trochu beznadějně jsme pomalu došli k hornímu ústí letenského tunelu. Nechtělo se nám říct jeden druhému: "... Tak co se dá dělat, čau, já jdu domů." Dalo by se říct, že jsme stáli a přemýšleli jak to udělat. Spíš jsme však jen smutně civěli; i přes naše světaznalství se nám to zdálo nepřekonatelné. Vojta rozvíjel jakousi teorii o tom, že zfalšuje bydliště své matky a umístí ji někam na Sachalin a já mlčel. Potom, kdo ví čemu vděčím za to, že v pravém okamžiku se otevřel v mé hlavě šuplík se vzpomínkou na jakousi cestovní kancelář, která dělá zájezdy, jichž se účastníte vlastním vozem. Za půl hodinky jsme stáli před pultem v Autoturistu. Usmívala se na nás příjemná slečna Kratochvílová a my vyplňovali přihlášky na zájezd Polsko-Moskva-Leningrad-Tallin a zpět. Zaplatili jsme 540,- a šli slavit pro změnu jako vítězové nad sedmihlavým drakem byrokracie.
Nastaly časy, které se tématu jaksi přímo nedotýkají, odmaturovali jsme, skládali přijímačky na vysokou školu atd. Mezitím jsme konkretizovali cestu do Ruska - zakoupil jsem za 1000,- Kčs motocykl ČZ 125 a přijela (sic! - V.) na něm za dobrých deset hodin z Mělníka do Prahy. Což o to, byl výkonný, při zkouškách ve dvou jsme dosáhli rychlost téměř 55 km/hod, ale zhruba každých 30 km se s obdivuhodnou pravidelností objevovala porucha, jejíž oprava byla nad naše síly.
Proto jsme se vydali koupit lepší stroj ČZ 25O, krásný červený jednoválec, pojmenovaný HORNET, rok výroby 1964, najeto 29 000 km, ovšem právě po generální rekonstrukci, a jak nás prodávající ujistil - na dalších 10 000 km perfektně spolehlivý.
O ho, hó, měli jsme se tomu tenkrát třikrát hlasitě zasmát. Místo toho jsme vyndali 2 5OO Kčs a odfrčeli na zkušební jízdu. Motocykl byl božský. Na trojku zrychloval, že jsme se sotva drželi. Na rovině 111 km/hod, perfektní brzdy, světla, startování. Byl jsem nezkušený řidič, Vojta vůbec nevlastní řidičský průkaz (psáno v roce mé maturity - pozn. Vojta), a proto jsem cestou zpátky snadno přehládl takovouhle značku:
(Dej přednost v jízdě vozidlům odbočujícím po hlavní silnici - obrázky a fota případně doplním později... a ponechávám též původní půvabnou transkripci (viz 'přehládl') - pozn. Vojta)
Kulil jsem si to vesele rovně a až teprve, když odbočující autobus se jaksi neměl k tomu, aby mě protijedoucímu dal přednost, pochopil jsem, dupnul na brzdu a už jsme se váleli na mokré silnici. Řidič autobusu byl zjevně zkušený chlap a tušil dobře, co jsme zač; proto hned zastavil, pokynul nám, my jsme se sesbírali a jeli dál. Snad aby zvýšil bezpečnost jízdy, tloukl mne Vojta celou další cestu do zad a nadával mi. Byla to však poslední havárie včetně celého cestování v Rusku. Asi nad námi i v bezbožné Rusi plachtilo stádo andělů.
A tak jsme měli motorku, přihlášky, a byli připraveni zakoupit rubly a vesele vyrazit. Nebylo nám však souzeno míti to tak jednoduché.
Povolali nás telegramem do Autoturistu, zpět k příjemné slečně Kratochvílové a bylo nám sděleno, že zájezd, který jsme již měli zaplacený, je v daném termínu plně obsazen, a že můžeme jet tutéž trasu o týden později. Přijali jsme. Chtěli jsme již na místě zakoupit rubly, ale tak jsme se rozhodli jejich nákup také o týden odložit.
Měl jsem v peněžence 4 800 Kčs, protože jsem hodlal koupit 200 rbl a zaplatit maturitní večírek na parníku, který jsem tehdy organizoval s kamarádem Klímou.
Venku na ulici mě potom napadla zprvu legrační, skoro laškovná myšlenka - co by se stalo, kdybych peníze ztratil -. Kráčel jsem Opletalkou a s úsměvem sáhl do vnitřní kapsy saka, abych se přesvědčil o existenci tlustého balíku. Nic tam nebylo. Takže by v druhé kapse? Ne, asi v kalhotách - levá, přední, obě zadní kapsy, znovu do saka ... vrhl jsem se dovnitř do tašky a její obsah na místě rozházel. Nic. Zoufale sako, kalhoty, taška a jistota, že prachy nemám. Rozběhl jsem se zpátky do cestovní kanceláře. Nikdo nic nemá. Vyběhl jsem ven a znovu se vrátil. Vždyť tu někde proboha musí být! Prohledal jsem rozhozené katalogy a letáčky a do třetice sako, aktovku a kalhoty. Nic. Nikde nic. Stál jsem na chodníku celý propocený. Začínalo mi to pomalu docházet. Takže nebude Rusko a nebude parník, na který jsme vybírali.
Došel jsem domů, zavolal to mamince a strávil přemítací páteční večer v kruhu rodinném. V sobotu jsem zaskočil s přítelem Klímou do restaurace a pak že se pojedeme vykoupat. Popili jsme něco piveček, přišel také kamarád Prouza, a potom jsme všichni tři nasedli na motocykl a odfrčeli do Brček (to je rybník). Zpátky jsem se vezl žlutým žigulíkem sevřený z obou stran pány v zeleném. Na záchytce jsem byl změřen a domů kráčel na šest měsíců lehčí o řidičský průkaz. Takže výlet do Rusi padl definitivně.
Nyní to zde mohlo už podruhé trapně skončit, nebýt dobrého přítele Vojty, který mi půjčil na zaplacení maturitního parníku a přislíbil fluiduálně působit na náčelníka OS SNB Praha-západ, ke kterému jsme se nechali další den - den D - uvést.
Den D, situace 7:00 hod ráno: nemám peníze, nemám řidičák, do odjezdu zbývá 36 hodin, čekám před Smíchovskou tržnicí na Vojtu.
Tvářili jsme se asi dost tajemně, když jsme ve vrátnici zmíněné správy SNB žádali zastřenými hlasy o uvedení přímo k náčelníkovi. Pak jsme seděli u náčelníka v obrovské kanceláři, já se snažil vylíčit co chi (sic!) a Vojta krabatil čelo a vysílal mozkové fluiduální záření. Náčelník zavolal na záchytku - zjištěný obsah alkoholu v krvi byl 0,54 °% a tedy akorát na hranici jeho dobrotivosti. Vojta krabatil čelo, co to šlo, já byl zpocený jako myš. Chvíli jsme seděli všichni tři mlčky. Už jsem spoléhal jen na Vojtovo fluidum. "Dobrý, vrátím ti ho," pravil náčelník do napjatého ticha. "A ať si pro něj přijde otec nebo matka, aby mi sem pak nechodili nadávat, že jsme ti ho vrátili bez jejich svolení, jasný? Jsem tu do čtyř hodin a pak až v pondělí! Tak ať to stihnete."
S výkřiky nadšení jsme s Vojtou děkovali a na ulici se začali hádat. Prostě se mi nechtělo tak dobře utajený průser cpát mermomocí na světlo boží a bylo mi jasné, že matka tam rozhodně nepůjde, a otec,... no otec by snad... možná... v tomto slabém bodě Vojta zaútočil a tak jsem se za půl hodiny svíjel před tátou a postupně to celé vyblekotal. Otcova reakce překvapila i Vojtu, který očekával - dle pověstí - žoviálního dobrodruha a správňáka, jak by se slušelo na spisovatele detektivek. Místo toho mě otec vyhodil zhruba s tím, že je to jen dobře, že mi řidičák sebrali, že jsem se zbláznil, když za ním s tímhle jdu. Tak to je příliš, jdu vrátit přihlášku, neudělám si kvůli cestě do Ruska rodinný rozvrat. Budu mít i bez toho dost co šolíchat. Byl jsem pevně rozhodnut. Před vchodem do Autoturistu jsme se hádali, nebo spíše Vojta mě přemlouval. Trvalo to snad dvě hodiny. Už jsem vždycky stál ve dveřích a Vojta mě vytáhl ven, že pojedeme vlakem (nelze!), že mi půjčí, že na maminku zapůsobí fluidem... já lezl dovnitř, že to nemá cenu, že jdu vrátit přihlášku. Tak jsme se duševně a posléze i fyzicky přetahovali. Vojta vyhrál.
Opět jsem se svíjel před maminkou a blekotal, Vojta navíc krabatil čelo. Bylo to ještě hroznější. Máma nebyla sice jasně jednoznačná jako otec, bylo to hrozné hádání a výčitky, nakonec jsem se ze vzteku rozbrečel. Už jsem toho měl plné zuby. Venku jsem si zapálil asi padesátou cigaretu toho dne, a šli jsme oznámit výsledek jednání s rodiči náčelníkovi.
Za pět set korun pokuty jsem dostal řidičský průkaz zpátky.
Kpt. Nedělo, ještě jednou díky!
S děsivým spěchem jsme uháněli do banky. Byli jsme předposlední, koho ten pátek (v pondělí jsme už také měli užívat ve Varšavě nočních dobrodružství) obsloužili. Vojta mi stále půjčoval. Koupili jsme 300 rublů a 600 zlotých. Pan bankéř se smál, že se 600 zlotými si v Polsku nekoupíme ani limonádu, ale vesele za ně shrábl 138,90 Kčs. Maj tam asi pekelně drahou limonádu.
Den D, situace v 7 hodin večer: máme rubly, mám řidičák, do odjezdu zbývá 28 hodin. A jedem! Vyšlo to a jsme opět vítězi.
Jsme nesmírně veselí. Na nedělní ráno domluven sraz v 6.00 u Vojty v garáži, kde netrpělivě odfrkovalo 9 koňských sil blyštivého jednoválce, zvaného HORNET neboli SRŠEŇ.
Velmi slabý příspěvek o vynikajícím hráči (Já) bude následovat.
(dedikováno tomu sakra Vodňanskýmu)
Já: "... a kolik druhů zmrzliny myslíš, že umím zahrát?"
Markéta: "Ježiš, já nevím... sedm...?"
Já: "To přidej, kočko!"
Markéta: "Tak herec jsi výbornej - fakt nevím."
Já: "Zkus si tipnout."
Markéta: "Dvacet...?"
Já: "To jsi pořád z moc levnýho kraje..."
Markéta: "Víc jak padesát asi sotva...?"
Já: "Hu, hu, hu, hu. Myslíš?"
Markéta: "Tak fakt nevim. Kolik?"
Já: "Dvěstěpadesátšest!"
Markéta: "Cože???"
Já: "Dvěstěpadesátšest... A taky umím vepřovej guláš!"
Markéta: "Vepřovej guláš...? A jak se to hraje, prosímtě?"
Já (úsměv): "Blázínku, zase jsi mi naletěla (V.)! Vepřovej guláš nehraju, vepřovej guláš jsem dělal třikrát v papiňáku..."
Markéta: "A byl dobrej...?"
Já: "To si piš, že jo!"
P.S. Omlouvám se za jistou přílišnou "popisnost" výše uvedeného příspěvku, ale alespoň už všichni víte, jak vynikajícím hráčem já vlastně jsem.
Dvěstěpadesátšest!
No uznejte...
Já: "... a kolik druhů zmrzliny myslíš, že umím zahrát?"
Markéta: "Ježiš, já nevím... sedm...?"
Já: "To přidej, kočko!"
Markéta: "Tak herec jsi výbornej - fakt nevím."
Já: "Zkus si tipnout."
Markéta: "Dvacet...?"
Já: "To jsi pořád z moc levnýho kraje..."
Markéta: "Víc jak padesát asi sotva...?"
Já: "Hu, hu, hu, hu. Myslíš?"
Markéta: "Tak fakt nevim. Kolik?"
Já: "Dvěstěpadesátšest!"
Markéta: "Cože???"
Já: "Dvěstěpadesátšest... A taky umím vepřovej guláš!"
Markéta: "Vepřovej guláš...? A jak se to hraje, prosímtě?"
Já (úsměv): "Blázínku, zase jsi mi naletěla (V.)! Vepřovej guláš nehraju, vepřovej guláš jsem dělal třikrát v papiňáku..."
Markéta: "A byl dobrej...?"
Já: "To si piš, že jo!"
P.S. Omlouvám se za jistou přílišnou "popisnost" výše uvedeného příspěvku, ale alespoň už všichni víte, jak vynikajícím hráčem já vlastně jsem.
Dvěstěpadesátšest!
No uznejte...
Šostakovič o mě! (ten černý vous již nemám)
I za cenu toho, že zmrzačím výbornej vtip, (pro případné laskavé čtenářky-divačky-posluchačky) dodám, že ten nadpis je jistou hyperbolou (nadsázkou)...
Jak by tu pravdu každý viděl...
"Já něco napíšu, ty deníky, co si vedu, a uvidíme, kdo je lepší..."
"A to bude v ruštině nebo v češtině?"
"Samozřejmě, že v češtině..."
"..."
"Chvíli mě je horko, chvíli zima."
Tak už to někdy chodí na světě.
Syd Barret
"A to bude v ruštině nebo v češtině?"
"Samozřejmě, že v češtině..."
"..."
"Chvíli mě je horko, chvíli zima."
Tak už to někdy chodí na světě.
Syd Barret
Ale volama se plečkovalo...
"Jednou sem plečkoval volama u Svatý Anny, to je hned za dvorem..."
"Ale Alí zase neví, co to je plečkování... - "
"... a ten vůl mi šláp' na nohu... Zaplaťpánbu, že to bylo na jaře, že to bylo po dešti... takže mi tu nohu zatlačil do tý hlíny - měkký půdy, jinak mě ji rozetnul... A furt jsem do něj bušil, a von neuhnul..."
"Nepustil pryč..."
"Nadarmo se neříká 'Ty si vůl', vopravdu - "
A: "A co je to 'plečkování'?"
M: "To bylo umění..."
"Ale Alí zase neví, co to je plečkování... - "
"... a ten vůl mi šláp' na nohu... Zaplaťpánbu, že to bylo na jaře, že to bylo po dešti... takže mi tu nohu zatlačil do tý hlíny - měkký půdy, jinak mě ji rozetnul... A furt jsem do něj bušil, a von neuhnul..."
"Nepustil pryč..."
"Nadarmo se neříká 'Ty si vůl', vopravdu - "
A: "A co je to 'plečkování'?"
M: "To bylo umění..."
Ať žije Vincent Venera!
(kromobyčejně lidský a inteligentní příspěvek o Renny a Jazzu bude následovat)
Renny na mě čekala na kopci v půli cesty. Když mi podávala ruku ("Ach tak já jsem tedy ta Vaše nová studentka - Renata"), usmála se mile a plaše.
Tak mile a tak plaše, jak se to u vlastech již dlouho nenosí:
"Já jsem v tom případě Vojtěch Petřík - Vojta, a jsem nebezpečnej a jsem zlej...
A vůbec nevím, co tady dělám a proč tady šaškuju - touhle dobou měl jsem se již dávno rozplozovat tam někde v Tichomoří... s tou Marií, sakra, ale to by bylo dlouhý vyprávění... Sakra!"
"Půjdeme do Velkýho bratra."
"Jakže?"
"No přeci Big Brother - ta reality show."
"Aha!?"
"Teď je tam výukové středisko -"
"No jo! Tak to se máme věru nač těšit..."
Od "půli cesty" k "bratru" je to ještě asi tak sedm minut šouravé chůze:
"... abyste na mě nebyl nějakej moc přísnej..."
Okamžitě mě napadne Cimrman: "Na lid obecnej musí být přísnost," ale zavčasu se ovládnu a ("jen") rozesměju.
"Čemu se smějete?" zeptá se plachá žena trochu přiškrceně.
"Sobě Renato, sobě..."
Vidím, že moje prospektivní žákyně je už notně vyplašená:
"Víte, Renato. Žil jsem dlouho se ženou, takovou dost dobrou a chytrou - s Alí, pak jsme ale přišli o dítě - ještě v břiše - a pak... náročnej rozchod, bordely, starý kamarádi někde v tramtárii, k tomu ta pitomá Marie... a do toho všechny ty humusy tady...
Jsou to perný nervy. Ale učitel jsem podle všeho výbornej a kluk hodnej - zlatej..."
"Já jsem na tom možná dost podobně - mě utek' manžel..."
"Hm, to je asi taky blbý..."
"Nerada o tom mluvím, já vůbec o sobě nerada mluvím..."
"Já... Snad Vám rozumím... a budu na Vás laskavý, Renato. Aby se Vám, či spíše nám oběma ty společné hodiny co možná líbily."
Renny se usmála mile a vděčně... a tak jsme se skamarádili(y).
Renny na mě čekala na kopci v půli cesty. Když mi podávala ruku ("Ach tak já jsem tedy ta Vaše nová studentka - Renata"), usmála se mile a plaše.
Tak mile a tak plaše, jak se to u vlastech již dlouho nenosí:
"Já jsem v tom případě Vojtěch Petřík - Vojta, a jsem nebezpečnej a jsem zlej...
A vůbec nevím, co tady dělám a proč tady šaškuju - touhle dobou měl jsem se již dávno rozplozovat tam někde v Tichomoří... s tou Marií, sakra, ale to by bylo dlouhý vyprávění... Sakra!"
"Půjdeme do Velkýho bratra."
"Jakže?"
"No přeci Big Brother - ta reality show."
"Aha!?"
"Teď je tam výukové středisko -"
"No jo! Tak to se máme věru nač těšit..."
Od "půli cesty" k "bratru" je to ještě asi tak sedm minut šouravé chůze:
"... abyste na mě nebyl nějakej moc přísnej..."
Okamžitě mě napadne Cimrman: "Na lid obecnej musí být přísnost," ale zavčasu se ovládnu a ("jen") rozesměju.
"Čemu se smějete?" zeptá se plachá žena trochu přiškrceně.
"Sobě Renato, sobě..."
Vidím, že moje prospektivní žákyně je už notně vyplašená:
"Víte, Renato. Žil jsem dlouho se ženou, takovou dost dobrou a chytrou - s Alí, pak jsme ale přišli o dítě - ještě v břiše - a pak... náročnej rozchod, bordely, starý kamarádi někde v tramtárii, k tomu ta pitomá Marie... a do toho všechny ty humusy tady...
Jsou to perný nervy. Ale učitel jsem podle všeho výbornej a kluk hodnej - zlatej..."
"Já jsem na tom možná dost podobně - mě utek' manžel..."
"Hm, to je asi taky blbý..."
"Nerada o tom mluvím, já vůbec o sobě nerada mluvím..."
"Já... Snad Vám rozumím... a budu na Vás laskavý, Renato. Aby se Vám, či spíše nám oběma ty společné hodiny co možná líbily."
Renny se usmála mile a vděčně... a tak jsme se skamarádili(y).
Báseň filosofická (nejenom o Wagnerovi)
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Obtěžoval mě tuhle Nietzsche,
že už je všecko v píče -
Já na to aby nebyl sprostej,
že miluju operní árie...
(Mám pokračovat?)
Obtěžoval mě tuhle Nietzsche,
že už je všecko v píče -
Já na to aby nebyl sprostej,
že miluju operní árie...
(Mám pokračovat?)
Čá-še, Čá-še aneb Sokratovo umění diskuse...
(vystřiženo z internetových novin, a to jsem nešel pro to "nejlepší")
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 9 hlasů Schmidt.J (seznam.cz)15. 1. 2008 13:49 - *.80.64.90
Hnus jsi Ty, už s Tvým nickem.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 2 hlasy Morgan.Samara (email.cz)15. 1. 2008 13:57 - *.30.250.231
Můžeš začít u sebe a jít příkladem.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 1 hlas Otakarro (seznam.cz)15. 1. 2008 13:58 - *.108.141.132
Fakt?? Toho bohdá nebude blbečku !
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor MSAPO (seznam.cz)15. 1. 2008 14:03 - *.41.broadband3.iol.cz
To by musela vychcípat celá republika.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 2 hlasy POZITRONX (seznam.cz)15. 1. 2008 14:08 - *.adslcust.sbone.cz
To je mi tě líto,chudáčku zamindrákovaný.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 1 hlas pepcaz (seznam.cz)15. 1. 2008 14:29 - *.211.broadband2.iol.cz
Ty jsi těžkej magor,že?
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 9 hlasů Schmidt.J (seznam.cz)15. 1. 2008 13:49 - *.80.64.90
Hnus jsi Ty, už s Tvým nickem.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 2 hlasy Morgan.Samara (email.cz)15. 1. 2008 13:57 - *.30.250.231
Můžeš začít u sebe a jít příkladem.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 1 hlas Otakarro (seznam.cz)15. 1. 2008 13:58 - *.108.141.132
Fakt?? Toho bohdá nebude blbečku !
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor MSAPO (seznam.cz)15. 1. 2008 14:03 - *.41.broadband3.iol.cz
To by musela vychcípat celá republika.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 2 hlasy POZITRONX (seznam.cz)15. 1. 2008 14:08 - *.adslcust.sbone.cz
To je mi tě líto,chudáčku zamindrákovaný.
Reagovat
Hlasuj, toto je kvalitní názor - 1 hlas pepcaz (seznam.cz)15. 1. 2008 14:29 - *.211.broadband2.iol.cz
Ty jsi těžkej magor,že?
Reagovat
Básnička od mojí mámy
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
šibřinky břinky břinky
___ nás navštívily nepřipravené
_______ jako nahé v trní kde odložené dítě vrní
Haf haf štěká kočka a nasazuje si prizmatické brýle
zlá chvilička chvíle
Kolotoč však zůstává a jede si dál
dokolečka dokola dokolečka dokola
Moje máma není žádná spisovatelka básní.
Když mi tedy toto před lety ukázala (a věnovala),
blahosklonně (a trochu útrpně) jsem povzdechl
a pousmál se.
Teď však vidím jasně, že blahosklonnost
v tomto případě vůbec nebyla na místě.
Jasně vnímám ryzí mateřský cit a cit
pro poezii...
šibřinky břinky břinky
___ nás navštívily nepřipravené
_______ jako nahé v trní kde odložené dítě vrní
Haf haf štěká kočka a nasazuje si prizmatické brýle
zlá chvilička chvíle
Kolotoč však zůstává a jede si dál
dokolečka dokola dokolečka dokola
Moje máma není žádná spisovatelka básní.
Když mi tedy toto před lety ukázala (a věnovala),
blahosklonně (a trochu útrpně) jsem povzdechl
a pousmál se.
Teď však vidím jasně, že blahosklonnost
v tomto případě vůbec nebyla na místě.
Jasně vnímám ryzí mateřský cit a cit
pro poezii...
Poema IV
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Šalebnou zemí šel ranný podzim
_____________________ královstvím her...
Vyšplhám v koruny divokých višní
________ na lýtkách mne studí zaschlá krev
Zmámený vůní lučních trav
______ chci ještě jednou ochutnat
__________________________ západ Slunce -
souboj s obzorem, ten starodávný klam,
________________ když sféry se barví rudě
A dál se usmívám nad tou klauniádou...
___ Sám jsem obzor sám; pro jiné, kteří nikdy nedojdou...
_______________________________ ať se jim kůže barví
_____________________________________________třeba rudě...
Tak toto je moje první "opravdová" básnička.
Napsal jsem ji v 17 letech po návratu z Indie.
'Hrdinou' obrazu je ovšem kluk zhruba devítiletý.
"Šalebnou zemí" zde zovu Východní Čechy (ten cíp Železných hor).
Šalebnou zemí šel ranný podzim
_____________________ královstvím her...
Vyšplhám v koruny divokých višní
________ na lýtkách mne studí zaschlá krev
Zmámený vůní lučních trav
______ chci ještě jednou ochutnat
__________________________ západ Slunce -
souboj s obzorem, ten starodávný klam,
________________ když sféry se barví rudě
A dál se usmívám nad tou klauniádou...
___ Sám jsem obzor sám; pro jiné, kteří nikdy nedojdou...
_______________________________ ať se jim kůže barví
_____________________________________________třeba rudě...
Tak toto je moje první "opravdová" básnička.
Napsal jsem ji v 17 letech po návratu z Indie.
'Hrdinou' obrazu je ovšem kluk zhruba devítiletý.
"Šalebnou zemí" zde zovu Východní Čechy (ten cíp Železných hor).
Jehňátko zamilované....
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Ač třebas tomu tak neumíme, všimněme si, prosím, dynamických změn!
Ač třebas tomu tak neumíme, všimněme si, prosím, dynamických změn!
Kdyby byl Magorov aneb Dítě školou povinné
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
V valašské dědině, v jizbě tiché,
krojovaná selka za stolem dřevěným -
Před sebou krajáč v něm mléko bílé
se kochá divadlem podivným.
Podivné věci se ve světničce dějí -
krojovaná selka ani nedutá,
rty se jí samou nedočkavostí chvějí,
nahý Kristuspán po malém podiu někam utíká.
V plechovém hrnci (nese ho Kristuspán),
prázdném, ale vařícím,
je zapíchnuta jehla jako trám,
ve dně samou nenávistí k jehle hořícím.
"Proč si ten Krist, nahý a bos,
o hrnec zbytečně prsty pálí?"
dí v duchu selka hledíc na falos,
za kterýžto Krista mlčky chválí.
Švédský hokejista ještě v propoceném ribanu,
obrací se na Krista, který mezitím již hrnec položil:
"Nevím jestli za tohle se do ráje dostanu...?"
a výsledky Zlatého slavíka pak před ním rozložil.
Zlatý slavík, to je anketa o nejlepšího zpěváka -
Vyhrál to Kristuspán, druhý byl Karel Gott;
na třetí místo odsunuli toho Švéďáka...
Kdo tipoval obráceně, ten to prostě neuhod'
Selce lezou oči z důlků...
ale již ne, již nechme toho divadla
Stačí, když toho napíšeme půlku,
vždyť jiný pánbíček teď naklonil svá vahadla...
a já se pak probudil, a byl jsem celej zpocenej...
(Překlepáno z krasopisného školního listu - zvláštní)
V valašské dědině, v jizbě tiché,
krojovaná selka za stolem dřevěným -
Před sebou krajáč v něm mléko bílé
se kochá divadlem podivným.
Podivné věci se ve světničce dějí -
krojovaná selka ani nedutá,
rty se jí samou nedočkavostí chvějí,
nahý Kristuspán po malém podiu někam utíká.
V plechovém hrnci (nese ho Kristuspán),
prázdném, ale vařícím,
je zapíchnuta jehla jako trám,
ve dně samou nenávistí k jehle hořícím.
"Proč si ten Krist, nahý a bos,
o hrnec zbytečně prsty pálí?"
dí v duchu selka hledíc na falos,
za kterýžto Krista mlčky chválí.
Švédský hokejista ještě v propoceném ribanu,
obrací se na Krista, který mezitím již hrnec položil:
"Nevím jestli za tohle se do ráje dostanu...?"
a výsledky Zlatého slavíka pak před ním rozložil.
Zlatý slavík, to je anketa o nejlepšího zpěváka -
Vyhrál to Kristuspán, druhý byl Karel Gott;
na třetí místo odsunuli toho Švéďáka...
Kdo tipoval obráceně, ten to prostě neuhod'
Selce lezou oči z důlků...
ale již ne, již nechme toho divadla
Stačí, když toho napíšeme půlku,
vždyť jiný pánbíček teď naklonil svá vahadla...
a já se pak probudil, a byl jsem celej zpocenej...
(Překlepáno z krasopisného školního listu - zvláštní)
Smith & Wesson
*****************************
Rodinné sídlo (z otcovy strany) se nachází na Pojizerské tabuli nedaleko Mladé Boleslavi.
V současnosti nejsem nadán nižádnou "normální" ženou-partnerkou, víkendy tam tudíž trávím většinou jen s rodiči a skutečným 'kápem' rodiny - 93letou babičkou. Televize je o sobotách téměř vždy bědná, kamarádi z klukovských let - s kterými jsem hrával fotbal a podobně - zůstali tematicky stále u toho fotbalu, a (vlastními) legendami opředený dělostřelec a fantom místní hospody Míra D. mi před pár lety umřel...
Jak si za takovýchto okolností uhnat "horečku sobotní noci" je tedy pro mě na chalupě vždycky 'těžkým rébusem'. (F.)
Zpravidla mi musí postačit přítel člověka - kniha, nebo (když se výjímečně zadaří) Kufr.
Míra Kufr je svéráz - něco originál. Používá věty jako "Zase hulim jak sivej" a nad roklí za vsí má vechtrhaus předělaný na zálesáský srub.
Když jdu od vlaku do naší chalupy, neopomenu se nikdy (třeba pod záminkou nákupu žvýkaček) zastavit v hostinci a poohlédnout se po Kufrovi. (To je skutečné příjmení, žádná "přezdívka")
Onehdá jsem měl štěstí a Mistr tam byl. Sláva! Něco jsme popili, slovo dalo slovo, nasedli jsme do Jeepu a vyrazili k rokli. Potom se musí pěšky přes pole, a jak tak podpírám svýho kemu, uvědomuji si, že je zase jednou trochu "na šrot"...
Já na šrot nejsem ani trochu, zato mám "silně naváto".
Což v mém případě znamená, že zpívám. Zpíval jsem si cestou, a zpíval jsem i potom, co jsme dorazili na místo. Míra otevřel láhev kořalky, ta mě ale pramálo oslovuje. Místo tvrdého pití zadíval jsem se na masívní dýku na Mistrově hýždi a spustil pro změnu ryčnou halekačku "Je zálesák a má tesák"... a poskakoval po srubu jako to hovado boží.
"Hele co mám ještě!" Mirek zničehož nic vykřikne, a těžkou bouchačku položí bez varování před sebe na stůl... "Originál Smith & Wesson. Je nabitá a odjištěná."
Takovou pistoli vidím zblízka poprvé v životě a hned se musím dívat do její devítimilimetrové hlavně...
"Ruce vzhůru," šklebí se můj kumpán a v očích mu divně blýská.
"Mirku neblbni," říkám dost nejistě, ač nevěřím, že uvnitř jsou ostré náboje. "Půjč mi jí na chvilku, takovouhle krasavici to jsem ... fakt je nabitá?"
"Chceš si ji snad vyzkoušet?"
Ve srubu daleko od vesnice jsme sami dva, jen ze stěn shlížejí krásné nahé 'pinapky' z dřevních dob komerční erotiky...
"Na škole jsem býval elitním střelcem," pravím filosoficky, "... to ale byla jen vzduchovka a malorážka a později, samozřejmě, nějakej ten sapík. V pionýru jsme měli vedoucího, Kredence, tak ten se se mnou často vytahoval... Jedeme někam na vejlet, do Prachovskejch skal třeba, soutěžíme ve střelbě a ten Kredenc si hned postaví plechovku od paštiky na hlavu a potom: 'Střílej Vojto, já ti věřim, ty to dokážeš...' A myslel to úplně vážně... Takže jsem mu pro pobavení instruktorek musel ty paštiky 'sundavat' z hlavy. On to asi myslel dobře. Ale stejně jsem tyhle frajeřinky nikdy neměl moc v lásce..."
Na šrot sťatý Mirek na mě pohlédne s pochopením... a podá mi zbraň: "Na! Potěžkej si jí. Tuhle měli vždycky americký policajti. A můžeš si s ní třeba upálit palici. Ta by ustřelila palici i volovi - jako kráva..."
"Myslíš takhle?" svalím se na gauč a revolver si přiložím ke spánku. "Myslíš, že už bych měl od všeho pokoj?"
"Já nevim, zkus to!"
"Stejně není nabitá... Takovej vůl snad nejseš...?"
V tu chvíli se však ve mě cosi hnulo. Sladce zjihlo a přitom zmohutnělo. Pocítil jsem vzrušující sílu, absenci jakýchkoli obav, a chuť to zkusit. Nesnesitelné pokušení - zkusit prostě zmáčknout spoušť... Cvak!
'Byl by to jen malý pohyb ukazováčkem pro Vojtěcha a byla by to možná velká úleva pro lidstvo...'
Snad mě napadla tahle 'lunární parafráze' (podle astronauta Neila Armstronga), protože byla hluboká noc a Měsíc za oknem zdál se býti v úplňku. A tehdy v nás - v citlivých "dětech přírody" - začasté klíčí šílené věci...
Vymrštil jsem se z gauče a běžel ven - na terasu. Měsíc sám byl šílený. V mžiku jsem přehlédl Kufrovu osadu-ranč a jeho Smith & Wessona namířil proti asi 30 metrů vzdálenému dubu. A stiskl...
"Beng!" Rokle zahřměla. Ruka se zpevnila. Rokle se roztrhla znovu - "Beng!" A pak ještě třikrát:
"Beng! Beng! Beng!" V revolveru zřejmě zbývala poslední nábojnice. Uvědomil jsem si, jak zhůvěřile tu masakruji živé dřevo... jako vrcholový pablb. A pocítil další - ještě silnější - vlnu chuti se zastřelit! Nyní jsem si však byl zcela jistý eventuálním úspěchem...
Klekl jsem si na kolena! Revolver jsem uchopil oběma rukama a předloktí opřel o zábradlí...
"Beng!"
...a poslední kulku vpálil do dubu...
(A vydal se na krátkou procházku pod hvězdami...)
Když jsem se vrátil do srubu, Míra spal - zkroucený v křesle.
Bouchačku jsem položil na bar (Mirek má v boudě krásně udělaný bar) a prost veškerých emocí zasedl ke kořalce.
A pil...
Ráno jsme se probírali hůř než krtci. (Můj "spánek" trval jen asi tak 100 minut.)
Mirek vzal do ruky Smith & Wessona a odklopil bubínek: "Kde jsou nábojnice?" zeptal se tiše.
"Jestli máš na mysli ty svoje olověný kulky, tak jsou zašitý támhle v tom stromě," pokouším se o jisté odlehčení skrze 'zálesácký humor' a ukazuji směrem k statečnému dubisku.
Ranní vyprošťováky (lahvové pivo) pijeme na verandě téměř mlčky.
Když se loučím, Mírek mi povídá: "Tak promiň, Vojtěchu! Tohle ať se raději už nikdy nestane!"
"Já vím, Mirku" usměju se nahořkle, protože vím, co mě bude čekat doma - v chalupě.
O hodinu později se zadem vpašuji do zahrady a praštím sebou do trávy pod jednu z jabloní...
Byl raný podzim.
V jedné ze svých raných básní dovolil jsem si použít "ranný podzim" - s dvěma "n". V básních a v lásce je mnohé dovoleno, ač teď by se mi i sem - do této prózy - zdvojené "n" také náramně hodilo.
Ležím pod jabloní, trpím a nevím... vůbec nevím, jen se strašně stydím. Jak jen doma vysvětlím svůj stav, jak vysvětlím své oči roztrhané krví?
A vůbec a vůbec... a vůbec! Myslel jsem, že se zblázním - že mi jebne...
Ach, jak jen by bylo krásné být nyní mrtev...
Zastřelen vlastní rukou, Smith & Wessonem, ve srubu u trati téměř v 'našem' lese (les blízko Kufrova ranče patří mému otci, já sám v něm však také často pracuji).
A před zraky tak vynikajících slečen (arciť jen na plakátech)...
Mám tisíc a jeden důvod vrátit se ke Kufrovi a uprosit ho o ještě jednu, definitivně poslední nábojnici... Však jen to vím, že toto teď již není možné, že už je pozdě... Ach tak to je! Ach ano! Bože...!!!
Bylo kolem poledního, když jsem se konečně pochlapil a přinutil se k návratu. V chalupě probíhalo vše podle předpokladů:
Babička se na mě nepodívala vůbec, otec se sarkasticky ušklíbnul a matka... no, alespoň matka mi ohřála hovězí polívku se slovy:
"Jdi se pak vyspat nahoru, máš tam rozestlaný peřiny."
Tak jsem šel...
A usnul okamžitě, však spánkem to odpoledne byly mi živé sny.
O Panence Marii...
P.S.
Mravní ponaučení 1: Od té doby přísně abstinuji!
Mravní ponaučení 2: Mravní ponaučení 1 nelze brát úplně doslova!
Rodinné sídlo (z otcovy strany) se nachází na Pojizerské tabuli nedaleko Mladé Boleslavi.
V současnosti nejsem nadán nižádnou "normální" ženou-partnerkou, víkendy tam tudíž trávím většinou jen s rodiči a skutečným 'kápem' rodiny - 93letou babičkou. Televize je o sobotách téměř vždy bědná, kamarádi z klukovských let - s kterými jsem hrával fotbal a podobně - zůstali tematicky stále u toho fotbalu, a (vlastními) legendami opředený dělostřelec a fantom místní hospody Míra D. mi před pár lety umřel...
Jak si za takovýchto okolností uhnat "horečku sobotní noci" je tedy pro mě na chalupě vždycky 'těžkým rébusem'. (F.)
Zpravidla mi musí postačit přítel člověka - kniha, nebo (když se výjímečně zadaří) Kufr.
Míra Kufr je svéráz - něco originál. Používá věty jako "Zase hulim jak sivej" a nad roklí za vsí má vechtrhaus předělaný na zálesáský srub.
Když jdu od vlaku do naší chalupy, neopomenu se nikdy (třeba pod záminkou nákupu žvýkaček) zastavit v hostinci a poohlédnout se po Kufrovi. (To je skutečné příjmení, žádná "přezdívka")
Onehdá jsem měl štěstí a Mistr tam byl. Sláva! Něco jsme popili, slovo dalo slovo, nasedli jsme do Jeepu a vyrazili k rokli. Potom se musí pěšky přes pole, a jak tak podpírám svýho kemu, uvědomuji si, že je zase jednou trochu "na šrot"...
Já na šrot nejsem ani trochu, zato mám "silně naváto".
Což v mém případě znamená, že zpívám. Zpíval jsem si cestou, a zpíval jsem i potom, co jsme dorazili na místo. Míra otevřel láhev kořalky, ta mě ale pramálo oslovuje. Místo tvrdého pití zadíval jsem se na masívní dýku na Mistrově hýždi a spustil pro změnu ryčnou halekačku "Je zálesák a má tesák"... a poskakoval po srubu jako to hovado boží.
"Hele co mám ještě!" Mirek zničehož nic vykřikne, a těžkou bouchačku položí bez varování před sebe na stůl... "Originál Smith & Wesson. Je nabitá a odjištěná."
Takovou pistoli vidím zblízka poprvé v životě a hned se musím dívat do její devítimilimetrové hlavně...
"Ruce vzhůru," šklebí se můj kumpán a v očích mu divně blýská.
"Mirku neblbni," říkám dost nejistě, ač nevěřím, že uvnitř jsou ostré náboje. "Půjč mi jí na chvilku, takovouhle krasavici to jsem ... fakt je nabitá?"
"Chceš si ji snad vyzkoušet?"
Ve srubu daleko od vesnice jsme sami dva, jen ze stěn shlížejí krásné nahé 'pinapky' z dřevních dob komerční erotiky...
"Na škole jsem býval elitním střelcem," pravím filosoficky, "... to ale byla jen vzduchovka a malorážka a později, samozřejmě, nějakej ten sapík. V pionýru jsme měli vedoucího, Kredence, tak ten se se mnou často vytahoval... Jedeme někam na vejlet, do Prachovskejch skal třeba, soutěžíme ve střelbě a ten Kredenc si hned postaví plechovku od paštiky na hlavu a potom: 'Střílej Vojto, já ti věřim, ty to dokážeš...' A myslel to úplně vážně... Takže jsem mu pro pobavení instruktorek musel ty paštiky 'sundavat' z hlavy. On to asi myslel dobře. Ale stejně jsem tyhle frajeřinky nikdy neměl moc v lásce..."
Na šrot sťatý Mirek na mě pohlédne s pochopením... a podá mi zbraň: "Na! Potěžkej si jí. Tuhle měli vždycky americký policajti. A můžeš si s ní třeba upálit palici. Ta by ustřelila palici i volovi - jako kráva..."
"Myslíš takhle?" svalím se na gauč a revolver si přiložím ke spánku. "Myslíš, že už bych měl od všeho pokoj?"
"Já nevim, zkus to!"
"Stejně není nabitá... Takovej vůl snad nejseš...?"
V tu chvíli se však ve mě cosi hnulo. Sladce zjihlo a přitom zmohutnělo. Pocítil jsem vzrušující sílu, absenci jakýchkoli obav, a chuť to zkusit. Nesnesitelné pokušení - zkusit prostě zmáčknout spoušť... Cvak!
'Byl by to jen malý pohyb ukazováčkem pro Vojtěcha a byla by to možná velká úleva pro lidstvo...'
Snad mě napadla tahle 'lunární parafráze' (podle astronauta Neila Armstronga), protože byla hluboká noc a Měsíc za oknem zdál se býti v úplňku. A tehdy v nás - v citlivých "dětech přírody" - začasté klíčí šílené věci...
Vymrštil jsem se z gauče a běžel ven - na terasu. Měsíc sám byl šílený. V mžiku jsem přehlédl Kufrovu osadu-ranč a jeho Smith & Wessona namířil proti asi 30 metrů vzdálenému dubu. A stiskl...
"Beng!" Rokle zahřměla. Ruka se zpevnila. Rokle se roztrhla znovu - "Beng!" A pak ještě třikrát:
"Beng! Beng! Beng!" V revolveru zřejmě zbývala poslední nábojnice. Uvědomil jsem si, jak zhůvěřile tu masakruji živé dřevo... jako vrcholový pablb. A pocítil další - ještě silnější - vlnu chuti se zastřelit! Nyní jsem si však byl zcela jistý eventuálním úspěchem...
Klekl jsem si na kolena! Revolver jsem uchopil oběma rukama a předloktí opřel o zábradlí...
"Beng!"
...a poslední kulku vpálil do dubu...
(A vydal se na krátkou procházku pod hvězdami...)
Když jsem se vrátil do srubu, Míra spal - zkroucený v křesle.
Bouchačku jsem položil na bar (Mirek má v boudě krásně udělaný bar) a prost veškerých emocí zasedl ke kořalce.
A pil...
Ráno jsme se probírali hůř než krtci. (Můj "spánek" trval jen asi tak 100 minut.)
Mirek vzal do ruky Smith & Wessona a odklopil bubínek: "Kde jsou nábojnice?" zeptal se tiše.
"Jestli máš na mysli ty svoje olověný kulky, tak jsou zašitý támhle v tom stromě," pokouším se o jisté odlehčení skrze 'zálesácký humor' a ukazuji směrem k statečnému dubisku.
Ranní vyprošťováky (lahvové pivo) pijeme na verandě téměř mlčky.
Když se loučím, Mírek mi povídá: "Tak promiň, Vojtěchu! Tohle ať se raději už nikdy nestane!"
"Já vím, Mirku" usměju se nahořkle, protože vím, co mě bude čekat doma - v chalupě.
O hodinu později se zadem vpašuji do zahrady a praštím sebou do trávy pod jednu z jabloní...
Byl raný podzim.
V jedné ze svých raných básní dovolil jsem si použít "ranný podzim" - s dvěma "n". V básních a v lásce je mnohé dovoleno, ač teď by se mi i sem - do této prózy - zdvojené "n" také náramně hodilo.
Ležím pod jabloní, trpím a nevím... vůbec nevím, jen se strašně stydím. Jak jen doma vysvětlím svůj stav, jak vysvětlím své oči roztrhané krví?
A vůbec a vůbec... a vůbec! Myslel jsem, že se zblázním - že mi jebne...
Ach, jak jen by bylo krásné být nyní mrtev...
Zastřelen vlastní rukou, Smith & Wessonem, ve srubu u trati téměř v 'našem' lese (les blízko Kufrova ranče patří mému otci, já sám v něm však také často pracuji).
A před zraky tak vynikajících slečen (arciť jen na plakátech)...
Mám tisíc a jeden důvod vrátit se ke Kufrovi a uprosit ho o ještě jednu, definitivně poslední nábojnici... Však jen to vím, že toto teď již není možné, že už je pozdě... Ach tak to je! Ach ano! Bože...!!!
Bylo kolem poledního, když jsem se konečně pochlapil a přinutil se k návratu. V chalupě probíhalo vše podle předpokladů:
Babička se na mě nepodívala vůbec, otec se sarkasticky ušklíbnul a matka... no, alespoň matka mi ohřála hovězí polívku se slovy:
"Jdi se pak vyspat nahoru, máš tam rozestlaný peřiny."
Tak jsem šel...
A usnul okamžitě, však spánkem to odpoledne byly mi živé sny.
O Panence Marii...
P.S.
Mravní ponaučení 1: Od té doby přísně abstinuji!
Mravní ponaučení 2: Mravní ponaučení 1 nelze brát úplně doslova!
Benátky nad Jizerou, moje maminka a slanina
Stalo se před Vánoci. V Benátkách. Pod zámkem. Nedaleko toho famosního jezu.
Raději jsem počkal, a vystoupil z auta až poté, co moje máma zmizela v útrobách místního mini-marketu. S cigárkem se před ní chlubit nepotřebuju.
Tam nahoře v zámeckém parku jsem se dříve procházel s tou, které muselo být a bylo jasné, že takové počasí, takový - bílým Sluncem rozdýchaný - vzduch (jaký jsme tam tehdy měli) ochutnáme už jen v Ráji. (Na ten ráj jsme, myslím, oba věřili docela autenticky.)
Nyní však tu stojím sám... U parkoviště. Na obrubníku.
Předtím za jízdy poslouchal jsem v radiu báječné a vtipné historky z divadel: Historky o šarmérovi Svatopluku Benešovi... Trochu jsem se potěšil, a trochu se snažil zahnat jistou bolestivou pachuť z bulvárních novinových reportáží o páně Svatopluka neblahém skonávání. (Stačilo mi zahlédnout pár titulků a nějaké "fotky"...)
Na obrubníku bylo syrovo a vlhko. Pod mrakem. Zima a vítr. A přeci, přeci jen! Vzduch byl znovu nabitý onou zvláštní energií. Že by řeka Jizera? Že by takhle čarovala?
Na louce před parkovištěm stála veliká zelená psí bouda z širokých prken a kolem ní pobíhal na řetězu uvázaný vořech. Tedy - velký vořech. Psisko! Pes - uvázaný ale veselý. Připomněl mi Bohumila Hrabala. Ameriku a domov - a obráceně! Bohumila Hrabala rozverného... i hořkého.
Moje bezkrevná, šedivá samota začala prosakovat svým mystičtějším, 'lepším já'...
Prosincová louka se prudce vzdouvala v mrznoucím větru. A v mojí slzavosti.
Dýchal jsem vitr... a modlil se k větru...
A vítr pak úplně proměnil syrovou louku v Benátkách nad Jizerou...,
když přivál na ní Piera Paola Pasoliniho a Adriana Celentana (z probouzející se Itálie) a taky "Dvacet čtyři tisíc polibků" (to je písnička).
Zase ten pacholek Pasolini! Zase mě dostal!
Louka se zaplnila "chlapci" a rozmařilým, vířivým twistem. A mě bylo také hned do tance!
Louka se naplnila láskou...
Máti se vrátila k autu s taškou plnou nákupu:
"To je ale zvláštní počas'," povídám donkichotsky. "Takový pošmourný, sychravý a vlastně silný, živý."
"Buď rád, že je nějaký. V černý zemi, až tam budeme, tam žádný počasí není. Říká se to tak snad..., nebo ne?"
"Maminko, a co jsi vlastně nakoupila dobrého?"
"Anglickou slaninu..."
FINE
Raději jsem počkal, a vystoupil z auta až poté, co moje máma zmizela v útrobách místního mini-marketu. S cigárkem se před ní chlubit nepotřebuju.
Tam nahoře v zámeckém parku jsem se dříve procházel s tou, které muselo být a bylo jasné, že takové počasí, takový - bílým Sluncem rozdýchaný - vzduch (jaký jsme tam tehdy měli) ochutnáme už jen v Ráji. (Na ten ráj jsme, myslím, oba věřili docela autenticky.)
Nyní však tu stojím sám... U parkoviště. Na obrubníku.
Předtím za jízdy poslouchal jsem v radiu báječné a vtipné historky z divadel: Historky o šarmérovi Svatopluku Benešovi... Trochu jsem se potěšil, a trochu se snažil zahnat jistou bolestivou pachuť z bulvárních novinových reportáží o páně Svatopluka neblahém skonávání. (Stačilo mi zahlédnout pár titulků a nějaké "fotky"...)
Na obrubníku bylo syrovo a vlhko. Pod mrakem. Zima a vítr. A přeci, přeci jen! Vzduch byl znovu nabitý onou zvláštní energií. Že by řeka Jizera? Že by takhle čarovala?
Na louce před parkovištěm stála veliká zelená psí bouda z širokých prken a kolem ní pobíhal na řetězu uvázaný vořech. Tedy - velký vořech. Psisko! Pes - uvázaný ale veselý. Připomněl mi Bohumila Hrabala. Ameriku a domov - a obráceně! Bohumila Hrabala rozverného... i hořkého.
Moje bezkrevná, šedivá samota začala prosakovat svým mystičtějším, 'lepším já'...
Prosincová louka se prudce vzdouvala v mrznoucím větru. A v mojí slzavosti.
Dýchal jsem vitr... a modlil se k větru...
A vítr pak úplně proměnil syrovou louku v Benátkách nad Jizerou...,
když přivál na ní Piera Paola Pasoliniho a Adriana Celentana (z probouzející se Itálie) a taky "Dvacet čtyři tisíc polibků" (to je písnička).
Zase ten pacholek Pasolini! Zase mě dostal!
Louka se zaplnila "chlapci" a rozmařilým, vířivým twistem. A mě bylo také hned do tance!
Louka se naplnila láskou...
Máti se vrátila k autu s taškou plnou nákupu:
"To je ale zvláštní počas'," povídám donkichotsky. "Takový pošmourný, sychravý a vlastně silný, živý."
"Buď rád, že je nějaký. V černý zemi, až tam budeme, tam žádný počasí není. Říká se to tak snad..., nebo ne?"
"Maminko, a co jsi vlastně nakoupila dobrého?"
"Anglickou slaninu..."
FINE
Takovej j-nen byl(i)... Ten mlaďas v černym triku...
"I COULD HAVE DIED" (under my Žigulík).
Of course, officer!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
