Z Filipova cestopisu I

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Za dva dny jsme již stáli poslušně ve frontě na oddělení pasů víz a pohrdavě hleděli na ty, kteří pod přísným zrakem úřednice se snažili vydyndat výjezdní doložky do KS a Jugoslávie. Jelikož jsme si byli jisti, že Sovětský Svaz je spřátelenější více než všechny ostatní spřátelené země dohromady, a že naše jednání bude bezproblémové a radostné.
Ale tisíckrát běda! Sotva jsme přednesli svoji žádost, podívala se na nás úřednice ještě přísněji a podezíravěji než na patolízaly toužící po KS a pravila rozhodným hlasem: "Nelze". Následná konverzace byla (asi díky šoku na naší straně) značně nepřehledná a zmatkovitá. Jasné bylo nakonec toto: Do SSSR můžete cestovat buď jako řádní turisté s cestovní kanceláří, nebo do určitého města na úředně ověřené pozvání matky, otce, dcery nebo syna. Takže jsme zabalili své plány na Kavkaz, Sibiř a Rigu a nevímco ještě a šli jsme do hospody opít se s pocitem politických mučedníků.

A tak by to zde mohlo celé skončit, nebýt našeho světaznalství a znalosti dávné úměry: malý úředník = přísný úředník. Druhý den jsme ťukali na brány sovětského konzulátu v Dejvicích. Přijal nás osobně pan konzul. "Dobryj děň, tovaryšč," vychrlili jsme, a přednesli svůj problém v perfektní fuštině s moskevskou výslovností. "Mohli jste mluvit česky," neodpustil si pan konzul poznámku před tím, než nám vysvětlil, že po libovolné trase v SSSR cestovat nelze, a že jezdit stopem v SSSR také nelze. Zatracené slovíčko "nelze", později "nělzjá", proti němuž není odvolání, mělo nám být ještě mnohokrát servírováno.

Už trochu beznadějně jsme pomalu došli k hornímu ústí letenského tunelu. Nechtělo se nám říct jeden druhému: "... Tak co se dá dělat, čau, já jdu domů." Dalo by se říct, že jsme stáli a přemýšleli jak to udělat. Spíš jsme však jen smutně civěli; i přes naše světaznalství se nám to zdálo nepřekonatelné. Vojta rozvíjel jakousi teorii o tom, že zfalšuje bydliště své matky a umístí ji někam na Sachalin a já mlčel. Potom, kdo ví čemu vděčím za to, že v pravém okamžiku se otevřel v mé hlavě šuplík se vzpomínkou na jakousi cestovní kancelář, která dělá zájezdy, jichž se účastníte vlastním vozem. Za půl hodinky jsme stáli před pultem v Autoturistu. Usmívala se na nás příjemná slečna Kratochvílová a my vyplňovali přihlášky na zájezd Polsko-Moskva-Leningrad-Tallin a zpět. Zaplatili jsme 540,- a šli slavit pro změnu jako vítězové nad sedmihlavým drakem byrokracie.

Nastaly časy, které se tématu jaksi přímo nedotýkají, odmaturovali jsme, skládali přijímačky na vysokou školu atd. Mezitím jsme konkretizovali cestu do Ruska - zakoupil jsem za 1000,- Kčs motocykl ČZ 125 a přijela (sic! - V.) na něm za dobrých deset hodin z Mělníka do Prahy. Což o to, byl výkonný, při zkouškách ve dvou jsme dosáhli rychlost téměř 55 km/hod, ale zhruba každých 30 km se s obdivuhodnou pravidelností objevovala porucha, jejíž oprava byla nad naše síly.
Proto jsme se vydali koupit lepší stroj ČZ 25O, krásný červený jednoválec, pojmenovaný HORNET, rok výroby 1964, najeto 29 000 km, ovšem právě po generální rekonstrukci, a jak nás prodávající ujistil - na dalších 10 000 km perfektně spolehlivý.
O ho, hó, měli jsme se tomu tenkrát třikrát hlasitě zasmát. Místo toho jsme vyndali 2 5OO Kčs a odfrčeli na zkušební jízdu. Motocykl byl božský. Na trojku zrychloval, že jsme se sotva drželi. Na rovině 111 km/hod, perfektní brzdy, světla, startování. Byl jsem nezkušený řidič, Vojta vůbec nevlastní řidičský průkaz (psáno v roce mé maturity - pozn. Vojta), a proto jsem cestou zpátky snadno přehládl takovouhle značku:

(Dej přednost v jízdě vozidlům odbočujícím po hlavní silnici - obrázky a fota případně doplním později... a ponechávám též původní půvabnou transkripci (viz 'přehládl') - pozn. Vojta)

Kulil jsem si to vesele rovně a až teprve, když odbočující autobus se jaksi neměl k tomu, aby mě protijedoucímu dal přednost, pochopil jsem, dupnul na brzdu a už jsme se váleli na mokré silnici. Řidič autobusu byl zjevně zkušený chlap a tušil dobře, co jsme zač; proto hned zastavil, pokynul nám, my jsme se sesbírali a jeli dál. Snad aby zvýšil bezpečnost jízdy, tloukl mne Vojta celou další cestu do zad a nadával mi. Byla to však poslední havárie včetně celého cestování v Rusku. Asi nad námi i v bezbožné Rusi plachtilo stádo andělů.
A tak jsme měli motorku, přihlášky, a byli připraveni zakoupit rubly a vesele vyrazit. Nebylo nám však souzeno míti to tak jednoduché.

Povolali nás telegramem do Autoturistu, zpět k příjemné slečně Kratochvílové a bylo nám sděleno, že zájezd, který jsme již měli zaplacený, je v daném termínu plně obsazen, a že můžeme jet tutéž trasu o týden později. Přijali jsme. Chtěli jsme již na místě zakoupit rubly, ale tak jsme se rozhodli jejich nákup také o týden odložit.
Měl jsem v peněžence 4 800 Kčs, protože jsem hodlal koupit 200 rbl a zaplatit maturitní večírek na parníku, který jsem tehdy organizoval s kamarádem Klímou.
Venku na ulici mě potom napadla zprvu legrační, skoro laškovná myšlenka - co by se stalo, kdybych peníze ztratil -. Kráčel jsem Opletalkou a s úsměvem sáhl do vnitřní kapsy saka, abych se přesvědčil o existenci tlustého balíku. Nic tam nebylo. Takže by v druhé kapse? Ne, asi v kalhotách - levá, přední, obě zadní kapsy, znovu do saka ... vrhl jsem se dovnitř do tašky a její obsah na místě rozházel. Nic. Zoufale sako, kalhoty, taška a jistota, že prachy nemám. Rozběhl jsem se zpátky do cestovní kanceláře. Nikdo nic nemá. Vyběhl jsem ven a znovu se vrátil. Vždyť tu někde proboha musí být! Prohledal jsem rozhozené katalogy a letáčky a do třetice sako, aktovku a kalhoty. Nic. Nikde nic. Stál jsem na chodníku celý propocený. Začínalo mi to pomalu docházet. Takže nebude Rusko a nebude parník, na který jsme vybírali.
Došel jsem domů, zavolal to mamince a strávil přemítací páteční večer v kruhu rodinném. V sobotu jsem zaskočil s přítelem Klímou do restaurace a pak že se pojedeme vykoupat. Popili jsme něco piveček, přišel také kamarád Prouza, a potom jsme všichni tři nasedli na motocykl a odfrčeli do Brček (to je rybník). Zpátky jsem se vezl žlutým žigulíkem sevřený z obou stran pány v zeleném. Na záchytce jsem byl změřen a domů kráčel na šest měsíců lehčí o řidičský průkaz. Takže výlet do Rusi padl definitivně.
Nyní to zde mohlo už podruhé trapně skončit, nebýt dobrého přítele Vojty, který mi půjčil na zaplacení maturitního parníku a přislíbil fluiduálně působit na náčelníka OS SNB Praha-západ, ke kterému jsme se nechali další den - den D - uvést.

Den D, situace 7:00 hod ráno: nemám peníze, nemám řidičák, do odjezdu zbývá 36 hodin, čekám před Smíchovskou tržnicí na Vojtu.

Tvářili jsme se asi dost tajemně, když jsme ve vrátnici zmíněné správy SNB žádali zastřenými hlasy o uvedení přímo k náčelníkovi. Pak jsme seděli u náčelníka v obrovské kanceláři, já se snažil vylíčit co chi (sic!) a Vojta krabatil čelo a vysílal mozkové fluiduální záření. Náčelník zavolal na záchytku - zjištěný obsah alkoholu v krvi byl 0,54 °% a tedy akorát na hranici jeho dobrotivosti. Vojta krabatil čelo, co to šlo, já byl zpocený jako myš. Chvíli jsme seděli všichni tři mlčky. Už jsem spoléhal jen na Vojtovo fluidum. "Dobrý, vrátím ti ho," pravil náčelník do napjatého ticha. "A ať si pro něj přijde otec nebo matka, aby mi sem pak nechodili nadávat, že jsme ti ho vrátili bez jejich svolení, jasný? Jsem tu do čtyř hodin a pak až v pondělí! Tak ať to stihnete."
S výkřiky nadšení jsme s Vojtou děkovali a na ulici se začali hádat. Prostě se mi nechtělo tak dobře utajený průser cpát mermomocí na světlo boží a bylo mi jasné, že matka tam rozhodně nepůjde, a otec,... no otec by snad... možná... v tomto slabém bodě Vojta zaútočil a tak jsem se za půl hodiny svíjel před tátou a postupně to celé vyblekotal. Otcova reakce překvapila i Vojtu, který očekával - dle pověstí - žoviálního dobrodruha a správňáka, jak by se slušelo na spisovatele detektivek. Místo toho mě otec vyhodil zhruba s tím, že je to jen dobře, že mi řidičák sebrali, že jsem se zbláznil, když za ním s tímhle jdu. Tak to je příliš, jdu vrátit přihlášku, neudělám si kvůli cestě do Ruska rodinný rozvrat. Budu mít i bez toho dost co šolíchat. Byl jsem pevně rozhodnut. Před vchodem do Autoturistu jsme se hádali, nebo spíše Vojta mě přemlouval. Trvalo to snad dvě hodiny. Už jsem vždycky stál ve dveřích a Vojta mě vytáhl ven, že pojedeme vlakem (nelze!), že mi půjčí, že na maminku zapůsobí fluidem... já lezl dovnitř, že to nemá cenu, že jdu vrátit přihlášku. Tak jsme se duševně a posléze i fyzicky přetahovali. Vojta vyhrál.
Opět jsem se svíjel před maminkou a blekotal, Vojta navíc krabatil čelo. Bylo to ještě hroznější. Máma nebyla sice jasně jednoznačná jako otec, bylo to hrozné hádání a výčitky, nakonec jsem se ze vzteku rozbrečel. Už jsem toho měl plné zuby. Venku jsem si zapálil asi padesátou cigaretu toho dne, a šli jsme oznámit výsledek jednání s rodiči náčelníkovi.
Za pět set korun pokuty jsem dostal řidičský průkaz zpátky.
Kpt. Nedělo, ještě jednou díky!
S děsivým spěchem jsme uháněli do banky. Byli jsme předposlední, koho ten pátek (v pondělí jsme už také měli užívat ve Varšavě nočních dobrodružství) obsloužili. Vojta mi stále půjčoval. Koupili jsme 300 rublů a 600 zlotých. Pan bankéř se smál, že se 600 zlotými si v Polsku nekoupíme ani limonádu, ale vesele za ně shrábl 138,90 Kčs. Maj tam asi pekelně drahou limonádu.

Den D, situace v 7 hodin večer: máme rubly, mám řidičák, do odjezdu zbývá 28 hodin. A jedem! Vyšlo to a jsme opět vítězi.
Jsme nesmírně veselí. Na nedělní ráno domluven sraz v 6.00 u Vojty v garáži, kde netrpělivě odfrkovalo 9 koňských sil blyštivého jednoválce, zvaného HORNET neboli SRŠEŇ.