Ejhle! Tisícátá návštěva na blogu

mě dnes zřejmě nemine, a to je milé ne-mnoho, a i to tedy skutečně jen díky Mirce.

Tak Vám napíšu, jak to celé vzniklo.

Mirka Langerová (ta slavná bloggerka) večeřela místo bajkalského kaviáru cosi, co se podobalo nějakým snad rýžovým nudlím, nebo co...
Oblíbené fracouzské ústřice také nijak nevidět...

V té době (v létě) jsem ještě k jakémukoli psaní do "compu" choval lehké antipatie.
Ale prý, že to mám taky zkusit, že mám tam taky psát, a že mi to půjde.
Že prý je to snad ještě snazší než létání...

Syn dotyčné André připravil vše potřebné:
"Jak se to bude jmenovat?", zeptal se mě drze.
Byli jsme všichni v obýváku, podíval jsem se tázavě na Mirku.....
Ona snad, páni, v té chvíli k těm nudlím ještě přikusovala chleba...?
Nevídáno!

"Tak třeba Langer's Dinner!", tlesknul jsem rukama nad tak dojemně inspirovaným nápadem...

A zbytek už vidíte...















The Mamas and The Papas

Nejnešťastnější člověk na světě...

byl Klement Gottwald, protože musel dát popravit svýho nejlepšího kámoše Slánskýho.
(podle B. Hrabala)


Diktát? Diktát!

Když byl Klement maličký, vypravila ho matka k svým příbuzným do Vyškova. Vyškov je pěkné moravské město. S tímto starobylým městem je v minulém století spojen veliký rozvoj průmyslu a s ním i rozvoj dělnického hnutí. Nejednou vyškovští dělníci a dělnice vystoupili v boji proti buržoazii. Jméno Hrnčířské ulice nám připomnělo nejen Gottwaldovy příbuzné, kteří tu bydleli, ale také lidovou keramiku. Na konci 18. století, kdy byl na tomto území největší rozkvět keramické výroby, vyrábělo se tu na devadesát šest tisíc nádob ročně. Až navštívíte Vyškov, můžete se s těmito lidovými výrobky seznámit na tamějším zámku. V zámecké sbírce uvidíte pozoruhodné keramické nádoby.

Na Vyškovsku v Dědicích, které jsou dnes přímo součástí Vyškova, se prezident Gottwald narodil a prožil tu nejranější dětství. V jeho rodném domě je nyní vybudován památník.

TAK VIDA! A UŽ JSEM ZASE JEDNIČKA!!!

Růžové brýle

Včera jsem byl se třemi ženami.
V kavárně.
Dvě z nich se navzájem znaly.
Dvě jsem znal sám, třetí jsem viděl podruhé.
Ještě tam s námi byl kytarista
lehce nadprůměrné úrovně.

Ty ženy byly tak různé
jako eskymácké báje.
I jejich antidepresíva byla různá.
Pily rudé víno, i když to se prý nemá...
na ta antidepresíva...

Však bylo zde thema!
Co dím? Bylo zde Thema, thema
pro ně společné, a tedy radostné,
jak jen radostný snad někdy mohl být
červenec v prosinci.

Užasle poslouchal jsem
důvěrně rozjařené historie
z nové psychofarmakologie,
a neuvěřitelně znějící názvy
těch, věřme, tak blahodárných
tabletek...

Veselí žen podporoval
kytarista veselými písničkami.
Občas přidal jsem se ke zpěvu.
Prý už to nebude trvat dlouho,
a 'Antidepresívních' bude většina
(pokud tomu tak není již dnes...).

Ty ženy mi důvěřovaly,
a ani já nebyl prost jistých
sympatií k nim.
Náladu jsem však nechtěl zkalit...
a tak jen optat se
na čerstvý vzduch jsem šel,

kde, případně, daly by se sehnat

Růžové brýle...