Bohyně

Vstoupil jsem do její komnaty a slonovinové dveře za sebou zavřel co možná tiše.
Ona polo-seděla či polo-ležela na oválné pohovce u protilehlé stěny dlouhé obdélníkové místnosti.
Nikdy předtím jsem ji neviděl a netušil jsem, jak bych ji měl oslovit či pozdravit. A tak jsem jen vyslovil svoje jméno. Žádný zvuk však z mých úst nevyšel. Oněměl jsem...

"Pojď blíž," řekla jasným, příjemným hlasem. To jsem nečekal.

Vykročil jsem pomalu, ruce volně spuštěné podél těla. Napravo byla řada oken tvarem připomínajících snad renesanci. Okna jsem vnímal periferním zrakem, jinak jsem se díval stále jen na ní... Domnívám se, že místnost byla prázná, až na jakási "nebesa" - malý altánek, pod kterým tedy ona polo-ležela, zahalena v béžový a zlatý průsvitný šál.
S tímto fascinujícím obrazem, který (sám o sobě) pro mě nebyl až tolik překvapující, kontrastoval nepominutelný pach ženského potu a oceánu...

Blížil jsem se k ní a toužil jí povědět, jak dlouho už ji hledám a kolik jsem při tom hledání vytrpěl. Usilovně jsem pohyboval rty, ale nepomohlo nic. Byl jsem němý.

"Pojď blíž, pojď ke mě, ale nedotýkej se... prosím."

Zastavil jsem se tak asi tři metry před ní. Překrásně se usmívala a přitom zvolna pohybovala hlavou ze strany na stranu... Z kapes svého kabátce jsem začal nabírat do hrstí sůl a tuto házet před ní na podlahu - z červeného višňového dřeva. (To dřevo jsem poznal, protože z podobného jsem se kdysi chystal zrobit podlahu ve svém vlastním domě.)

Zvolna pohybovala hlavou a do prostoru hleděla tak zasněně... zasněně... a jakoby stále na mě, jako to někdy dělají malované podobizny šlechtičen ve starých hradech.
Z kapes jsem nabíral stále více soli a tuto již neházel na podlahu, nýbrž (se zatajeným dechem) přímo na ní...
Do vlasů a na stehna a na ňadra...

"Ještě... sůl...," řekla vlídně - stále se usmívala.

Obě hrsti jsem naplnil solí co to šlo, a toto vše jí mrštil silně přímo do klína...
V tom ona prudce otočila hlavu. Proti poslednímu z řady oken.
Slunce zasvítilo silněji.
Moje oči se znovu potkaly s jejími. A zde jsem jí nakonec spatřil! Spatřil jsem její oči nehybné.

"Vždyť Ty... ty jsi slepá! Slepá!!! Ty mě ani nevidíš...!?" vydechl a vykřikl jsem nahlas... a...

PONOŘIL SE DO NE-VĚDOMÍ...