Amsterdam: Starý přístav

(Pokračování předchozího příspěvku "Amsterdam" bude postupně vznikat. S dalším psaním začnu, až si trochu odpočinu. V.)




Z opilecké dřímoty stačil se Joost probrat právě včas. (Igelitku s "nejlepším pivem" jsem na cestě zpátky raději sám převzal do opatrovnictví.)

"Příští stanici vystupujeme."

"S chladnou resignací v hlavě" (K.H.B.) nastupujeme do městského autobusu. Jsem ochoten riskovat maximálně tři další zastávky...

"Riskneme už jenom tři zastávky, Jooste! Opravdu!"
"Rozumím Vám. Dobře Vás chápu!"

Na třetí zastávce s Alí vystupujeme. Joost s těžkou igelitkou taky - za námi. Stojíme teď na neurčitém asfaltovém prostranství, po stranách lemovaném novými 'budovami'. Před námi jsou nějaké snad keře a kontejnery-popelnice. Vzduch je vlahý, nasládlý... (Již včera jsme si všimli, že zdejší vzduch je jakoby 'pássován' - t.j. bez dotyku hlazen - medovou travou.) Na asfaltu jsme (A. a V.) s Joostem sami. Je mi dobře. A jen doufám, že Aleně také. Joost mlčí - vypadá zkrušeně...

Nadlehčováni vánkem jsme unášeni po asfaltu jako snící apoštolové probouzení nočním mořem...

Jsme unášeni k nejbližšímu křoví. Joost mlčí:

"Pohleďte, přátelé, lavička! Vidím lavičku, přátelé. Jaké štěstí!" Joost opět mluví a ukazuje - obrací se k Aleně. "Posadíme se a pivo si dáme..."
"S Vojtěchem si dejte, já mám pití svoje." odvětí Alí a lokne si Coly (zcela rozumně).
"Dáme si pivo, kamaráde!"
".... tak dáme, jasně že dáme..." říkám poněkud odevzdaně, ale na to "nejlepší" mám docela chuť...

Míříme k lavičce, usazujeme se.

Joost otevírá první plechovku - jako by se chystal k svatému přijímání. (Jen chleba a víno nahrazuje nyní pivo - žádná 'oplatka'.)

Začíná mžít... Vláha nad asfaltem se barví do zlatova a do neviditelného oparu z najemno rozemletých smaragdů (drahých kamenů).

Joost pije plechovku za plechovkou. S hlavou zvednutou do oblohy - připomíná mi teď Ahuru Mazdu - nejvyšší pravdu. Joost pije - zasněný je jako tichá noc... Nic neříká. Sám je tichý. Obdivně se mu klanějí snad i ty kontejnery. Je nám krásně.

Po deseti pivech (resp. osmi - dvě jsem vypil já) je Joost střízlivý.

(Tyto paradoxní efekty nechci zde blíže rozvádět, povím jen to, že někdy doopravdy nastávají.)

"Come on baby, light my fire," zanotuji v tenoru, jelikož mi docházejí souvislosti.
"Vzpomněl jsi si na Mazdu..."
"Mazda je stále ve mě, i když mu tak neříkám - nejsem zoroastrián..."
"Rozumíš ohni - "
"Snažím se..."
"Jsi velmi inteligentní."
"To je možné..."

Navzdory přítomnému výskytu "budov" a asfaltu je téměř jisté, že od historických částí města nejsme příliš vzdáleni. Při zpáteční cestě metrem jsem totiž rafinovaně rozšifroval plán podzemí - jednotlivé trasy i s názvy příslušných stanic...

"A Ty víš, kde jsme, Jooste?"
"Vím... Samozřejmě!"
"Starý přístav je někde támhle...?" ukazuji šíkmo přes skromný parčík za námi.
"No ano... Přibližně tam. Jak to víš...?"
"Nevím nic. Zřejmě mám vyvinutý smysl pro orientaci..."

Zvedáme se z lavičky a během 15 minut se ocitáme v přístavu...

A rozhodně nelitujeme...

Joost je nyní soustředěný - v sobě ponořený. Mesmericky hovoří o perské kultuře, Zarathuštrovi, překládání a nepřekonatelné kráse žen. Občas při tom pláče.
Ach, lodě! Jak drsně půvabné jste...!
Alí se kochá - chvílemi též rozmlouvá o překladech. (O těch svých sanskrtských.)
Já dílem poslouchám, dílem "sním", když představuji si tajemné "dálavy"...

Bezstarostně uvolnění brouzdáme se poté důmyslnou spletí plavebních kanálů. V tichých rezidenčních čtvrtích nejsou už téměř žádní turisté, žádné obchody...
Atmosféra se postupně přebarvuje do mátového lila-fialova. Čerstvý pach živé, poněkud zakalené vody nám příjemně stoupá do mozků. Hladina odráží ztlumená světla (hebká jako stará hudba), s každým krokem vždy nějak jiná - trochu proměněná. Jako bychom se procházeli vnitřkem jakéhosi neskutečně pohádkového a přitom s určitostí existujícího kaleidoskopu (purpurového). Nálada zůstává jednoznačně opojná...

Tuto urbánní impresi, podtrženou Alenčiným "rembrandtovským" zjevem (nejspíše "Bathsheba v lázni" - Alena však měla větší prsa), korunuje krásná, živly ošlehaná bárka, na jednom z jejíž stěžnů je umístěna malá deska s třemi fosforeskujícími, mnohoslibně srozumitelnými písmeny - B-A-R...

"Na vodě bary..."

Joost se vytrhává z filosofického pohroužení:

"Zajděmež na kafe, přátelé! Dáme si kafe na vodě!"

Zde není co řešit! Na takhle nádherných loďích nepijeme kávu každý den. A kvůli těm lodím tady přeci jsme...

Po kovových schůdcích se spouštíme na náplavku a přes kovovou lávku dovnitř - do útulného lokálu v podpalubí.
Uvnitř nikdo není, jen černý kočkovito-hřebcovitý "Rastaman" (s nezbytnými korálky v hustých dredech)! Zubí se zpoza baru an mohutně inhaluje marihuanovou cigaretu. Usazujeme se ke stolečku:

(Následující konversace bude probíhat v angličtině.)

"Vítejte, lidi! Tak co si dáte, lidi?" Rasta vypustí kouř, a znovu roztáhne pusu k širokému úsměvu.
"Tři piva!" objednává (jako prve) znovuzrozený suverén Joost.
"Mám už jenom plechovkový."
Alena (oslyšena): "Já si pivo nedám..."
Joost (unisono s A.): "Dobře! Takže tři sklenice!"
"O.K."

Rasta (obratem) přináší tři Heinekeny a tři poháry.

"Chtěl jsem tři sklenice, pivo máme svoje."
"Pivo máte svoje... Jak svoje?" nechápe a hlavou kroutí Rasta.

Joost sáhne pod stůl a slavnostně pozvedá igelitku se zbylými Amstely (odhaduji 6 kusů):

"Vypijeme si tyhle!"
"To by tady asi nebylo moc vhodný, chlape. Podívej, kamaráde, na honoraci si tu určitě nehrajeme (We're cool here), ale ten bar nám vydělává alespoň na údržbu lodi..."
Alena (oslyšena): "Já bych si dala kávu, prosím."
Joost ke mě (unisono s A., ukazuje na Rastu): "Vidíš ho!? Vidíš ho!? To je 'top' komunista-kapitalista!"
Vojtěch ("smíšeně" pobaveně): "Nech toho, Jooste..."
Joost k Rastovi: "Tady to jsou Češi, kamaráde. Bohémové... Čechy a Morava."
"To je dobrý. A co s tím?"
"Byls tam někdy?"
"Kde?"
"No u nich... V Bohemii!"
"Bohemie.. A kde to je? V Evropě?"
"Evropa, chlape! Já tam byl...!"
"No dobrý - "
"Nic nechápeš! Jsou to skuteční Češi. Z Bohemie. Bojovníci za Svobodu...!!"
"Myslíš 'tohle'?" Rasta zachrastí korálky, znovu ukáže svý karibský zuby a nad hlavou zamáchá voňavým "džointem".
"To taky! Tohle jsou ale inteligentní lidi, chlape. Bojovníci za svobodu. Už takhle maj' z toho, co tady viděli, hrůzu! Tenhle kapitalismus pro idioty... a ty komunisti... taky pro idioty! Tito lidé zde jsou bojovníci! Budou si myslet, že tu žijou samí komunisti-kapitalisti. A to bys chtěl? Už si to stejně myslej'. Kapitalistický komunisti-kapitalisti. Jako ty, kamaráde... Tak to je moc pěkný. Rozumíš mi...?! Ty mi rozumíš..."

Rasta se na nás dívá s pootevřenou pusou. Pak ohrne masívní rty a naráz vyprázdní obsah plic. Zachrastí dredy:
"Ok... Já jsem sorry! To svoje pivo si tu klidně vypijte. Jsme tu sami, tak nakonec o nic nejde... Klidně si poslužte - "

Alí: "Já si dám kávu! Samozřejmě za ní zaplatím!"
Vojta: "Já bych prosil kafe taky. Vše, samozřejmě, zaplatíme...!" přidávám se pohotově k Alenině objednávce... Bože!

Rasta odnáší Heinekeny; na stole však ponechává tři prázdné poháry...

Joost rozlívá pivo mě a sobě, zatímco Rasta připravuje "překapávanou". Joostova eskamotáž byla nesporně "pecka", přesto se cítím poněkud rozpačitě:

"Hej, Bratře! Připojíš se k nám u stolu, kámo?" volám na Rastamana.
"Moment!"
"To pivo - to nebyl můj nápad..."
"To je O.K.! S tím se netrap, chlape..."

Teď jak to vše zpětně zapisuju, mrzí mě trochu, že Vám nemohu lépe zprostředkovat Rastovu jamajskou angličtinu. Tu intonaci podobnou jo-ju: