Paul Simon - You Can Call Me Al (písnička) & Vojtěch Petřík - V seně majoránky (básnička-písnička)

Ustlal bych pro nás v seně majoránky
a potom odemknul Tvé tajné schránky…
snad nebudeš říkat, že srdce Tě zebe,
až poplujem spolu blízko nebe...

Tam v nebi je Ráj, kde ustává čas –
až ztichne můj hlas
tam najdu svou stáj…

a zde v šírém světě
se karusel točí,
a Ty bys mě líbala na obočí,
a Ty bys mě líbala na víčka,
že jsi má holka – písnička…


P.S. Někdo by si třeba mohl pomyslet, že výše uvedená básnička -
písnička nepluje až tak “blízko nebe“, jako spíše na hranici
kýče… To je ale asi tak to jediné, co proti ní (básničce - písničce)
onen “někdo“ může dělat… Praví autor hrdě, spolu s klasikem…






Celestiální (nebeský,líbezný, blankytně modrý atd.) vztah mezi autorem písničky (Simon) a autorem básničky-písničky (Petřík) příkladně ilustruje následující historka:

Už je to nějaký pátek…

V pozdním večeru (po perném dni, předpokládám) sedím v klubu na Lávce (věřte, že v té době to ještě býval vcelku noblesní, příjemný podnik) - Sedím nad řekou v otevřeném okně - zasněn, zaposlouchán v šumný hukot Staroměstského jezu… Jazyk smáčím v obligátním bílém střiku…

Když v tom…

Se sklenkou bílého vína v levé ruce, vchází Paul Simon... přirazí k baru a s ležérní vzdušností položí na něj předloktí volné pravačky (žádní 'bodyguardi' na něm - div se světe - nejsou vidět)... Zkoumavě se rozhlédne kolem….
Takže si mě, čerchmant, přeci jenom našel…!
Zapýřil jsem se… skoro jako holka. Také se trochu zastyděl... Proč jsem vlastně ten večer nebyl na Letné, na jeho koncertě…?

A pak................ to přišlo!

Náhle - v okamžiku – zpřítomnil se mi ten křehký čas dospívání - prvních lásek - ona jemná, provoněná slečna z Budapešti, co se mnou nad velebným Dunajem v jasuplném rozechvění dvojhlasně (a paradoxně) pěla “Bridge over Troubled Water“ - doba, kdy jsem při poslechu písniček Paula Simona (a Arthura Garfunkela) “sladce zemdléval“, a písně samotné, považte, v duchu překřtil na “pomněnky“… Hm…! ( Tak se mi tedy taky smějte...)

Současně s tím vším...

Vojtěchovo tělo jakoby nehmotným, čarodějným proudem taženo bylo - z okna zpátky - dovnitř do místnosti! - Bože můj! Nohy dolů z římsy samy padají, a... bez mé vůle směrem k Mistru kráčejí a ... Ústa otevírají se...!

A kdo tam tehdy někde poblíž byl, musel slyšet, SLYŠEL - nad těmi partiturami (co tam měli na bar-pultu pro parádu pod sklem) , nad těmi notami - jak: “THANK YOU, THANK YOU, SIR…!!!“, od srdce k srdci zazvonilo lokálem…

TĚCHTO PĚT SLOV! Jen těchto pět slov…

Paul Simon se chápavě pousmál, a v odpověď zlehka potřásl hlavou.
Správně tuším, že pětkrát…

Epilog:
A pročpak jsem to tehdy vlastně nebyl na Letné, na Jeho koncertě…?
Možná jsem měl zrovna málo peněz, možná, že lístek byl příliš drahý ( Ahoj, “Cimrmane“!)...
Nejspíše to však bylo tím, že jsem nikdy nepřivykl tzv. “masovkám“ (mega-koncerty - a to i těch 'stars' mému vkusu nejmilejších - v to počítaje!)!
Následujícího dne mě ovšem kamarádi (co tam byli) poinformovali: Koncert byl “prostě skvělý“...a Paul Simon … skvělý, úžasný… celestiální!








... a nejen v New Yorku najdeme duše, které si připadají nejposlednější a jediné na světě... bať, bať...