Karkulka



(Surrealistická pohádka pro dospělé bude následovat)

Karkulka bydlela s rodiči a s babičkou na okraji malé vísky.
Jednoho krásného sobotního dopoledne napadlo Karkulku, že půjde sama na procházku do lesa - "Žehušáku", že (pro rodinu) nasbírá nějaké lišky (houby), a že si konečně trochu odpočine od školních úkolů... (V Žehušáku Karkulka ještě nikdy nebyla, ale ledacos - o těch výtečných liškách, i o sojce třeba - zaslechla od strýčka - furianta-spiťara, který bydlil v nedalekém okresním městě, a čas od času rodinku Karkulkových počastoval 'nezapomenutelnou' návštěvou...)

Karkulka si oblékla roztomilé červené šatičky, vzala košíček a vyrazila...
Cestu do lesa Karkulka znala.
(Jak a proč ji znala je sice zajímavé, ale pro naše další vyprávění ne až tolik podstatné...)

Takže...Karkulka jde lesem - vesele si hupká ve voňavém jehličí...
Tu však nás překvapuje lední medvěd, který (bez nějaké snad 'předehry') nic netušící Karkulku nahrubo ošustí...

Skutečně: Obrovský, Bílý, Lední Medvěd!

Karkulku to pochopitelně bolelo! - já se zde nemíním pouštět do nějakých naturalistických popisů-detailů, uvědomme si však, že holka byla ve věku odrostlejší Lolity, t.j. někde mezi 13 a 14 lety - v citlivém věku prvních měsíčků (Karkulka a první menstruace, ano! - jak se tady teď naivně a předčasně předváděla jistá anonymní komentátorka - Ano, uznávám, to jistě patří "jungiánsky" k sobě...), ale/a na rozdíl od své drzé a vyčůrané americké kolegyně: "naše Karkulka" byla relativně dobře vychovávaná a milá východočeská školačka - zatím bez podstatnějších sexuálních zkušeností!


Méďa Léďa to celé (třebas) nemyslil tak zle, žádný pupenec kavalírství to však zřejmě také nebyl... Ani náhodou! Při "aktu" Karkulku nehezky poškrábal - z červených šatiček červené cáry, po těle krev! Dlužno ještě dodat, že naše hrdinka nekřičela, hajného nevolala! Nebylo by jí to také nic platné. V lese toho času žádný hajný nebyl!
Starý hajný (pan) Beneš nedávno zemřel (to Karkulka věděla od strýčka), a mladej (jméno raději nenapíšu) - tomu mladýmu musel charakter do mramoru tesat snad sám Michalangelo. Takovej to byl krásnej charakter. Ten mladej hajnej. Ten kdyby byl Karkulčiny lapálie svědkem, ten by se vůbec nesnažil medvěda třeba nějak 'uspat', či zahnat, či alespoň mu zahrozit zdviženým prostředníčkem... Ten by si nejspíše (s gustem 'znalce') vše natočil na "mobilní telefon", a vzácný materiál pak nabízel soukromým televizím...
Jedině dobře, že se právě nacházel v psychiatrické léčebně (měl však být v kriminále!).
Že byl mladej "hajnej" v blázinci Karkulka nevěděla, a že to byl až takový "vykuk", to Karkulka taky nevěděla... A přesto skoro vůbec nekřičela, nepanikařila... Spíše jen tak nějak marně přemýšlela, jak celou záležitost vysvětlí doma...

Návrat z lesa nebyl nijak veselý...

Jak ale už víme, Karkulkovi měli domek-chaloupku na kraji obce, žila tu tedy jakás takás naděje, že cestou domů nikoho nepotká. Ale co, probůh, co jen říct? V Karkulčině hlavince se všechno otáčelo. Lední medvěd byl příliš silnej truňk. Měla by místo Lédi podsunout uvěřitelnějšího Hnědouše? Nebo ještě uvěřitelnějšího kance-divočáka? (U kance by ale neštymovaly ty ošklivé drápance - divočák, jak známo, nosí kopýtka.)
Napadl jí Vlk (že ji napadl), a Karkulka se přes veškerou bolest zakuckala smíchy.
"Byla bych skoro jako v pohádce," zasnila se.
No nějak už to dopadne... Nějak to dopadnout musí...

Za Karkulkou zaklapla vrátka:

"Bože můj, Karkul, kde jsi zase co vyváděla...?!" spráskla ruce maminka.
"Karkulko, Karkulko," pokýval hlavou tatínek.
"A mazej se jít umejt, podívej se na sebe... jak vypadáš - " zvětšila oči maminka.
"Na - " řekla tiše nedoslýchavá babička a podstrčila Karkulce tabulku oříškové čokolády...

Karkulka pak vzala všechno na sebe: Řekla, že byla na procházce v lese, že potkala pána, který se jí představil jako Gentleman der Rote (a majitel lesa), že si s ním proto chtěla hrát na Vinnetoua, a že se jí to nakonec celé nějak "vymklo". Dále řekla, že je jí moc a moc líto, co se stalo, a poprosila mamku s taťkou', jestli by se vše nedalo nějak 'ututlat' a schovat (takzvaně) v rodině...

Maminka na to, že to byl tedy "nápad", v červených slečinkovských šatičkách se v lese producírovat, a že rozhodně Karkulka do "Žehušáku" chodit už nikdy nesmí... A červené šatičky také raději neoblíkat (nikdy!)...

Karkulka byla dívka křehká, leč zdravě odolná a jadrná, a s přispěním babičky (která jí vařila silné polévky a bylinkové lektvary) se rychle hojila a brzy zahojila.

Zůstávala teď (Karkulka) více méně stále v chaloupce (či na malém Karkulkovic dvorečku), pomáhala s 'pracemi' a učila se do školy.

Uběhl asi měsíc...

Za vrátky nastávalo léto (prázdniny), vzduch se tetelil radostí, a vše vůkol mučivě lákalo k životu, k nějakému pohybu...

Krásná sobota odpoledne, doma už se nedalo vydržet!

Karkulka (v náhlém pohnutí smyslů a v 'cuku-letu') oblékla si tyrkysové (sic!) šatičky, přehoupla se přes vrátka a rozběhla se za motýlky na "Marjánčinu" louku... (A jak už jsem tu v blogu jednou někde psal: bystré čtenářky správně tuší zradu...)

Karkulka si měkce a rozmařile vyšlapuje do mírného kopečka po neposečené "Marjánčině" louce..
Omamná vůně osiky, cvrkot a šustot všady. Párek zamilovaných bělásků rozverně dovádí nad Karkulčinou mávající, šťastnou dlaní. Po obloze plují bělavé obláčky - bílé beránky...
Karkulka zaklání hlavu - usmívá se na beránky... Blaženě pozoruje nebe - obloha se chvěje - země se zachvívá

Země se chvěje!!! - Bože! - Co se to děje ??? !!!

To jen Nosorožec se žene...?

Země se zachvěla - země zaduněla... když "Marjánčinu" louku sotvaže nerozlomil dunící - dunivě zuřící - nosorožec. V plném trysku, v plné parádě a přímo proti naší holce! Napoprvé Karkulka ještě stačila uskočit, ale to bylo z její strany vše... Nosorožec za ní! A do ní! Tutus Brutus Ruplus!! Z druhého konce louky teď navíc přiklopýtal nosorožcův pobratim - Jednorožec! Tohle ale nebyl ten ušlechtilý, celobílý jednorožec (jak ho možná čtenářky znají odsud - z L.D.), toto byl (na jednorožčí poměry) malý a (fialově) černý exemplář, jakoby nervově vyšinutý, s nepřehlédnutelným tikem pod okem a také jinde po těle... Tento nemocný nešťastník však příliš neváhal, a k svému mohutnějšímu souložníkovi se okamžitě přidal... (Nemusím snad ani dodávat kam - tam kde ještě zbývalo místo a nebylo to do úst...!... - ale slíbil jsem přeci, že si ušetřím příliš naturalisticky znějícící popisy). Teď tedy Karkulku šmirglují zároveň oba dva, ale tihle dva galáni, ti s Karkulkou neobcují jako "normální" muži, resp. samci (t.j. pyji) - tito dva se mocně (a hlučně) činí právě (a jen!) těmi jednorohy!
Poté co se dosti nabažili, a předtím, než Karkulka upadla do mdloby, stačil jí ještě ten 'vyšinutej černej' neférově trknout do zad (a nalomit ji tak bederní obratel)...

Možná se nyní podivujete, jak se takovéto duo kolohnátů mohlo na subtilní Karkulce vůbec směstnat...? Nu, nezbývá než připomenout, že se zde snažíme o hlubší, symbolické nazření skutečnosti (tedy nutně nosorožec & pobratim), a nad technickým provedením akce je nutné přimhouřit oko...

Karkulka leží ve vysoké trávě... - v bezvědomí - dýchá slabounce.
Ale přežije!

Z nebe se snáší motýlek - čarokrásný, nepatrný zlatavý motýlek.
Jak se pomalu snáší, zanechává za sebou tenkou stuhu zlatého prachu (viditelnou pouze čistým srdcem). Motýlek se lehce dotkne Karkulky křidélkem - neznatelně se dotkne dívčina čela...

Karkulka začíná dýchat trošinku silněji, a za malou chvíli přichází k vědomí...

Je otázkou, zdali bylo dobře, že (za daných okolností) přišla k vědomí, či naopak... Aby to bylo 'dobře', vybavíme Karkulku mimořádnou vnitřní silou - vůlí a láskou k životu (i za cenu toho, že můžeme být nařčeni z nepřípustného zjednodušování a z "prvoplánovitosti")!

Karkulka se probudila ve vlastní krvi. Tráva kolem ní byla potřísněná krví a tyrksové šatičky se celé přebarvily na červeno. Karkulka měla v očích němé slzy. Doslova němé, protože ztratila hlas. Chtěla zakřičet, ale nešlo to. Žádný zvuk z ní nevyšel!
Nezbývalo, než se nějak vzchopit a nějak už dobelhat domů...

Karkulka vyždímala šatičky a s námahou se zvedla z trávy.

"Víš přeci, že nemáš trajdat v těch červených šatičkách," pohoršila se na zápraží maminka.
"Karkulko, Karkulko," pokýval hlavou tatínek.
"Děláš nám jen samou ostudu," lítostivě řekla maminka.
"Na-" řekla tiše babička a podstrčila Karkulce mandarinku.
"Děkuju, babičko," pokrčila rameny Karkulka, a zaradovala se, že se jí ztracený hlas vrátil...

Babička vařila silné polévky, macerovala bylinky a připravovala hojivé masti.
A tak snad to bylo těmi mastmi, Karkulka se hojila výborně (ten obratel, to vlastně nebylo nic tak hroznýho - byl to prasklý 'trn') - Do měsíce byla zahojená..

Situaci předtím vysvětlila tak, že se vracela z "Marjánčiny" louky, že jí pak na silnici (byla to úzká okreska v topolové aleji!) strhl TIR-ák, a že si z toho vůbec nic nepamatuje... Tihle zatoulaní TIR-áci se ve vsi stávali smutnou skutečností, tudíž tato (tirácká) historka Karkulce prošla celkem hravě ("za levný peníze"). Maminka jí k tomu řekla, aby barevné (červené, tyrkysové atd.) šatičky vůbec nenosila, a "Marjánčinu" louku jí (poněkud nelogicky!) nadobro zakázala.

Babičku však Karkulka (když byly spolu samy) poprosila, aby snad raději "tu pravdu" znát nechtěla - aby po ničem nepátrala. Babička Karkulku pohladila po tváři, a dál už se neptala...

Udělejme nyní malou odbočku, která ovšem žádnou odbočkou není... Podívejme se do Karkulčiných nocí - do jejích snů o Mědvědovi Léďovi. Byly to zvlášní sny. Zprvu jen takové nezřetelné, nejasné mrazení - tušení Medvěda. Postupně však tyto noční vize dostávaly pevnější obrysy. (Pro ty z Vás, kteří s vlastním nevědomím až toliko nepracujete, mohou to býti obrysy věru překvapující!) Karkulce začalo se pravidelně snívat... že si s ní lední Béďa hraje, že se na ní (rozpustile) směje, že mu sama (a ráda!) drbe kožich, že na požádání stříhá mu drápky na tlapkách... a také i vize jiné, mohli bychom jim snad říkat "erotické", ne snad přímo koitálního charakteru, avšak vize láskyplné, něžné. Karkulka se v těchto snech cítila s Béďou v naprostém bezpečí - ve vatičce, a dokonce i v jakémsi "ajfru"...
V bdělém stavu nic podobného necítila - jakékoli myšlenky na medvěda "s přehledem" ignorovala! Své snové pocity vůbec nechápala, a z celé situace byla poněkud silně "vedle". Snažila se přesto přezevše zachovati si 'jakýs-takýs' nadhled: "Asi když to byl můj první "Kluk", tak se mi o něm teď zdá...". (Sama jistě netušila, jak přesně tato její "humorka" postihovala naši paradoxní realitu.)
Surové dueto "Nosoroh-Jednoroh" bylo (pro některé z Vás třeba také překvapivě) prozatím úplně zablokováno, "spolehlivě" (!) vymazáno z vědomí, vytěsněno nějakých tisíc a jedna mil do undergroundu!!! Kdo se v tom trochu vyzná, tak jistě tuší problém, problém temný jako skála - jako hluboká a chladná skála, která má místo žaludku explosívní žhavou lávu... Ale zpátky k hlavnímu Ději!

Léto, léto! Léto proudí hned za vrátky - ve slunci koupe se 'vše stvoření'...

Karkulka byla narozená ve znamení Vodnáře - "Karkulka-Vodnářka" - není tedy příliš divu, že - když se jí udělalo lépe - když už byla skoro fit - jednoho krásného dne prudce a přirozeně zatoužila po vodě... (Já si to dokážu představit živě, úplně Karkulku chápu, někteří "Vodníci" se mi (v minulosti) se svými "aquatickými" instinkty tajně svěřili...)

Doma už to taky dál nebylo k vydržení!

Je nedělní poledne (po obědě).
Karkulka si obléká bílé (sic!) šatičky s nevinnými světležlutými puntíky, otevírá vrátka a vyráží k vodě - k Volovickému rybníku - k "Volovičáku"!

OMLOUVÁM SE, OPOMENUL JSEM DO TEXTU ZAKOMPONOVAT JEDNU PODSTATNOU OKOLNOST, KTERÁ NASTALA V PRŮBĚHU TOHOTO DRUHÉHO KARKULČINA LÉČENÍ! TEĎ NEMÁM ČAS, ALE SNAD TO JEŠTĚ DNES DOPLNÍM... JDE O EROTICKÉ SNY O MEDVĚDOVI - JEJÍM PRVNÍM KLUKOVI (ČI JAK HO NAZVAT) - vojta

Karkulka jde sluncem zalitým krajem - cesta-osika, trať - úvoz, remízka, mez - Karkulka jde po mezi a dál podle Kozašického potoka (jehož název nijak nezkracujeme, kterému se zde říká prostě "strouha") - pomalu se loudá podél strouhy... (Já jsem původně napsal, že K. "směle" vyráží k vodě, ale to "směle" jsem hned vyndal, protože úplně smělá dnes nebyla, usmívala se sice "na vše strany", přesto nějaký tušený - okem nezbadatelný - stín - stín nejistoty - jakoby nadlehčoval zemi...)
Volovický rybník nebyl nijak daleko - tři čtvrtě hodinky šouravé chůze (asi tak).
Karkulka teď ale postupovala v nějakém snad meziprostoru (či jak to nazvat), pohybovala se krajinou správným směrem, fyzicky správně, však zároveň v ní sílil pocit, že k "Volovičáku" není možné dojít, že už se tam nedostane. Lépe řečeno: k "Volovičáku" by se možná nějak dostat mohla, ale až po nekonečně dlouhé době... Byl to ale jen další Karkulčin "pocit", se svými různými "pocity" už se přeci smířila a... a tedy usmála se ještě trochu více (s nechtěným náznakem křečovitosti), a šlapala dál, dál "až tam, kde roste lopuší" (mohlo by se asi zpívat v nějaké romantické písničce...).
Ale zpět k vážné próze: Karkulka dorazila k místu u potoka, které bylo celé obrostlé velikánskými lopuchovými listy...

V následujícím odstavci se dozvíte (se věrné čtenářky dozvědí), jak velkého "ptáka" "autor těchto řádků" vlastně má... Žádnou "sodu" ale v tomto ohledu nečekejte...

Karkulce se mírně zatočila hlava... Vešla proto do lopuchů, utrhla jeden list a nasadila si (v lokalitě našeho vyprávění populární) 'veselou čepici'. Posadila se ke strouze, sundala botky a po kolena (kolínka!) se ponořila do vody. Chladivý proud ji oblažil a vrátil do "normálního" prostoročasu (z hlediska astrofyziky je toto označení vhodnější než standardně zaužívaný "časoprostor") - vrátila se zkrátka "zpátky na zem"!
Sotva jí mohlo napadnout, že v křiklavě oranžovém potápěčském neoprénu (a speciálně upravené kukle), ani ne dva metry napravo od ní, relaxuje na dně strouhy 103 cm vysoký (na tom dně spíše jaksi "široký") - fantastický Kakadu Bílý...

Karkulka si vykasala šatičky až k pasu a opatrně se pohroužila v přívětivý, mírný tok Kozašického potoka. Voda jí jde do slabin (abych se vyhnul přiboudlému rýmu na tři slabiky) - voda jí velepříjemně obtéká kolem kyčlí...
Karkulka udělá šest "artistických" krůčků po proudu, nevšimne si "potápěče" (což mi taky přijde divné) - a omylem mu šlápne na chocholi... A to je fatální "chyba" -!

Olbřímý papouch - více než dvakrát větší, než bývají největší známí bílí kakaduové - se s vřískotem vymrští z vody, serve z hlavy
(speciální) kuklu, vyletí do vzduchu - a hned zase zpátky ke hladině -

a maniakálně buší kříly --- !??? ! ----

do naší ztuhlé, zkamenělé Karkulky - do jejích prsů !!

Nepříčetný papouch poodlétá a vzápětí znovu přilétá a oranžovým neoprénem mlátí Karkulinku střídavě přes levé a přes pravé ucho. (Je to dnes ve světě poměrně rozšířená "metoda vyšetřování". Myslil jsem, že se se 'tomu' říká "telefon", ale nejsem si jistý.)
Karkulka se rychle vzpamatovává z mikrošoku. Teď užasle patří na magorické, vřískající "stvoření", jemuž z díry v potápěčském obleku strmí tlustý, asi 35 cm dlouhý a magoricky naběhlý penis, t.j. penis skorem dvakrát delší, než je penis dobrého (a věrného!) "pána podžupána" - authora těchto řádků!!...

Karkulka (také) neskutečně intenzívně zavřeští-zapiští: Provede instinktivní, vší silou vedený soupažný direkt (dopředný výpad pěstmi) - a zasáhne "papouška" "přímo do kulí"! (Podotkněme, že běžní kakaduovci - jakož i velká většina ostatních ptáků - sami žádné "ptáky s koulema" nemají, resp. tyto nejsou vidět, vše je důstojně schováno v kloace, jen s obtížemi zde odlišíme samičku od samce...)

Kakadu poodlétne, výsměšně se chechtá!
Karkulce se podaří vylézt z potoka na břeh - zpátky mezi lopuší.

"Káárrkůůůlkáááá, Káárrkůůůlkááá," vřeští Kakadu jako pominutý (buď skutečně 'je' pominutý, a nebo je tak "dobrej herec", nejspíš 'to' však bude nějaký zvláštní 'mix' obojího !) - provokativně roztahuje zoban (zfetovaně obéznímu punkérovi podoben) a perversně si při-tom po-plá-cá-vá ztopořený chuj!

"Kááárrrkůůůůlkááááááá," znovu a s táhlou pronikavostí (spolehlivě ničící ušní blány) vřeští Kakadu a svým tlustým, nepříjemně zapáchajícím penisem úspěšně (Ach jo!) vniká do Karkulčiných (půvabných) rtů...

(Zde jsme se jistému 'naturalismu' vyhnout nemohli, to snad vyplývá z "logiky věci".)

V tak extrémní nechutnosti uvolnila se v Karkulce jakási - nazvěme to názorně - 'pružina'! Nabízela by se i 'pomyslná' pružina , ale snažil jsem se poctivě vystihnout své přesvědčení že: Tyto a podobné "pružiny" jsou vlastně těmi 'nejskutečnějšími' mechanismy v lidské duši (psýché). PLENG!!!

"Tak Karkulku bys rád, potvoro! A tak to raději snad Ne! Ne, ne!! Co si to, kruciš, (o sobě) myslíš..?! Ty..."

S nečekaným odhodláním (jako "Lvice Tatránska" - můj vlastní textappealový vynález) se Karkulka napřimuje k boji - ke spravedlivé obraně: "Tak tedy pojďte, kavalíre, pojďte si pro mě..."

Karkulka má v očích sůl a sílu! Její možnosti jsou přesto omezené...!

Jestli tento text (tento boj) budou (někdy v budoucnu) analyzovat nějaké jiné, něhyplnější (mimozemské?) civilisace, pak - obávám se - jim 'ani jedno srdce nezůstane suché'... To však jistě není naše starost! My zde pouze vše (popravdě!) zaznamenejme! ('Po straně' se Vám ale přiznám, že mě to taky 'bere'. Rád bych Karkulce nějak pomohl, však víme dobře, že to není možné: ona je teď 'tam', 'já' jsem zase už tady - t.j. jinde - 'v teple počítače'... Ach jo! Jedna moje čtenářka mě dokonce poplašeně prosí (plačtivě uprošuje) 'o dalšího motýlka'. No co jí na to mohu říct? Jen to, že (výše již zmíněná) 'logika věci' je neúprosná! Pro útlocitné čtenáře (sic!) mám jedinou radu: Nečíst dál, nerozdírat se (zbytečně), koukat místo 'toho' na televízi, číst místo 'Karkulky' 'červenou knihovnu'! V následujících odstavcích totiž žádný 'motýlek' nepřiletí...)

Karkulčiny možnosti jsou omezené, žádné jehňátko to ale taky není... Karkulka byla holka do 8. třídy, a patřila k těm šťasnějším, sportovním typům děvčat, k těm, které se také uměly "prát s klukama". Řekněme to raději přesně: Nejlíp z celý třídy se prala Malkusová - to byl ovšem případ sám pro sebe.. Potom 'kluci z juda', Janek a Jirka, ale to uznáte, ti chodili třikrát týdně trénovat - a pak... (správně!) pak už byla naše Karkulka (pro spolužáky 'Karkul')... Při holčině relativní subtilnosti pokládám její celkové čtvrté místo za vynikající postavení! Karkulka byla mrštná, s přirozeně elastickými svaly, excelentní lyže, plavání, gymnastika (v tomto pořadí).

Bude jí to teď celé nějak platné? Teď - v lítém zápasu s Papouchem? Ví někdo, co je Papouch vlasně zač...? Jak třeba může znát Karkulčino jméno? Aha???

Karkulka se brání urputně, statečně...,

uskakuje, uhýbá Papouchovi mrštnými rybičkami (sem tam i volejbal), až se v lopuší brzy vytvoří jakýsi ring - sešlapané a zválcované bojiště (tak asi pět metrů v průměru). Karkulka chvatně vytrhává silné lopuchy a zběsile je vrhá proti Papouchovi... Ač na 'čistou' sílu je to ještě tak-tak - zhruba vyrovnané - Papouch kontroluje souboj ze vzduchu - !!! Také využívá ostrých pařátů (z kterých předtím shodil speciálně upravené ploutve). A k tomu všemu je vybaven zbraní kapitální - svým zobanem, schopným (cvak! - teď pátý úspěšný pokus-) zasahovat Karkulku na temeni hlavy (pro znalce "Indie": přímo do Sahasráry - korunní čakry). Karkulka se snaží, bojuje udatně, musí si ale neustále chránit oči (předloktím drženým horizontálně nad čelem) - její vlastní údery jsou proto(!) většinou jen náznakové, špatně mířené, jdou do vzduchoprázdna! Dokonce se třikrát (a jednou úspěšně! - zatleskejme ji!) pokusila o prudký (Kung-Fu) výkop nártem, ale vše marno, pokud je Papouch dobře zasažen, tak jakoby z toho má jen o to větší švandu, vřískavě se směje, jako kdyby ho nikde nic nebolelo... Naopak pro Karkulku jsou Papouchovi zásahy čím dál více zničující. Především na té hlavě - na Sahasráře! Tam je to nejhorší - úplně nesnesitelné, nesnesitelně ponižující a demoralisující (i když to K. ještě asi neví, Sahásrára je výsostným a nesmírně citlivým centrem její "vyšší existence" - což platí pro každého, kdo nějakou (podobnou existenci) má).

Právě teď ji 'tam' (ten trotl) klovl pošesté - Karkulka zavrávorala a upadla na zem (na záda)....

Tak! Tímto zdravím "Bratislavu" (i s okolím), a jen upozorňuju, že ani další události nebudou pro naši heroinu jednoduché, a že určitému "naturalismu" se také nevyhneme...

Karkulka leží knock-outovaná na zádech... a poprvé se tedy odkryla i tam, za co se tak hrdinně bila, aby se tam byla neodkryla... (Fanfarónsky vystavěnou, úsměvnou větu tu třebas už nechám, abych to čtenářům ulehčil, a připomenul jim... no nic...)

Papouch bez okolků zaútočil svým údem-kyjem! Karkulka se málem stačila zvednout včas, ale fakticky stihla zvednout už jen hlavinku a ramena, a to asi jen proto, aby "ho" poprvé řádně uzřela, aby si "ho" (řádně) uvědomila, a aby se událo následující:

Nejprve se však zastavme u toho "kyje".
Délku jsme si již 'vysvětlili', průměr (nahoru mírně vyhnutého) 'těla' byl možná nepatrně menší než průměr běžné láhve od vína (abych stále neunavoval 'těmi centimetry'), na barvě, myslím, tolik nesejde...
Jenže ono, v našem případě, právě sejde!!!: Takže: "Potápěčův" penis měl barvu rohu jednoho (nejmenovaného) tlustokožce!!!!! - A aby toho snad nebylo málo: "Potápěčův" žalud neměl vůbec tvar žaludu - ladného paraboloidu (jaký má třeba penis věrného 'podžupana' a snad i většiny ostatních mužů) - Papouchův "žalud" tvarem připomíná spíše do špice protáhlý komolý kužel...

A na makabrické pokračování máme spolehlivě zaděláno...!

Mazání komentářů se mi nějak zablokovalo... Před dalším řeknu toto, Janičko (a okolí): Já zde píšu (snažím se o) alegorický příběh, s vnitřně danou, pevnou strukturou. Není to zase tak jednoduché, jak by se někomu mohlo zdát! Těm Tvým voluntaristickým výkřikům "rozumím", ale sem (do mého deníčku) "to" "holt" nepatří. Toto ne-budiž "vox populi" jehňátka Jany (a spol.). (Kamarádce se omlouvám - s tou "Penny" to bylo dost vtipný...) Kdokoli ať komentuje cokoli, ale ať si buď zvolí nějaký ten fixní "nick", nebo ať "komentuje" pod svým normálním jménem (jako to dělám já, hodný Vojtíšek).

Takže...!

Ve zlomku času K. ještě stihne přizvednout a přiklopit pravé stehno!
Potápěčův "kyj" je takto částečně odražen a zasahuje (pouze)
Karkulčinu levou slabinu, Karkulčin levý stydký pysk a klitoris.
V tom samém zlomku času se Karkulka (poprvé) "rozvzpomene" --- na tu barvu, na ten přízračný "tvar" - rozvzpomene se na ten (slovům se vymykající) běs, na tu bolest a hrůzu, kterou zažila... a kterou jen zázrakem přežila na "Marjánčině" louce.

Skála nevědomí puká - z útrob se valí žhnoucí plazma, Karkulka se svíjí, vyje a naříká, docela šílená (pominutá)... (Papoušek vřeští, všemu se chechtá.)

Kolem vesele 'pobehne-prebehne' jehňátko (Janka): " Počujte ma dobre, Vy! Vy nie-ste takí, ktorí ste! Dovi..."... a hned zase někam jinam - do jiného zápisníku - 'odbehne'...

Karkulka! Raději by teď snad byla mrtvá.. Potápěč poodlétne, Karkulka si lehne na záda a doširoka roztáhne nohy! (Tak doširoka jak jen to jde!) Roztáhne ruce - stane se 'křížem'! Rozhodující sekundy! Karkulka vnímá Potápěče 'halucinativním', neuvědoměle periferním zrakem. Přerývaně, silně oddychuje... Potápěč loopem nalétává napravo --- a zprava (z výšky šesti metrů) znovu útočí... Tři metry ... Uvolněný proud psychické energie otevírá pověstnou třináctou komnatu v Karkulčině systému silových čar...!!! Papouchův úd k/do ní letí ( - právě jeden a půl metru nad zemí - ).
Karkulka se 'z ničehož nic' vymrští (jako žralok), a nenedálým, přesně cíleným chvatem-hmatem, Kakadua za toporný úd pevně popadá . 'Ptáka' 'vší silou' mu svírá - oběma rukama - špinavý pot z ní jenom leje, Papouch se směje, Papouch se chechtá a - prudce sebou trhá... Karkulka rouru do maxima mačká mu a svírá... Papouch sebou škube, Karkulka vříská - široce oči poulí --- Potápěč blaženě oči přivírá --- a divoce stříká - jak z hasící hadice sperma mu lítá...

Odbočka: Tak co, Janičko! Skromně si troufám tvrdit, že jsem Tě sem k nám (do pohádky) vpašoval s grácií a s citem, s citem pro věc. Pokud Ti zůstal nějaký smysl pro sebeironii, tak to snad vidíš podobně...? P.S. V té "slovenčině" snad žádné chyby nemám...?

Potápěč spermatem Karkulku skrápí...

Poznamenejme, že Potápěčův ejakulát rozhodně není tím svěžím, elegantně bělostným a delikatesním spermatem, kterým se občas skromně vychloubá dobrotivý pan Podžupan (a doufejme, že i pár ostatních mužů)...! Tušíte (opět!) správně, že Potápěčův ejakulát se barevně shoduje s puntíky na Karkulčiných šatičkách a nápadně je cítit žluklou rybinou. (Já vím, že "žlukne" spíš máslo, ale mě se to spojení takhle 'líbí'.)

Potápěč se chechtá a stříká, Karkulka je celá zmáčená. Jsou to snad litry - co dím - desítky litrů odporného chámu. Oči se Karkulce naplní krví - jako divoká fena se zahryzne do 'ptáka' --- !!! Z 'ptáka' krev neteče! (Zakousněte se do nějakého - ne zcela zatvrdlého - 'moduritu', či něco na ten způsob, a pochopíte!) Karkulka úporně zuby zatíná, dusí se při-tom jak 'ptáka' (darmo) v puse drtí! (Je zakousnutá - to se snad 'rozumí samo sebou' - ze strany', jako do tý americký kukuřice, jinak by už dávno byla zalknutá a nadobro zadušená --- 'tekutinou'---.) Pták se pořád (!) všemu jen chechtá a ještě na střiku přidává! (Holomek jeden!)

Karkulce tuhnou krční svaly... ale stisk nepovoluje! Nemůže! Krk je ztvrdlý žulovou křečí - čelisti 'samy od sebe' tlak stupňují...

A potom se stane zvláštní věc:

Kakadu stále stříká, však jeho vyšponovaný 'kostým' náhle povoluje, a pomalu splaskává... Kdyby se Karkulka mohla podívat nad sebe, viděla by, jak také Papouchova hlava se postupně zmenšuje a jak postupně (i se 'slavnou' chocholkou) mizí uvnitř neoprénu...

Pokud bychom se nyní my sami směli (uprosit možná nějakého dobrého kouzelníka) podívat 'do lopuší', spatřili bychom smutně pitoreskní obraz: Karkulka (chrlíc ze sebe psychické zvratky) leží na břiše (v kaluži žluté, smrduté 'mrdiny'), zahryznutá (po psím způsobu) do podivné, upatlané trubky, přidělané k nepravděpodobně oranžové gumě. (Nejsem si jist, zdali bychom v 'gumě' byli schopni ihned identifikovat 'oblek potápěče'.)
Kdybychom se nyní nacházeli 'v lopuší', uslyšeli bychom z prostoru vysoko nad lopuším zlověstné zvolání:

NU PAGADÍ!!!

Napadá mě světoběžnická, hříšně laškovná odbočka:
Kdyby snad do lopuší zavítali nějací turisté z U.S.A., či z Velké Británie (což se zatím, kromě naší rodiny, naštěstí neděje!) mohli by Karkulku 'povzbudit' třeba takhle: "Hallo, Khářkhulkha, how's life treating you, (man)?" což bychom do češtiny mohli přeložit následovně: "Zdravíčko, Karkulko, tak jak jde život, (chlape)?"
Tak to jen tak - laškovná odbočka...

Karkulka se zvedne "na všechny čtyři" a v této poloze (s "údem" stále zaseklým mezi čelistmi) se pomalu a nemotorně posouvá vpřed, ke strouze. A do vody! Spásná chladná voda jí trochu probere - křeč povoluje - a potápěčův neoprén odnáší Kozašický potok (až do Hamburku). Karkulka vzápětí vyšplhá zpátky na břeh, vysvlékne se z šatiček a svalí se na bok. Toto vše se ovšem děje úplně mimovolně, aniž by Karkulka měla nad svým konáním jakoukoli 'vládu'.

Karkulka pohlédne do slunce a nový (lavinovitý) příval děsu jí naprosto ochromí tělo (a rozhází útroby)...
Podrobné líčení mnohahodinového záchvatu panické hrůzy si (z mnoha dobrých důvodů) odpustíme... Těch necelých devět hodin děsu "umělecky" přirovnejme třeba k nedobrovolné projížďce na 'ne-omezené' "horské dráze" v pekle (s velkým P). 'Kantovským' přívlastkem "ne-omezené" jsem narážel především na tzv. "slapové síly" - černé díry, (periodicky) katapultující K. do stále 'nových' dimenzí horroru a bezmoci, tím nelítostněji, čím méně se Karkulce 'dařilo' omdlít! Přestože nic nechápala, svoji neblahou situaci si místy dosti jasně 'uvědomovala'.
Návaly horka, ledový pot, v srdci křeče, (v žaludku a všude jinde též), vyschlá ústa, splašený dech (který se střídál s dušnosí), závratě, třas... strach o holý život a jiné libosti byly pak už jen jakýmsi tristním 'hudebním doprovodem' těžkých (bryndzových?) halušek naší předrahé slečny: z velikých ohňů vyrůstají obří rohy, špičaté penisy jsou mrakodrapy, oranžoví jednorožci na kolotočích mají na hlavách napíchnuté hlavy (aj jiné části) Karkulčiny, Země se rozpadá v chuchvalcích krve, které pak Karkulka "musí" jíst, je zde "mixér" (nechci a nebudu rozvádět).... a samozřejmě síra, síra, všude samá síra...

Království za kousek normálního spánku!!!
Po osmi hodinách se intenzita záchvatu o něco snížila, a za další (necelou) hodinku Karkulka usnula. Ale spala zase asi jenom hodinku...

A byla to jednoznačně nejsladší a nejšťastnější hodinka jejího (dosavadního) holčičího života. K. totiž měla sen o Medvědovi! Méďa Léďa se na ní celou dobu šibalsky usmíval, a Karkulka se do něj "z fleku" zamilovala - 'zaláskovala'- zamilovala se do něj až po uši (a možná ještě výš)--- a probudila se jen díky nesnesitelnému pokušení se za Béďou někam rozběhnout a podrbat mu kožich... Probudila se - a hle! Pro tentokrát už ji ta zaláskovanost zůstala...
Nutno ovšem připodotknout, že zaláskovaná K. se probudila do "poněkud" komplikovanějšího stavu mysli. Probudila se ve stěží představitelném si labyrintu vyšinutosti, pocitu neskutečna, tklivé melancholie a nutkavé touhy po Léďovi... Česky bychom snad mohli krátce říci, že K. byla "taková celá zpitomělá". (Ač Karkulku máme rádi a píšeme o ní jen hezky, t.j. jen samou pravdu...)

Je kolem půl jedenácté večer...

Karkulka si obléká - odpoledním sluncem již vysušené - světležluté šatičky.
Domů se dnes rozhodně vracet nebude... Musí si nejdříve trochu 'přičísnout' myšlenky a tak... Karkule (sic!) po žertéřsku zacvaká zoubky - dodá si odvahy -- a s hřejivou nadějí pak zašněruje k Žehušáku: "Nakonec jsem vlasně dosáhla všeho, co jsem chtěla -- mezi nohama jsem se uchránila, a podivného ptáka 'zrušila'! Takže jsem to vlastně (sic!- teenagerům odpusťme nějaké to 'vycpávkové' slůvko navíc, já třeba zase mám to svoje "tedy") vy-hrá-la --- 'na celý čáře' jsem to vyhrála!!" (???) (Z toho vidíte, že jsem 'nekecal', když jsem, literárně, tolik vynášel Karkulčinu zdravě soutěživou, sportovní náturu a nezdolný optimismus!!!)

Zkušení medicinmani (jsou-li ještě nějací) a bystří čtenáři dobře vědí (sic!), že momentálně v Karkulčině "zdravém optimismu" přeci jenom něco 'plave', něco 'neštymuje'... Bohužel! Však nedívejme se teď, prosím Vás, na naši holčinu prizmatem diagnostiky pozáchvatových (často paradoxních!) stavů... Vždyť si to Karkulinda přeci vůbec nezaslouží...! Zkusme na chvíli přimhouřit (zkušené) oko...? Mohu se na něco zeptat? Byli zde přítomní páni doktoři někdy zamilovaní do ledního medvěda (resp. medvědice)!? Aha??? Tak co o tom páni lékaři, sakra, asi tak vědí, sakra (jaký 'to' tedy je...)?! Chtějí snad zde přítomní páni psychiatři připravit Karkulku o její největší Lásku??? C-c-c-c-c-c! Aha??? Tak co si to pánové (Chocholouškové!) o sobě myslí...? Co si to dovolují !!!??? A byli "Pánové" někdy vůbec do "někoho" ( někoho jiného než jsou pánové sami!!!) poctivě (!) zamilovaní??? Jakže prosím!?! Aha!!! Takže raději holku moc nepozorujte, a na mě si o to větší pozor dávejte!!!!! (To jsem jim to natřel, co? He, he...)

Cesta večerní krajinou Karkulku dále uklidnila a přivedla do (zdánlivě si protiřečícího) stavu, řekněme, 'zjitřelé letargie' (může být, Páni doktoři?). Když došla na kraj lesa, varovné houkání moudré Sovy Karkulka zřejmě vůbec neslyšela... A i kdyby byla slyšela, tak by asi stejně 'neslyšela'... Pokud jsou zde přítomní i nějací čtenáři muži, a pokud tito měli někdy co do činění se zamilovanou holkou - zamilovanou ženskou... ehm... tak vědí -- No, myslím, že není zapotřebí tuto záležitost nějak speciálně rozpitvávat (krásně o tom navíc zpívá můj oblíbený písničkář Mr. Pavel Dobeš).

Karkulka jde pozdně večerním lesem. Vzduch je tak opojný, že se snad ani nedá popsat (musel bych, věru, složit nějakou zvláštní báseň)... Nebo to tedy (s pomocí jisté licence) zkusím: Vzduch byl opojný, hluboký a temný a těžký lesním kořením, ten lehký, svěží vzduch - ten dech jezerních víl - v lesnim království... (tak to by snad šlo - ? "lesní" jsem tam dal dvakrát 'naschválně'...). Karkulka se zachvívá očekáváním: dýchá báječně - zhluboka, správně celým tělem - a ten vzduch a to dýchání ji přivádí do snů z LSD... a ještě mnohem dál... daleko za hranice těla! A myslí teď jen na Léďu - stává se sladkým světlem - myslí na milého svého - stává se křehkým bílým marcipánem - nekonečnou, šťastnou hrou... malátná kolínka má plná medu - ach - Karkulka pokleká, u lesní studánky pokleká... :

"Léďo," s ozvěnou, "Léééďóóó," miláčku můj..., "kdéé jsííí? Kde jsi ty moje sněhobílé štěstí..?"

Vy mě, děvčata, mě tedy nutíte k "neuvěřitelným zkratkám" ... Medvěda podceňujete zbytečně...
Ač se mi tady převlékáte za Britannicu, o Léďovi víte Nic! Léďa byl náhodou moc pěknej medvěd (ač už dávno ne "kluk" - to ale Karkulka nemohla poznat). Jeho rod pocházel z Čukotky, Léďův táta tam byl váženej pán. Léďa už se ale narodil jinde - na západ od Čukotky, ale "na východ od Vorkuty"! Jeho "normální" jméno bylo Matvej. (Jako já jsem třeba Vojtěch.) Matvej byl dítětem "Perestrojky a Glasnosti"... Po "něžný revoluci" (po rozpadu CCCP) se v Rusku 'všechno' 'od základu' změnilo - mladý medvědi před ním ztráceli zbytky respektu - dokonce si z jeho aristokratického romantismu dělali "legraci" (ale takovou vulgárně nevtipnou - přiboudlou). Nastala zkrátka 'nová doba' (bývalí ilegálové z "New Age" se taky nestačili divit jaká), nastaly nové poměry, všeobecná neúcta k tradicím, mafiánský zákony - ukradni si tuleně kde můžeš - to Matveje nesmírně trápilo - (Matvejovi se ani za milión tuleňů nechtělo přispívat k budování "Nové Kapitalistické Sibiře".) Matvej (mimochodem vynikající šachista a zápasník) opět jednoho večera poslouchal své oblíbené rádio "Priróda" (poslední rozhlasová stanice, která vysílala i něco jiného než 'Lední Hip-Hop, zprávy z tulení burzy a reklamy na erekci a lední inkontinenci - dříve jí řídil Léďův otec) -
poslouchal živou reportáž z Grónska, rozhovory s tamními blahobytnými 'bratry' medvědy, žijícími však ve "svobodném socialismu" (a v přirozeném respektu vůči sobě navzájem) - ten "svobodný socialismus" nepřišívejte, prosím, mě, ten termín si vymysleli sami Gróňané ... Léďa poslouchal onu reportáž jako u vytržení. Byla to rajská hudba pro jeho uši! Po dlouhém váhání a 'dumání' se rozhodl: "Atarvál sa at naróda" a vydal se na Západ - do zmíněného již Grónska. Cesta byla "na román", bylo to převeliké putování. V Karélii se ovšem musil (po neuvěřitelných zápletkách!) stočit na jih.. Dolů Pobaltím - jednou způsobil pozdvižení veliké (a stal se "hvězdou dne", když se na "litevské kose' koupal s dovolenkáři v moři. Matvej -dlužno dodat - byl rozený Showman! V polském Bialověžském pralese se skamarádil (a opil!?) s 'volným' Zubrem! Tem mu pak z vděčnosti vyprávěl o krásných bílých jelenech žijících tady u nás v Bohemii. Léďa se pak hodlal usadit v Beskydech. Ještě předtím u Ustroně se srazil s obrovským bagrem například (ale vyvázl z toho dobře!). Do Grónska se tedy už nedostal, tu ideu tak nějak vzdal, pokračoval pak (jak jsme už zmínili) k nám, do Bohemie (nejdřív Těšínsko, ty Beskydy, Jeseník pak Orličky). Potom do kraje bílých jelenů, do Východních Čech (Matvej byl skutečný estét - bez hanlivého nádechu), ale slovanští "bratři jeleni" pak po podivných "námluvách" s ním nakonec kamarádit taky nechtěli a nerozuměli mu. (Oni jsou to dost velký snobi, tihle bílí jeleni... co si budem povídat -) Tak teď už byl jenom jaksi 'tolerován' (ale tak nějak spíše - tajně) v Žehušáku. A my se s ním setkáváme v okamžiku, kdy 'neustál' letošní 'Máj' a 'musel' překvapit-znásilnit naši Karkulku! Nesmyslná věta!(Ale dříve doma na Sibiři míval ty nejlepší holky, medvědice-krasavice, to bylo ještě předtím, než (k Matvejově zděšení!) začaly všechny točit (vysoce ceněné a luxusně placené) "polární porno"!!! (Píšu to v chvatu, ani to po sobě nečtu, tak omluvte případné "překlepy") Není divu, že Léďa-Matvej (svým pravým domovem znechucený a v "nové domovině" špatně adaptovaný) trochu pozapomněl na své původní aristokratické způsoby... a trochu "zvlčil"... "Slovanky" mě ženou rychle, ne-přirozenou cestou - rychle... Ale snad tento odstavec později "vyčistím"... v

...a věrné čtenářky ať (ani náhodou!) nežárlejí: Tu "Penny" jsem potkal jednou v "Pizze-riji" (picérce na Smíchově). Měla Vám oříškový oči (ta Penny) a kilogramů snad víc než Potápěč centimetrů (do výšky)... Tak 12O (?) Ale jinak to byla docela pěkná "holka". Jehňátko je hubená, vysokánská, a oči má takový veselý (ale ne hnědý)...




Možná to je K. po deseti letech (ne-vymažu?)!

Karkulka neměla takhle řezaný obličej, byla menší, určitě ladnější a jaksi cupkavější, byla také mladší... Ovšem její zpitomělou "romantickou" náladu na cestě z "lopuší" do "Žehušáku" vystihuje výše vložený snímek (Čtyři z tanku a pes) více než geniálně (ač v našem příběhu je už pokročilá hodina - stříbrná, měsíční tma). Ale znovu tvrdím - geniální, ta cesta, ty vlasy... to je přesný... nejsou tam sice žádné topoly není tam "naše léto" - přesto: skvostný...

(Pokud na konci snímku tahle sovětská samopalnice zahne doprava a dostane se do terénu ("náš kraj" je samozřejmě křehčí, malebnější a zvlněný - pastelově barevný !) - pokud mine "doutníky", třešňovou alejku a starý rozcestník - pak (za necelých 20 minut) dojde do "Žehušáku". Pokud by pokračovala rovně, tak by byla za chvíli 'doma', tzn. v Karkulkovic domku-chaloupce. Dobrý Bože! Tohle je teda síla i na mě!!)

Karkulka klečí u studánky prostoupené měsíčním svitem. Omyje si tvář... Studánka - stříbrné komíhání zrcadlí něžný, přelíbezný úsměv 'Milencův'... jeho vlahý 'gleam'... Karkulka políbí Svatou vodu.. Napije se. Pije a pije, upíjí miláčkovu tvář a její duše se otevírá v numinósní spirále. Svatá voda (v níž se rozpouštějí slzy blaženého štěstí) stéká Karkulce po lících. Zvedá se - 'tažena' slastí jde dál - očarená volá a šeptá - šeptá a volá: "Méďo, medvídku, přemilený můj Ty Bojare..." Půlnoční les šumí v odpověď: "Karkulko, Karkulko, dál jen pojď, a ke mě pojď, Karkulko, přijď, dočkati nemohu se..." Karkulka: "Léďo, Leďásku, za Tebe život bych dala, za Tebou nožky bych utrajdala... život dala... utrajdala... Léďo, živote můj celý... Léďóó, kam se mi schováváš, Lé-ďóó... Láá-skóó???"

V polo-náměsíčném stavu Karkulka nevnímá čas, my si však řekněme, že takto (a podobně) se motá po Žehušáku už dobré dvě hodiny! Nezakopává, nepadá, Velký Manitou zdejších lesů ji totiž vzal pod svoji 'polo-náměsíční' ochranu a propůjčil jí 'vyšší dívčí stabilitu'... (Doktoři jen ať si prskají, já vím, o čem píšu...) Nakonec ale přeci jen spadne. Nepovšimne si dosti hlubokého příkopu, slítne do něj a probere se... Zahouká Sova. Jinak ticho. Temně krystalické ticho.

"Méďo..."

Karkulka se vydrápe z příkopu a posadí se do jehličí...
Les zašumí, a v tom Karkulku (konečně!) 'napadne', že Léďa možná už v lese není, že odešel 'bůhvíkam'... Tuhle možnost si zatím (od svého snu v lopuší) vůbec nepřipustila... Do morku svého srdce byla přesvědčená, že na ní Léďa čeká, že se spolu jisto-jistě sejdou a třebas i 'normálně pomilujou' (když si to Léďa bude přát!(?)). Dvě její spolužačky - Hanka a Jíťa - už 'to měly za sebou', alespoň to tedy (zase to 'tedy', sakra) říkaly, a říkaly taky, že prý "je to 'žůžo' - ".

Karkulky 'se zmocnil' (zase 'klišé', sakra) nevýslovný pocit zoufalství, vzápětí vystřídaný nekonečným, kosmickým prázdnem. Karkulčino 'tělo bez duše' (sic!) nazdařbůh klopýtá nočním lesem... Karkulčin 'nápad' se mění ve strašlivou, naprosto nepochopitelnou jistotu... Léďa tady není, teď už je to 'jasný' (temný!).

"Jak jsi mi 'to' jen mohl udělat', Leďásku... Lásko...?"

No jak...? Paradoxně (zase)! Hraješ s námi maličkými podivnou hru, osude!
Léďa se tak styděl za svůj hanebný, zoufalecký akt - za to první "hrubé ošustění" a poškrábání Karkulky - že se (po nedlouhém rozmýšlení) rozhodl opustit místa své neomluvitelné sebepotupy a vrátit se zpátky domů na Sibiř. Nějak (netušíme jak!) se dokonce doslehl, že nový Prezident (s tuze sympatickým jménem) už tam zase dává věci do pořádku... Vyzpovídal se u Vlka, objal jej, naposledy si posypal hlavu popelem a vyrazil... A naší Karkulce aby teď zbyly jen ty 'populární' 'oči pro pláč' (auvajs!).

Ale Karkulka nepláče, to je to poslední, 'na co má náladu'. Karkulka je tichá, němá, hlas neztratila, ale její duše je prázdná - oněmělá... Její život ztratil smysl! Tak jí to alespoň připadalo...

Žehušák je velký les.
"Žehušák" je pás lesů, táhnoucí se (jako prodloužený zelený půlměsíc) naším krajem až tam dolů do kopců, dolů na jihovýchod. Vlk (tedy!) bydlil 'tam dole na jihovýchodě' v podzemním srubu, zařízeném jako 'zenový ašram'...
A řekněme to rovnou: Vlk Karkulku miloval! Miloval ji vzácnou, ušlechtilou láskou, miloval ji s nezištnou, osudovou oddaností Jezerních rytířů... Karkulka vlastně byla jeho jediným a posledním poutem k profánní skutečnosti. Vlk byl před svým 'tragickým' pádem na Planetu poměrně vysoko v Trůnech (kůr - něco jako "druh" či "řád" andělů). Udělal však jednu neslýchanou (karmickou) chybu (raději nebudeme líčit co to bylo - něco šíleného, ale 'dobře myšleného' - nešlo však samosebou o nic 'pohlavního'!). Toto 'pochybení' bylo mu zde odčiniti - a vykoupiti se tak (případně!) nazpět 'do sfér'! Nic z toho ale na 'začátku' nevěděl - nemohl vědět (to je ústřední pravidlo a 'celý vtip' oné "Indie"). Začínal zde jako černý Vlk, byl vláčen v 'pohádkách' coby archetyp lstivosti a lidožroutství (ač ona legenda vznikla vlastně omylem!). Tři 'avatáry' 'spotřeboval' jen na 'rozkoukání se'... "Nesměl" opouštět vlčí tělo. Nesměl 'vystoupit' z legendy-pohádky. 'Musel' snášet nepřízeň a posměch drtivé většiny světa! Postupně (jak spirituálně rostl) si ale stále zřetelněji uvědomoval, jak přísně a exklusívně je jeho cesta ke svobodě spjatá právě s Karkulkou, pocítil k ní první náznaky sympatií (to už coby "šerý" čili šedý vlk), pocítil soucit, který přecházel stále více a více do dnešního hlubokého mystického vztahu (současný maestro Vlk je stříbrný - jeho 'aura' dokonale hladká, zlatolisto-smaragdová...). Vlk ví o Karkulce téměř vše, nemůže ale "dělat" nic. Je mu jasné, že kdyby se byl jakkoli korporálně angažoval v zuřivých karmických epizodách tohoročního Žehušáku (a přilehlého okolí), ničemu by 'nepomohl', oslabil by se tím, a 'složitou' situaci jen dále zkomplikoval (to není 'vtip' - to myslím - možná se divíte - úplně vážně)... Karkulku miloval nad sebe sama! Ta láska jej přeci jen nějak pojila s 'vezdejším' Světem a Vlk tomu byl upřímně rád (myslím na té běžné rovině vnímání, jinak už se pochopitelně nacházel 'nad' všemi (těmito) kategoriemi - "upřímně - neupřímně", "rád - nerad" apod...). (Měl možnost se již v tomto 'avatáru' přebarvit na statutární zlato, ale tuto 'nabídku' Vlk (s díky) odmítl... Ponechal si (myslím, že moudře) 'skromnější' srst stříbrnou (s neznatelným zlatým nádechem) - na jeho zenové (ani jiné) mistrovství by změna barvy teď již bez-toho neměla žádný vliv (spíše by ho naopak zpomalila - můj názor). A mě (a snad i laskavým čtenářkám) se ta stříbrná asi taky líbí víc...(?))

Takže nyní víte to, o čem naše Karkulinda zatím nemá 'ani páru'. Ale pohádku "O červené Karkulce" zná dobře! Zná dokonce (a to je taky 'dobře') klasickou versi z pera (per?) bratří Grimmů. (Tady vidíte, jak 'velmi správně' Karkulce fandíte (?). Vidíte, že Karkulka je "doma" nejenom na Krkonošských sjezdovkách, ale i v klasických knížkách!)

Přesto jí teď, holce, není příliš dobře... vůbec jí není 'dobře'...
Prázdno v duši začíná bolet! Bez Lásky nebylo lze dále žíti... Bolest, kterou cítila, však byla zcela jiná, než bolest utržená při 'pranicích' s Malkusovou, jiná než po útoku N + J (a Potápěče), něco naprosto jiného, než pálení 'pekelné lávy' v lopuší (při 'velkém záchvatu'). Z 'lávy v lopuší' měla Karkulka hrůzu, K. se před pouhými několika hodinami panicky bála o život a 'modlila se' za přežití! Cítila teď nějakou "bolest"? Nevíme! Někteří 'to' zovou 'bolem' či 'žalem' (to by tam snad ale patřil nějaký ten 'sklon k pláči'). Karkulka neměla 'potřebí' plakat, neměla potřebí dělat už nic... Neměla potřebí někoho volat, potřebí 'pokračovat' (ani v chůzi)... Tak si opět sedla - 'hleděla' do stromů, pak se 'sama' zvedla a 'pokračovala'... (v chůzi)... Kam? Nevěděla... ! Šla dál... Ale jakási 'bolest' to nejspíše byla.. Bolest bez tvaru, bez začátku a bez konce, neuchopitelná 'skličující bolest', hořký mech a smutná tíha, zmar... (Kdybychom napsali třeba jen: 'sklíčenost', či 'smutek' tak bychom to nenapsali zvlášť výstižně - 'doktoři' mezi námi teď zajisté uznale pokyvují hlavami a v duchu mě chválí za tento 'brilantní popis' Karkulčiny 'psychotické příhody', to ale Karkulce příliš nepomůže - o takovou 'chválu' já vůbec nestojím - (strčte si jí, Páni, prosím, za brejle!), já se totiž o Karkulku 'normálně' bojím... 'Podobné' stavy jsou z hlediska "přežití" bezpečné asi 'jako když Vám přes uši profrčí gázik' (volně Dobeš), t.j. nejsou vůbec bezpečné - jsou velmi nebezpečné... (Akutní ataka 'velké' deprese je mezi "stavy" něco jako muchomůrka zelená mezi "houbičkami".) Ach Jo...

Vlk - tento skutečný "Mahá Višnu" našeho lesa - medituje ve svém útulku a Karkulčino trápení vnímá a vidí svým nechybným (udělám radost M.) vnitřním zrakem... Přestane tleskat (jednou prackou) a zašpicuje. Natočí tělo Karkulčiným směrem a zkoncentruje se v Urdhva Mukha Svanásáně (v posici "nahoru hledícího psa"). 'V tuto chvíli' (nejsem však politik) jej od 'ní' dělí přesně 4896 metrů...

Odbočka: Když jsem (v pondělí) seděl v čekárně před zubní ordinací, vstoupily do mě živé obrazy akce, která nastane již 'za pár chvil': Chupy na rukou (jinde jich zase tolik nemám) se mi zježily (dojetím) a já se rozplakal jako malé dítě. "To nic, to bude zase dobrý," snažila se mě utěšit sangvinická sestra, aniž mohla náznakem tušit (sic!), o co se tady vlastně hraje - o co běží - o co se poběží... Tak poběží se (Vy to tušíte!) o Život... Sakra, už mi zase tečou ty slzy... Už zase brečím, a není to, jako že literatura, je to pravda...!

Karkulka se mezitím stále potácí měsíční tmou... V tom zaslechne krásnou melodii! Zvuk je nepopsatelný, uvnitř hluboký, klidný a libý, někde mezi violou da gamba a violoncellem (a možná též fagotem)... Tóny postupně zesilují (táhlé "crescendo"). Je to velmi pomalá, podmanivě krásná hudba - pastorále... Karkulka (poslušně) následuje čarovný vjem - hlas zázračného dřeva. Divka se noří do melodie a cítí se pojednou o mnoho lépe, lehčeji, svobodněji - lépe se jí i dýchá... Nic jiného teď neslyší, nevidí, necítí... jen onu melodii a svůj dech...

Hudba zničehož ustává - Karkulka 'otevírá oči'!. Nalevo od ní se do půlkruhu zdvihá vysoká, měsícem ozářená skála... Žel ona útěšná melodie není již nikde slyšet... A nikde ani žádná duše... Jen skála a les a (hřbitovní) ticho! Karkulka popojde blíže (ke skále). Měsícem ozářený kámen se barví do ruda (ve 'skutečnosti' je to starý žulový lom - dříve se tu lámal červený granit). Karkulka si rukama zakrývá obličej --- a --- na rukou všimne si... všimne si krve - své vlastní menstruační krve! Padne na kolínka! Dlaně tiskne proti rozkroku a 'chrání' si klín (před čím vlastně?). 'Žluté šatičky' jsou dole prosáklé - celé počmýřené. Karkulku přepadne slabost a nevolnost. A nadpřirozený stesk. Stesk po něčem dávném, krásném... K. je úplně ochablá - nedaří se jí ani vstát! Všechny galaxie jsou náhle prostoupeny zoufalstvím a nezměrným hořem... Léďa nikde - nadobro ztracen! Karkulka je rozhodnutá - ! Tady 'to skoncuje! Vezme si život! Bože!

"Bože můj," zašeptá agnostická Karkulka - současně Vlk ve srubu přestává 'tleskat jednou rukou'. (Pro 'zenové ne-znalce' dodám, že jde o duchovní cvičení)

Karkulce se podaří postavit se na nohy a kousek popojít - blíže ke 'kotli', k 'ohnisku' lomu. Karkulka stojí před vysokou žulovou stěnou... V nejvyšším místě může být vysoká tak 35 metrů (špatně se to odhaduje, ale my zde ('pro zábavu') pracujeme i s tzv. "magií čísel", takže to bude právě těch 35 m. - pro srovnání: Nuselský most v Praze křižuje Botič v necelých 43 metrech). Pod stěnou leží různě veliké, do sebe zaklíněné žulové bloky - veliké plochy a masívní ostré hrany. Po pravé straně se vytvořilo malé zelinkavé jezírko (to v našem vyprávění nebude hrát podstatnou roli (?), uvádíme ho zde jen proto, abychom trochu 'polidštili' Karkulčinu krutou realitu(?)). Třicetpět metrů. Bude jí to stačit ku spolehlivému sebezničení? Mělo by, doufejme, jinak by se taky mohla stát tím (Holzmanovým) 'mrzákem nadosmrti'. Karkulka má strach, to je jasný. Ale věří si, pevně věří - doufá - pochybuje a znovu 'věří', že to zvládne. Nakonec, co jiného jí zbývá...? Ale bude asi muset skočit po hlavě - pro jistotu. Tedy(!) - nic moc představa - Karkulce se bolestivě svírá žaludek... K tomu ta menstruace...

Karkulka se vyčurá (s tím krátkým 'ú' mě to přišlo tak nějak slušnější, ale nevím...) A jak tak čůrá (máte možnost posoudit obě varianty), 'na zemi pátá' síla ožívá (nebudu to nyní vysvětlovat)... a těžkou desku odsouvá - odsouvá (žulovou?) desku, která překrývá veliký Mýthus - Mýthus o Karkulce a Vlkovi. Karkulka (nevědomky) 'procitá'!
"Karkulko, Karkulko," říká si nahlas sama pro sebe, "kdyby tě snad raděj' chtěl schramstnout 'ten' Vlk, měla bys to o hlavu jednodušší..." (Suchou 'anglickou humorku' (ahoj!) zdědila K. určitě po tátovi...) "Kruciš!"
Svých rodičů a babičky jí samosebou bylo 'taky' dost líto, že jim 'to' asi (určitě!) 'taky' bude líto, až ona už tu 'nebude'... Neměla však 'na vybranou'...

"Kruciš!"

Ve stejném momentu v chýši: Vlk otáčí své (stříbrné) tělo Karkulčiným směrem a zvedá uši. Zaujímá Urdha Mukha Svánásánu. Dělí je teď od sebe přesně 4896 metrů (a nějaké ty centimetry).

Karkulka se bude muset nějak dostat-vyšplhat nahoru nad lom - nějak... ! Rozhlédne se. Nalevo od sebe spatří ne příliš zřetelnou štěrkovou stezičku, vinoucí se (mezi borovicemi) prudce vzhůru - věřme, že až k místu Karkulčina skoku - (odrazu!). Karkulka se nadechuje - sbírá sílu!

Vlkovi v chýši (mezitím) běží před očima celý jeho dosavadní (pozemský) život.
Z "Trůnů" byl svržen na Planetu (do Francie) ve druhé polovině 17. století nedlouho předtím, než Charles Perrault publikoval v r. 1697 svoji versi 'našeho' legendárního příběhu (majícího prý kořeny až ve starém Orientu). Vzpomněl na to, jak skutečně 'spocíval' (než se sám trochu 'zorientoval') první tři Karkulky (Francouzky)! To byl ještě tím nevzhledným, vzteklým a 'mazaným' černým lidojedem - nervósním ze 'své práce'. Vzpomněl na své pocity při prvních změnách barvy. Vzpoměl na šťastnou radost z prvních pokroků v Zenu. Vzpomněl na okamžik, kdy se rozhodl dokončit svoje 'usebrání se' v "podzemí". Vzpomněl si na tu podivnou příhodu, po které se stal (definitivním) vegetariánem. S pobaveným tichým úsměvem si 'přehrál' své 'úspěchy' ve vyšší (bílé!) magii... Avšak především si připomněl slib (daný sobě samému!), že napříště již se ve svých avatárech nikdy neodchýlí z 'orthodoxní' cesty přísného "Nazasahování". Nyní v "ásáně psa" ve svém "ašrámu" už byl blízko - blízko své původní úrovni, blízko 'svému' nebi.. Ale miloval "naši Karkulku" - miloval! - a miloval ji 'tak', jak již jsme naznačili (výše)... (Žádnou z předešlých patnácti Karkulek - ani těch kyprých německých (včetně té "naší") - 'tolik' a 'tak' nemiloval - "naše Karkulka" byla jedenáctá celkem, počítáme-li i s 'kolem Samsáry' - předtím ji 'měl' už dvakrát v té Germánii a jednou v Polsku - nerozumíte-li tomu, nevadí - další dvě holky zkrátka pokryly každá po dalších dvou avatárech, takže ta "naše" se k němu vracela zdaleka nejčastěji - nebo 'on k ní'...). 'Současný' Vlk byl na Planetě šestnáctý avatár, což znamená (přibližně): šetnácté 'sestoupení'...).

Vezměme si teď do ruky "bergmanovskou" kameru a postavme se ke střihačskému stolu: Travnatý palouk před lomem - Karkulka se s námahou plahočí přes palouk (levou ruku má přitisknutou na bříšku a na 'kundičce') - pomalu se vleče k ústí štěrkové stezky...

Stříhame na Vlka do jeho chýše (an udržuje bezchybnou 'ásánu psa'). Nacházíme ho však v "hraničním stavu". Chrámy jeho "Nezasahování" se chvějí v základech. Vlk - ač jistě nepropadá žádnému vnitřnímu 'zmatku' - si je absolutně vědom rozpornosti (své) situace, která se vyvíjí "na hraně udržitelnosti". Dále se koncentruje v dokonalé posici, pouze se (nepatrně) vznese nad (třešňovou) podlahu a zkoncentruje se tak do maxima! Levituje v prostoru pár milimetrů nad zemí...! Jeho dokonalé svaly počínají slabě vibrovati...

Palouk - Karkulka: K ústí stezičky jí zbývá nějakých 20 metrů: "Bože, už nemůžu, jak jen tohle zvládnu...?! Ať mě opravdu 'rači' sní ten Vlk... A budu pak "Karkulka" z tý pohádky pro děti... Tak kde jsi, kruciš... Vlku? Tak si pospěš, pospěš si a zbašti si mě rači... ty 'hloupej' Vlku!"

Diagonální (novátorský) dvojstřih s plynulým přechodem: Karkulka vysloví slovo "pohádky", načež Vlk nadpomyslně silně zavyje! Bylo to - pořád 'je' - a 'bude' - píšeme v přímém přenosu - mimořádně dlouhé zavytí - melodie zneklidňující srdce všem alespoň trochu dobrým duším pod Měsícem - melodie v rozsahu celých dvou oktáv. Úžasné...!

Palouk: Vlk stále dlouze a hlasitě vyje, Karkulka to 'slyší', však 'nepravděpodobný sluchový efekt' (jako z obřího kravského rohu) 'přičítá na vrub' nejspíše svým notně již pocuchaným nervům ("pitomá menstruace!"), či 'autosugesci' - (o té 'sugesci' si nedávno 'něco povídali' ve škole). Ale 'svého' Vlka (podle nářku!) poznat "mohla a měla", její nitro však opět 'odpovědělo paradoxně' t.j. (podle 'konvenčního hodnocení') chybně!

Karkulka (z posledních zbytků sebeironie): "Pochutnej si, Vlku, na mým mladým, sladkým masíčku, Vlčku...!?"

Vlk vyje ve velkých vzestupných sextách - jakoby záměrně nedotažených - je to grandiósní "Nářek Nářků" (v posledních čtyřech avatárech si Vlk ani jednou nezavyl) - nám scházejí příhodná slova - matce Zemi se svírá srdce...

Karkulka: Šest metrů od stezičky...

Vlk ruší levitaci, a na podlaze (v hlubinné, prudké meditaci) provádí pravý opak - mentálně 'vrůstá' do dřeva - do těch třešňových fošen...

Karkulka je jeden a půl metru od 'úpatí lomu' - (ústí stezičky)...!

Vlkovi 'zenové Chrámy' se hroutí. Cesta "Nezasahování" zde končí - na tři rázy ji pohlcuje Vlkovo srdce! Následující sled pohybů se odehraje plynule během šesti sekund: Vlk se zvedá z Urdha Mukha Svánásány a na chviličku postojí 'na všech čtyřech' bez hnutí - jako socha z oceli - dále zesiluje vytí, až v 'parciálním čase' jeho hlasivky jakoby rozsekne ocelová mačeta! Vlk naráz utichá - hluboká voda - pokládá se na břicho, přičemž se subjektivně zmenšuje (kontrahuje a kondenzuje)... Hlava a břicho jsou pevně přitisknuty k třešňové podlaze! Následuje 'poslední' mohutná vibrace a slechy (uši) se překlápí horizontáně k čenichu...

Karkulka stojí na začátku stezky vedoucí nad skálu - k místu předpokládaného skoku: "Ach jo! Stejně žádnej takovej VLK neexistuje...!" My však dobře víme, že EXISTUJE! Existuje Vlk i Karkulka! Vzdušnou čarou je 'v tuto chvíli' od sebe dělí přesně 5O11 metrů!

Vlk znehybní: GASH!!!

Damascénská ocel praská! Všechno Nebe Se Trhá! Vlk vyráží! Dokonalý stříbrný Vlk
vyráží ze srubu a začíná svoji spanilou jízdu. Dvacetosm minut před rozbřeskem vyráží Vlk na dosud nikde nevídanou misi (při popisu které se možná zase rozpláču - ač jinak nijak často nebrečím!). Vlk by to měl stihnout za právě tolik minut, za kolik minut bude "naše děvče" schopné vydrápati se na skálu! A zdá se (bohužel pro K.), že holka chytila 'druhý dech' a s novou vervou se dere vzhůru nad lom, vzhůru ke svému (problematickému!) "vysvobození". (O zákonech 'Karmy' toho Karkulka zatím nic moc neví, a pokud něco 'ví', tak 'tomu' zřejmě 'nevěří' - což je 'u vlastech'
vlastně normální - a to i u některých dospělých (a vzdělaných!) lidí - že ničemu nevěří...) Tak!

Poprvé po mnoha letech je mi nyní líto, že jsem se nakonec nestal "tím filmařem".

Do chladné noci - do stříbrné, tmavé noci, vyšlehl stříbrný plamen - a strnuli v úžasu nebeští Andělé. "Chrámová opona roztrhla se." Tak vysoko hoří jediná hvězda... Tak vysoko je třeba stále bdít...

Na mýtince nedaleko svého útulku Vlk zpomalí a zastaví se. Krátce a silně zavyje (naposledy a na Měsíc) - šestnáctkrát se 'proti času na hodinkách' kolem vlastní osy zatočí... A již běží dál, spíš vznáší se a letí, po třpytných plochách -- nadnášen loukotěmi -- chladný a soustředěný - ve velkých obloucích se zrychluje a mezi Lesem a Lesem kličkuje (mezi smrky, borovicemi, houštinami a potoky...) - jeho svaly jsou z plátků damascénské oceli... a jeho oči - démanty...

Vlk poběží 8 minut 53 sekund (celkem)!

Běh Vlka:
Běhy kladené v prodlouženém nadfrekvenčním klusu komíhají se jako spodní polokruh pomyslných řemenových loukotí - jako rozpuštěné vřeteno! Přední tlapka se dotýká země vždy o zlomek okamžiku dříve nežli protilehlá tlapka zadní. (A o zlomek okamžiku dříve se také od země odráží). Všechny běhy se (v kyvadlovém taktu) lehce vychylují v/po diagonále.
Trup - dvě synchronisované sinusoidy (vlnovky) a 'přirozená' lomenice!
Představte si dvě Slunce na přímce, kolem kterých se (jako superobří slalomář) prosmýká Vlk - Země. Urychlován "gravitací" míjí první Slunce (dejme tomu) zprava a letí v táhlém, 'nízkém oblouku', přenáší váhu, a kolem druhého letí (pokud možno dále urychlen) zleva po oblouku obdobném (to je 'velká sinusoida'). "Rotuje" přitom jako Země kolem své osy - sám v sobě - ale nejsou to vlastně ani žádné rotace, jsou to přesné rytmické výkyvy - dostředivě a odstředivě - max 15° ('malá sinusoida'). Princip "obráceného lyžaře": Lyžař drží trup co možná rovně proti stráni, nohama kreslí vlnovku ~ Vlk komíhá běhy (lehce diagonálně) rovně, trup se vytáčí ve vlnovce ~ ! Tento jedinečný 'křížový protipohyb' (jako ramena proti kyčlím při Flamencu a pod.) nesporně prodlužuje celkovou Vlkovu dráhu a nezanedbatelně zvyšuje odpor vzduchu (a tím ho - dle konvenčních počtů - nutně zpomaluje), na druhou stranu pak propůjčuje Vlkovým (damascénským) svalům neobyčejnou 'prémiovou' dynamiku, na jejíž skrytý princip jsem ani po značné intelektuální námaze nebyl schopen příjít - rád si nechám poradit od zde zůčasněných biomechaniků! (Ne-obyčejná 'prémie' v "systému" kompenzuje onu 'ztrátu' téměř osminásobně). Tento (bez vyjímky udržovaný!) rámec je přirozeně aktualisován "lomenicí" - kličkováním v terénu (mezi Lesem a Lesem) dle momentální disposice. Vlk přitom dokonale "vidí" - čte terén, a "pluje" v takřka optimální stopě (mezi keři, modříny, ostružiním a kamením...).
Tři základní aspekty trupu (plus 'diagonála' běhů) spolu s 'diamantovým' chodem hlavy (dolů kondensovaně, nahoru: stupňovaně 'zadržovaně expansívně') definují Vlkův běh jako výsostnou Slavnost - svrchovaný 'pohyb Pohybu' - jako cestu "Následníka Trůnu"...

Řekněme si k tomu ještě, že Vlk, ač je mu už téměř 14 let (narodil se ve stejný den a hodinu jako Karkulka), nepodléhá (v tomto avatáru) již žádnému opotřebování organismu. S přibývajícím věkem se jeho tělesné proporce stále zdokonalují... V roce 2008 je to jediný žijící tvor na Zemi požívající tohoto privilegia (na rozdíl třeba od věrného Vojtěcha a dalších...)!

Vlk vbíhá na osmisetmetrovou kruhovou planinu: Z "nadfrekvenčního klusu" přechází do trysku (všechny čtyři běhy současně nad zemí)! Vlkovo srdce se plní novou "chladnou mízou" (V.P.) - Stříbrňák (místy) dosahuje rychlosti přes 81 km v hodině. (Na vlčí poměry je to rychlost 'rekordně' rekordní!) Na okamžik se otevírá Nebe - sám Stvořitel v němém úžasu a slzavém dojetí patří na toto svoje dítě! (A věřte, že to 'nemůže' dělat moc často, ten (pán) Stvořitel - musel by totiž plakat daleko méně příjemným pláčem - kdyby se sám na sebe díval příliš často, ten (pán) Stvořitel...)

Karkulka (vyčerpaná) si sedá na kámen (asi ve dvou třetinách výstupu) - odpočívá necelou minutu...

Vlk nyní obíhá "Verpánský val" - převislé skály-jeskyně (a okolní modříny). Vlastní kilometráž samozřejmě roste - Vlk bude muset běžet celkem 6551 metrů (+ nějaké drobné)!

Karkulka vystoupá k vrchní hraně lomu...

Vlk musí běžet do prudkého svahu - je to extrémní vypětí - Vlk proti svahu! Od Karkulky ho nyní dělí necelý kilometr...

Karkulka dosahuje apogea - stojí na na plošince na nejvyšším místě nad lomem (35m)!

Vlk: 498 m!

Karkulka zavírá oči - pomalu počítá... Třináct, dvanáct, jedenáct...

Vlkovi zbývá 249 metrů... (ale znovu musí do svahu!).

Karkulka je rozhodnutá - silnou vůli má po mamince! Odpočítává plynule: Osm sedm, šest....

Teď už je jasné, že to Vlk nestihne... Snad jen o jedenáct vteřin... Ale nestihne!!!

Vlk - největší z hrdinů... - to nestihne...

... pět, čtyři, Tři...

Vlkovo srdce vstupuje do Sahasráry...

'Tři': Světlo! Tři! Do Karkulčiných zavřených očí vstupuje bílé světlo...

Vlkovo bílé Srdce vstupuje do Sahasráry. Karkulka s trhnutím oči otvírá - v zelenkavém jezírku hluboko pod ní tryská stříbrný stín...

Karkulka: 'Dva': V zelinkavém jezírku tryská stříbrný Vlk! Dva! Karkulčina pusa zůstává otevřená...

V duchu: "Jedna - ," Karkulka padá...

... Karkulka se omráčená skládá na plošinku nad skálou....

Vlk přibíhá...

Karkulka leží v hlubokém kómatu na samém okraji propasti - nad granitovým lomem. Vlk stojí rozkročen nad ní. Je (poprvé za dlouhou dobu) rozrušený. A zadýchaný! Horkým jazykem olizuje Karkulčinu bledou tvář...

Vlk Karkulku olizuje a olizuje... Líže Karkulku na čele a na hrudníku (na Ánáhatě). Levou zadní tlapkou jí přitom jemně krouživě masíruje na 'Manípůře' (na sluneční pleteni).
S ranním rozbřeskem Karkulka (konečně) 'procitne'...

Otevírá oči a v prvním okamžiku je 'přesvědčená', že se jí vrátil Léďa. Vlk potlačí jistou lítost:
"Já nejsem Medvěd, Karkulko, já jsem Vlk... Léďa se odstěhoval zpátky do Humpolce."
"To jsou smutný vtípky, Vlku..."
"Myslil jsem to v dobrém..."
"Vždyť já vím... Já vím, že jseš dobrej Vlk."
"No tak snažím se... no..." (Vlk je malinko polichocen, a nás 'znalce' z toho lehce zamrazilo...)
"Vlku, Vlku..."

"Karkulko, děvče zlatý... Tak si nasedni a promluvíme si..."
"Když myslíte, Sire..."
"Don't "Sir" me, Sire!" vtipkuje Vlk po anglicku. "Sire" zde ovšem čteme /sai(r)/, a znamená to "Veličenstvo" - oslovujeme tak výhradně anglického krále. (Původně jsem to chtěl nechat bez vysvětlení, ale kdo by to znal - (?)... Kdo to věděl hned, ať se mi 'pochlubí' v "komentářích", a já ji pak pošlu lízátko...)

Karkulka obejme Vlka kolem krku a obkročmo se mu posadí na hřbet. Trochu té menstruační 'nečistoty' Vlk 's přehledem' zvládne. Narovná se (Vlk) a (s Karkulkou na hřbetě) zvolna seběhne ze skály zpátky na palouček...

Dole na paloučku Karkulka sesedne z Vlka a rozpláče se...

Vlk zaujme polohu 'Sfingy' a s vesmírným soucitem se zahledí na nešťastnou Karkulku. Sám je nešťastný... a dokonale smutný...

Jeho nově 'probuzený' 'cit' mu zřejmě (pro 'authora těchto řádků' naprosto nepochopitelně!!) otupuje vyšší smysly - otupuje mu je do té míry, že vůbec nevnímá, 'necítí' 'mladýho hajnýho' an zcela u vytržení slintá a onanuje v houští za vedlejším bukem...

A na "zajímavé" pokračování máme spolehlivě zaděláno...

"Možná jsi za mnou neměl běžet, Vlku..."
"Já nevím, Karkulko..."
"Mohla jsem 'to' už mít za sebou... Bože, Vlku..."
"Probůh, Karkulko..."

"Hajnýmu" (poslouchajícímu za bukem) lezou 'uši z důlků'....

"Raději mě sněz, Vlku! Prosím, Vlku. Prosím Tě o to... Dobrý Vlku..."
"Karkulko milá..."
"Sněz mě, Vlku, dobrý Vlku, prosím, Vlku..."

Vlk se pojednou zvedne z polohy "Sfingy" a bezhlesně začne tančit 'proti hodinám'...

"Moc Tě prosím, Vlku, bude to tak lepší..."

Vlk se vrací do polohy "Sfingy".

"Sněz mě Vlku!"

"Hajnýmu" se lesknou oči. To co vidí a slyší je více než nevšední zpestření jeho pravidelné, raně-onanistické vycházky. Nasliněným pravým ukazováčkem přejíždí si labužnicky rozdrážděnou 'uzdičku' na ztvrdlým 'péru'...

"Vlku..."

V našem vyprávění se blížíme k částečné "katarsi"!
Ne-znalcům "Indie" bude asi jen stěží 'pochopiti' Vlkovy 'vnitřní pochody'.
Vlk přesně ví, jak zoufale si Karkulka 'stojí'. Ví, jaké trápení jí ještě může potkat...
Stane-li se oním mystickým "jedlíkem jedlíka", odešle Karkulku k 'Trůnům' (aktem 'pozření' její karmu 'stokrát' zrychlí), vlastně ji tak po svém 'vysvobodí' a dokonale naplní svoji Lásku k ní. Byl by to nesrovnatelně lepší "konec" nežli skok do lomu... Na druhou stranu...

Myslil jsem původně, že (kvůli "lepší literatuře") předešlý odstaveček ponechám bez vysvětlování: aby si čtenáři (a 'civilisace') na 'to' přišli jakože sami: V okamžiku kdy jeho srdce vstoupilo do 'Sahasráry', ztratil Vlk svoji (nejvyšší) 'spirituální koncesi' ---! Jenže toto si v záplavě svatého citu nestačil nějak (včas a správně) uvědomit...!!!

"Já Tě přeci Miluju, Karkulko..."

"Vždyť právě proto, Vlku..."

"Miluju Tě, Karkulko..."

"Ale já Tebe asi ne! Ach Bože! Takže mě, prosím, rači sněz, a budeme jako v té pohádce...." (ad 'rači': v "našem kraji" se tak mluví: /řačy/ - měkké 'er', tvrdé 'čé' - Karkulka to navíc vyslovuje s mimořádným (bezděčným) půvabem...)

S tou "pohádkou" to Karkulka opět (a zřejmě opět 'nevědomky') vystihla zcela přesně... (Jen neví, že ona sama Vlka také miluje, že ho miluje mnohem víc, než si myslí - než si momentálně navenek připouští...)

Vlk zaujímá "posici Psa".

V 'rukávu' má mocné kouzlo, které však smí použít (využít) pouze jedenkrát za 'Avatár' (počínaje Avatárem současným)...

"Vlku..."

Vlk se znovu (krátce) zatočí - Tancem Dervíšů (sic!) zatočí se... Ne! 'Tohle' udělat nemůže! Nemůže přeci 'jen tak' Karkulku sežrat... To by "nikdo" nepochopil... Nebo Ano? Bože! Vlk má pocit, že se mu rozštěpí duše, že (z tak vyhroceného dilematu) dočista zešílí... Zpátky do posice Psa! Koncentrace! Vlk je pevně rozhodnutý 'to' neudělat... - Karkulku sežrat! (Karkulku nežrat! - však chápete, ale ty dvojí zápory a jejich 'zápory' jsou v matičce češtině opravdu často 'kách' na logiku..!) Raději jí 'vše' (okamžitě) nějak "rozumně" vysvětlí... A bude jí od nynějška třebas i fyzicky chránit (a bránit)! Ano! Bude jí dělat 'osobního strážce' (i když se tím 'strážením' jistě 'trochu' 'posune zpět' - vzdálí se 'svému nebi' a jeho 'avatáření' na Zemi se tak o 'nějaký ten pátek' prodlouží...)!!! Ale nakonec co...? V Žehušáku to přeci vůbec není 'tak špatné'...

Vlk (v posici Psa) se nadechuje k "rozumné řeči"...
V tom se Karkulka posmutněle ('dospěle') pousměje: "Prosím..."
Její 'pousmání' voní jako Tichá Lesní Jahoda...

Uvnitř Vlka se uvolňuje 'Pružina' -

Cvakly imaginární 'nůžky' -- to Vlk bezděky odemkl Mocné Kouzlo...!

Jde to úžasně rychle:

Ponejprv z Vlka mizí zlatavý nádech - Vlkova vznešená, hermelínově stříbrná srst postupně ztrácí lesk (a jemnost) - Vlk počíná šednout - řídnout - tmavnout - černat..., jeho ušlechtilé rysy se stávají hrubšími (vulgárními)..., hlava i trup se zahrocují - mohutní..., celé tělo zapáchá starou močí a z Vlka se stává horror vzbuzující netvor...

Vlkův (výsostný) záměr je (snad) jasný (?) : Co možná nejrychleji projít (tělesně projít!) zpět všemi šestnácti zatímními avatáry - přeměnit se v krvelačnou bestii (ve svém prvním avátáru byl náš Mistr - 'světe (ne)div se' - oním 'legendárním' obřím psovlkem - Gévaudanskou bestií z jihu Francie), potom rychle schramstnout Karkuličku, vyslat její duši k "Trůnům", a hned se zase vrátit 'domů' - do 'výchozího' (t.j. 'současného', 'stříbrně zenového') 'stavu'...

Karkulka hrůzou div nezcepení - na hlavě vlásky se jí ježí, černý "Gévaudanec" (s obrovským chřtánem) zežloutlé tesáky cení... K. zapiští, Vlk skočí a sežere jí...
'Mladej hajnej' (s obrovskou dýkou-tesákem) 'zpoza buku' vyrazí - Vlkovi dýku do srdce vbodne a chlupatý břicho mu rozpáře... Vlk 'vrátit se' nestačí - 'v posledním tažení' bezmocně chroptí, Karkulka z Vlčího břicha vyskočí - 'hajnej' 'jde' po ní...
'Kde se bere, tu se bere' od vsi přibíhá (vyplašená) babička - na sebe nemyslí (!) - zběsile na 'myslivce' se vrhá - prostomyslně útočí, 'myslivec' nelení, pažbou brokovnice babičku do břicha prudce udeří - babka až k okraji cesty se svalí - v bolestech svíjí se (a úpí), Karkulka zdrhá - pištivě ječí - 'Myslivec' Karkulku chytí - ruce jí za zády zkroutí - v pase přehne, žluté šatičky vyhrne --- Svůj (kuželoidní) 'utahovák' (35cm) do zadku jí vrazí, a takto - způsobem 'řeckým' - Karkulku "vojebe"... (viz komentáře 102 - 104 ze dne 19. října 2008). Ach Jo!

Odbočka: Kdo si přeloží tu písničku-upoutávku, zjistí (ku své nemalé radosti), že text písně je s 'naším' textem kongeniální....

A když už jsme u "toho": Iva Vám, děvčata, vzkazuje, že "text" je třeba čísti "srdcem", a ne "předsudkama"... (A já si myslím to samý co Iva...)
Tak!

"Myslivec" Karkulce pokropí šatičky a praští ji zezadu (pěstí) do hlavy: "A okamžitě vypadněte z mýho lesa!" zasípe hysterickou fistulí...

Karkulka pomáhá (rozechvělé) babičce na nohy a s námahou ji táhne pryč...

Vyřízený Vlk - obrovský (rozpáraný) černý měch - leží na zemi bez hnutí...

Hajný Vkovi odřízne hlavu a varlata, kusem červené žuly mu rozštípne lebku, vytáhne lžíci a pošmakuje si na vlčím mozečku (a varlátkách). (Tekutinu vypije, kusy lebečních kostí do-čista vylíže...)

Karkulka s babičkou 'bez řečí' klopýtají z lesa ven - hlaholivě veselé jódlování Hedvábného Igora (nad pryskyřicí) 'ani náhodou' neslyší...

Nad pryskyřicí jódluje hedvábný Igor,
s prameny růže v modrém jehličí... (V.P.)

(Surrealistického Igora zde zmiňujeme opravdu jen pro 'zjemnění' situace.)

Hajný (u jezírka pod lomem) rozdělává oheň... Odřízne Vlkovi levou zadní nohu a počne jí (i se srstí) opékat na rožni...

Karkulku s babičkou doprovází a vyprovází 'strážkyně lesa' - sojka. Je dalším ze smutně úsměvných 'paradoxů', že při-tom (v nesporně dobré víře) bez ustání vyzpěvuje to své "pijé, pijé... - pijé..."...

Zbytek vlčího těla hodil myslivec do jezírka...
A není to zrovna 'třikrát vábný' pohled (na nebohou černou obludu, 'plovoucí' v zelinkavém jezírku...) Nu což!
'Nedá se nic dělat'... A přesto Vám něco povím: Já kdybych těď v "Žehušáku" byl (a věru, že přál bych si tam (u Něj) být!), svému Mistru a Učiteli bych se tiše poklonil... Co na tom záleží, že jeho černé lidožroutské tělo je nyní zohaveno - zčásti snědeno a zčásti do jezírka vhozeno...? Vždyť já přeci už napořád budu vědět, že On byl velký frajer, že to byl On! --- kdo "UMĚL TLESKNOUT JEDNOU PRACKOU"...
A ani Vy nebuďte z toho smutní, dobří moji čtenáři...! Vlk se sice nedostal k "Trůnům", dostal se však přeci jen "nad Zem" - ne třeba tak vysoko, jak si původně přál - někam trochu jinam, kde to ovšem vůbec 'nebude mít tak špatné'! O tom si později ještě napíšeme...

Karkulka s babičkou jsou konečně z lesa venku. Babička si drží zhmožděné břicho a nepřetržitě (s roztřesenými tvářemi) drmolí motlitby (Otče náš, Zdrávas Maria i jiné). Karkulka si občas stiskne rozbolavělou 'zadničku'. Karkulka babičku podpírá, a takto se obě ženy blíží k rozcestníku před třešňovou alejkou...

"Kááárkůůůlkááá!!!" táhle a vřeštivě ozve se (náhle) od lesa za jejich zády.

Karkulka s babičkou se naráz otočí.

Karkulka spatří obrovitánského (jako vzrostlý strom vysokého) Kakadua Bílého (s posměšně otevřeným zobanem)! 'Pták' na sobě nemá nic, než 'od prsou k penisu' na holé kůži vytetovaný, obrácený černý kříž...

Babička na chvíli přestane drmolit... Nevidí sice Kakadua-'Potápěče', vidí "pouze" velikého (jako vzrostlý strom velikého), (vzrušeného) 'Kozla' (starého)...

'Ženy' se otočí zpátky, přitisknou se k sobě o něco více a mlčky přidávají 'do kroku'.
Babička však po chvilce znovu začíná s (polohlasným) recitováním motlitbiček...

'Ženy' dorazily do chaloupky...
Bylo největším štěstím, že mamka s taťkou Karkulkovic nebyli doma. (V neděli odpoledne, dvě hodiny poté co Karkulka vyrazila "na koupačku" k Volovickému rybníku, odjeli za vzdálenými příbuznými na týdenní dovolenou do Orlických hor.)

Babička se potom úplně překonala - mentální sílu sebrala... A úplně se (opět!) ze sebe (pro Karkulku) vydala... (Ono to vlastně 'správně' nejde takto říct, ale rozumíme si...?) Uvařila (zkrátka a dobře!) Karkulce dosti 'riskantní' čaj z 'Ježkovy Palice' (a dalších bylinek (jejichž přesné složení si však 'z dobrých důvodů' nechám pro sebe!)), a ustlala jí přepychové 'lože z přesliček'. (Pro sebe si uvařila 'čaj' taky, to byl ale ještě o něco silnější 'dryják'!) Bystré čtenářky snad již (správně!) pochopily, že babička měla tzv. 'buňky' na bylinky - na přírodní ("zelenou") magii...

A nejen to: Babička začala z půdy snášet (pečlivě tam ukryté) kousky prvotřídního uhlí (vykuřovací uhlíky), tenké lupínky z třešňového dřeva, konopné provázky, barevné korálky a sakrální, ručně vyráběné svíčky (a 'další věci')... Tento 'poklad' dostala babička (jako sedmnáctileté mladé děvče) od své vlastní babičky - skutečné, vyhlášené vědmy! To bylo v r. 1947, když paní vědma (ve svých 96 letech) umírala. (Babiččina babička byla matkou babiččina otce, který babičku zplodil až k 'podzimu' svého života.)

Kromě 'pokladu' dostala babička i 'pár' (hodně!) instrukcí, jak s 'pokladem' správně zacházet... A řekněme si také hned, že naše babička od smrti své babičky 'poklad' vůbec neviděla a vidět ani nechtěla. 'Praprababiččiny' (z pohledu K.) 'rady' si však všechny pečlivě zapsala - růžový notýsek s poznámkami k pokladu přiložila - a vše (velmi sofistikovaně!) schovala-ukryla na půdu (pro 'strýčka Příhodu')... (Babička nikdy nebyla žádná 'čarodějka', byla to prostá 'katolická křesťanka' ('tihle' mají vše čarování od pana faráře zakázaný), však bylinkářství a 'mastičkářství' se od 'babičky-vědmy' učila již 'od malýho fazola' - od svých asi tří let...)

Jasně, že Vás teď napadne, proč babička 'nešla na půdu' už před dvěma měsíci (po "Rudém Gentlemanovi"), tím spíše (proč nešla) před měsícem po "příhodě s tirákem"...
Nuže... - zkuste si takovou situaci představit prakticky: Nervní (zde míněno "energická") a dominantní paní Karkulková (dcera - podnikatelka 'gastronomií' - VŠ) & lehce (ale opravdu jen lehce!) submisívní, hodný a inteligentní pan Karkulka (zeť - silnoproud elektrárenský - VŠ) budou si (asi!) v 'baráku' 'pěstovat' 'nevyštudovanou' "maminku", ana obchází jejich jediné (a problémové) dítě s nějakým snad "kadidlem" a "mašličkama"...!? To (uznáte sami) je představa dosti divoká a absurdní...?
Bylo proto štěstím, největším štěstím, že rodiče Karkulkovic odjeli 'na dovču', a babička že si tak mohla 'dovolit' 'alternativní' (myslím tím 'ještě trochu alternativnější'!) první (letos tedy dohromady již třetí) pomoc...

Nebudeme se zde (moudře!) zabývati podrobnostmi 'už tak' dosti složitého (uspávacího) rituálu, při kterém babička měla využít (a využila!) mnohé ze své vlastní (bylinkářské) intuice...
Rozhodujícím 'médiem' zde byly ty třešňové lupínky! Jednalo se o naprosto jedinečné lupínky z plané keltské třešně, určené k obřadům původních, starých Druidů. Dále babička použila červené hoblinky santálové..., a co se bylinek týče, pak hlavně ty naše - prostinké domácí: jalovec, anděliku a kalinu... veliký "zábal" z kaliny (to na 'tu menstruaci')...
Pokud jde o rozestavění svící a rozvěšení korálků, postupovala babička více méně 'přesně podle návodu' (ač určité 'improvisaci' - související s 'disposicí' místnosti, kde K. ležela - se babička také nevyhnula...)
Obecně si snad ještě můžeme říci (symbolicky), že na počátku 'díla' musila babička současně vznítit 'velký oheň' a projít 'velkým ohněm'. Potom vznítila 'sakrální oheň' (tu třešeň) - v předepsaných vlnách jej pak posléze jakoby 'zatlumovala' (nikoli 'zhasínala'!) - Karkulčin pokoj se tak postupně naplnil zvláštní, 'matově karamelovou náladou'! Babička - pokud to zkusíme to nějak 'opsat' - (v určitých daných 'hladinách') 'jemným ohněm' krotila 'červený (sic!) jantar' - při tom také (mimo jiné) použila ten červený santál... Takže Vám to teď je všechno úplně jasné...! (Na nic dalšího se, prosím, nevyptávejte (co se tohoto 'rituálu' týče).)

Karkulka nám tedy usnula! A spala! Spala za nepřetržitých babiččiných modliteb a (tajných!) zaříkávadel - za plápolání kouzelných svíček. Karkulka spala na svém (přepychovém) loži z přesličky (a kaliny) - Spala hluboce...

Spala celých 'šest nocí a sedm dní'...

Bohabojná babička zatím 'míchala' "motlidby" (sic! - v "našem kraji" se tak mluví: 'žlice' místo 'lžice' atd.) a zaříkávadla, a pletla přitom (podle 'vědmovského' návodu) i 'zamotaný' 'keltský kobereček' (z konopných provázků), který pak (již v úterý zvečera) umístila Karkulce pod bedra - pod 'Svadhisthánu'... (A podle mě právě tato 'keltská podložka' měla zásadní vliv na zdánlivě "zázračné" 'pozdravení' celé Karkulčiny 'gynekologie'!) -

Je "zajímavé", že 'nejvíce se teď babička obávala jediné věci': - (Jestliže tento text budu publikovat v (tom) New Yorku (jak mi někteří radí!), oni mi ti věrní Amerikánci 'tyhle' 'textappealový
dobroty' stejně 'nepoberou') - Tedy: Toho se babička obávala nejvíce, že se 'mladí' z Orlických Hor vrátí 'předčasně'.... (a že pak bude 'oheň na střeše'...)!!!???

Naštěstí k této katastrofě nedošlo....

Holka tedy spala spánkem 'spravedlivých' - spánkem beze snů.... až na výjimky, až na

Tohle:




Tráva červená - Holka divoká,
Spí... Tančí když Sní
Únavou stržená....

Vějířem vzbuzená...
Vějířem - Rytířem -
Talířem létajícím

Navzdory Básníkům -

- rozmražená -











Kdo si myslí, že za tím (Bachem) 'stojí' Vlk, ten si to myslí velmi správně...
Vlk se místo do "Trůnů" přesunul na místo Karkulčina Andělíčka-"jejího Strážníčka" - Anděla Strážného. Bylo to svým způsobem ještě těžší než dobýt zpět ty "Trůny" - Vlk musil o tu posici "dlouho" (tam ale není 'normální čas'!) smlouvat (což ho nebylo zrovna 'dvakrát' 'důstojno'). Smlouval s tim Strážníčkem 'doposavádním' (aby mu 'tu práci' přenechal - 'přepustil')! Běžné to určitě není, 'normálně' se to "tam" (taky) nedělá... Vlk si dokonce k tomu 'handlu' "vyběhal" (tam ale není 'normální prostor') jisté "zvláštní povolení", a dostal jej (od vyšších kůrů) jen proto, že dosavadní 'Strážník' - ač jinak nesmírně hodný (a svým způsobem i schopný) Anděl - svoji funkci (očividně!) 'těžce nezvládal'..., což zase (po důkladnější analýze!) nemohla být 'až tak' úplná pravda! Vlk si potom dělal (oprávněné!) výčitky, že "musil" dobrého 'kolegu' takto ne-soudružsky 'vystrnadit'... (Oni by mohli "být na Karkulku" klidně i dva, teoreticky i tři, čtyři atd..., to se však Vlkovi - 'za daných okolností' - 'jaksi nepozdávalo'.) No jo, no...

A ještě k tomu Bachovi: S Johannem Sebastianem souvisela ona 'fatální chyba' - ona Šílenost, kterou Vlk udělal 'tehdy tam nahoře', když byl ještě "princem Trůnů"...

Já jen mám obavu, že mi nyní nebudete 'chtít věřit' to, co "za chvíli" napíšu - že si třeba budete myslet, že "kecám"... Co však nadělám...? Bude to 'jen a pouze' 'Vaše smůla' - pod tlakem do Vás nic 'prát' nechci a taky-že nebudu... Přesto si 'to' (teď konečně!) říci můžeme (a asi již stejně sami správně hádáte - o co 'šlo'):

Vzpomínáte si, jak se Karkulka v "přelahodném dřevěném" zvuku lesem potácela - klopýtala než se v měsícem zalitém žulovém lomu ocitla...? Aha!? A jak potom ta melodie náhle utichla...? Aha!?!? A jak mezitím Vlk ve svém podzemním srubu v Urdha Mukha Svánásáně (zkušeně) meditoval...? A jsme doma - jsme doma, Holenkové!!! Jasně, že "Bach" byl Vlk!! A obráceně!! (A Karkulka jasně že 'vnitřním uchem' Vlka slyšela... - to dá selskej rozum!) Ale jak (a proč?) by se právě Vlk tak dokonale naučil znát a "vyluzovat" právě Johanna Sebastiana Bacha? Aha!!!??? (A dodejme, že 'tam v lese' Vlk "Bacha" vyluzoval ještě mnohem tklivěji a pomaleji - ještě daleko čarovněji (než výše zde přítomný, výtečný cellista) - s tou jakoby 'přimíchanou' 'violou da gambou' (a fagotem).) A-ha-ha!!! Tak jak to asi přijde...? Aha???!!! Aha??????? Jak to tedy je...??? Totiž:

VLK (ač Trůnem) CHTĚL BÝT BACHEM!!!

A 'už je pešek z pytlíku venku'... Vlk chtěl být Bachem, jenže mu to jaksi 'o fous' nevyšlo...!(?) Byl tam totiž tehdy ještě jeden (relevantní) "zájemce o Bacha", došlo k naprosto nepravděpodobnému (karmickému) karambolu, náš Princ po aristokraticku (jak byl zvyklý), 'gentlemansky' ustoupil, div-že se ještě neomluvil... A právě to mu definitivně 'zlámalo vaz'! Své soukmenovce Trůny nahněval (sic! - ale víme dobře jaké slovo sem teď správně patří) 's konečnou platností'! Ti ho pak (zrádce jednoho!) už 'nepustili zpátky', a "Princ Trůnů" (Vlk) tak místo v mamince Bachový (aby se v ní narodil, ne "to druhý", na to (snad) měla manžela), skončil (resp. 'začal') mezi lidožrouty-Gévaudanci.... Tak tomu tedy říkám soda.

To je: "Soda jak-se-patří!"

Author teď popíjí kávičku, a chystá se udělat mimořádnou, 'šalamounsky vypočítavou' odbočku... Kvůli tomu New Yorku... (A zde tedy v sobě - po všech těch letech - odhaluji první karakterovou chybičku - toho bych se, věru, 'byl nikdá nenadál' - Sakra!)

Zvídavé, věrné a bystré čtenářky si možná (pevně v to věřím!) už vyhledaly, kdyže se to 'císař kontrapunktu' (tak mu říkám já!) vlastně narodil, a kdy (tím pádem) náš Vlk poprvé na Zemi "sestoupil"... Takže:

Johann Sebastian Bach se narodil v Eisenachu (v samém středu Germánie) 31. března (21.3. dle tehdy platného, juliánského kalendáře) léta Páně 1685!
Odečítáme tedy 9 měsíců (plus/mínus něco)... Tehdy tedy Princ-Vlk 'vstoupil' (jasně -skoro vstoupil!). Jenže abych 'to' vysvětlil těm Amerikánům (kteří jsou za 'čtenářkami' míle pozadu), tak se musíme tvářit - musíme věc brát tak, jakože Vlk skutečně vstoupil - (abych to názorně vysvětlil i tomu ušatýmu Obámovi)...

'Normální lidi' nejčastěji 'vstupují' z jakéhosi 'astrálního depa', astrální 'čekárny', chcete-li... Vlkovi stačilo (protože byl předtím v těch "Trůnech") "depa" se jenom (jen tak 'zlehka') dotknout, ale to je teď celkem jedno - to s tím Obámou (ani s tím druhým kandidátem) až tolik nesouvisí... Předpokládejme tedy i to, že Vlk 'vstoupil' z "ghetta", opravuji: z "depa" (z té 'čekárny' prostě) jako ""my všichni"" - my všichni 'normální smrtelníci'...
Takže: Kdyby to Vlkovi bývalo bylo vyšlo --- tak by byl 'počat' někdy na konci června 1684 (ten letopočet ale není 'pro kandidáty' rozhodující)...

ROZHODUJÍCÍ JE TA DUŠE!!!

Je to jako když překračujete nějaký potůček (který je možno překlenout jedním krokem). Nejprve samozřejmě stojíme oběma nohama na jedné straně. Pak, řekněme, v jediném momentu (v 'parciálním čase' tzn. přibližně: v nulovém časovém 'rozpětí') nastanou "optimální" (trochu to musím zjednodušit, proto ty 'velké' uvozovky) podmínky a ve stejném 'parciálním čase' se jedna naše noha ocitá na druhém břehu... Je tudíž prakticky vyloučené aby se tam ocitla zároveň noha Vaše i noha případného dalšího zájemce... Jste tam vždy nejméně o 'jeden parciální' čas dříve (a děloha paní Bachový je pak po 'zásluze' také Vaše) nebo 'zaspíte' - nestihnete to (a paní Bachová se Vaší nastávající matkou protentokrát nestane)! Nestihnete-li 'to', nic tak světobornýho se určitě nestane, nezbývá než zevlovat dál - dál hnít v tý "čekárně-odpočívárně" (pinkat do balónků a 'těšit se' na další šanci). Ale nepočítejte s tím (zvláště pokud jste se tady na Zemi chovaly jako příšery - hysterky), že příště se Vám - s nějakou třeba podobně lukrativní 'paní Bachovou' - bude dařit nějak dramaticky lépe... Ani náhodou! Co si myslíte...??? Budete muset vzít za vděk například "nervósní účetní z čistírny"... nebo "slavnou herečkou"... (coby matinkou)! Ale nezoufejte, "trochu" si tam "vybírat" přeci jen můžete (ty svoje 'rodiče')! (Velmi vše zjednodušuji - 'musím', ale snad už se Vám přeci jen trochu 'rozsvěcuje'... (Obamovi jestli se 'rozsvěcuje', jestli mu 'svítá', to tedy nevím, třeba 'tohle všecko' už také zná - třeba to 'zná' z jiného zdroje, než jsem já).)
Ale jinak je to tam (podle všeho) 'tuze pěkná' čekárna - taková 'bezbolestná víla' (v.p.), "samý krajky... plyš" (Suchý), ale zhola nic 'kreativního', to tam rozhodně nehledejte, nic takového se tam (při všech aftech svatýho Antoníčka!) neděje! (To mi, prosím, holky, věřte)! Vy tam v podstatě jen stále dokola jako poletuchy poletujete, 'voníte se' a 'voníte'... a jódlujete (jako ten Hedvábný Igor - poznávám ho přesně, ganéšovce lotusovýho). Něco jako v bohnický 'pakárně'. Květiny trháte a čekáte, čekáte až se na Vás znovu 'štěstí usměje' a řada 'přinde'! A - jak už to Pánbu holt zařídil - 'zpátky sem na Zem' nakonec stejně 'musíte'. A komu by se třeba 'sem k nám' zpátky na Zem jakože už nechtělo --- Tak to zas prr, Holečkové! Jednak byste tam platily za naprostý a fatální, 'astrální blbaňy', jednak by Vás "tam odtamtať" nakonec 'tak jako tak' vyprovodili. Takže to máte 'prašť jako uhoď'! Snad (možná) by 'pro Vás bylo výhodný' (Alí) jen to, že až by Vás vykopávali, tak by Vás 'kopali' jaksi 'nenápadně' a 'elegantně' - s 'pochopením a citem' pro věc'. Zkrátka (a dobře!): 'Pravý muž' či 'pravá žena' o takovéto pohodlí v žádném případě 'nelámou' - nestojí jim vůbec za řeč - ani náhodou... Ba naopak: Občani-správňáci vědí, že 'Život je někde jinde', proto "tam" (v bezvadném 'pozoru') permanentně salutují a permanentně se hlásí o 'letenku domů' - hlásí se "zpátky do boje" (zje-dno-du-še-ně)! Tak to jsem ale trochu odbočil. Nu - nevadí!!!

Takže nyní jsme jakoby rozkročeni nad pomyslným potůčkem a chceme se dostat dále. Veškeré srovnání nám ovšem, bohužel, 'silně pokulhává'! Planetu a Čekárnu (ať to nevyznívá 'arogantně' tak napíšu: "Zahradu") totiž neodděluje žádný měřitelný 'prostor', jak jsme naň my 'Pozemáci' zvyklí odsud - z 'Matičky' (Země)... 'Abstraktní prostor' nad potůčkem nazvěme 'aristotelsky' například: "jedinečnost v (dynamické) možnosti" (nic moc, uznávám... nakonec je docelá jedno, jak 'to' nazveme - pokud ten 'vhled' máte, tak mě pochopíte, pokud nemáte, tak... klidně si věřte, že jednou ho mít budete...)!. Teď ten svůj model dále rozpracuji a zjemním. 'Noha' která se (v 'parciálním čase') dostává do lůna paní Bachové je nohou zpočátku nepoměrně slabší než 'noha č. 2', která je zatím spolehlivě fixována ve výchozí poloze. Ona (ta noha-jednička) vlastně ještě ani žádnou nohou není, natož aby byla 'celým' "Vlkem". Okamžikem "svého" biologického početí Vlk pouze podepisuje jakousi "smlouvu o smlouvě budoucí" - získává "předkupní právo" (na lůno Frau Bach) - v podstatě dál dřepí v naší čekárně-Zahradě. Takže pokud Frau Bach (resp. její manžel) nemá na bílý klobásky, či alespoň na preclíky (a nemůže si tedy dovolit živit další 'hladový krk'), a pokud si z toho důvodu (včas) odskočí k 'andělíčkářce' (a nechá si Vlka 'vzít'), tak 'v podstatě' ničí 'jen kus toho papíru' - ničí 'předkupní' (nikoli 'kupní') smlouvu...
Jedeme dál a dostáváme se do fáze jakéhosi "jukání"... Představme si: Vlk se rozklusává v "Zahradě" (svůj pozemský osud nevidí, jakousi vyhlídku či 'plán' však "cítí v kostech") - najednou "hup-juk" - a už dává 'inkarnační políbení' roztodivnému zárodku (sama sebe) v 'životě' (břiše) paní Bachové -- a "hup" - zpátky do "Zahrádky". (Zde jsem Vás však nucen upozornit na 'nevyhnutelnou bezpodmínečnost' přísné abstrakce a na potřebu přesného rozlišení... - od 'materiálního', buněčného zrání plodu je potřebí zcela 'odhlédnouti' a ku stejné věci vzápětí zcela "přihlédnouti"... Teď nevím... Umíte to alespoň trošku, děvčata, to 'odhlédávání'...?)
Tak! Intervaly "jukání" se postupně 'přirozeně' zkracují, Vlk se v plodu 'zabydluje', cítí se v něm čím dál tím víc "jako doma"... a nebo se taky nezabydluje (v tom smyslu, že se mu to nějak 'nedaří'), a to je potom problém, to pak zpravidla celou 'slavnou' 'Exkursi' nejspíše 'balí' - další pokračování (jak říkají hráči pokeru) 'pasuje'. Vlk na to má 'svaté' právo! Má právo 'veta' a basta - prozatím může 'hru' kdykoli "beztrestně" ukončit (kdyby se např. paní Alžběta (Bachová) "vrhla na perník", nebo na 'vrcholový sport' - může ji ukončit v zásadě z libovolného důvodu - v tomto 'stadiu' má Vlk všechnu 'pravomoc' a pouze symbolickou 'zodpovědnost'). Pak bychom zřejmě (s úsměvem na rtech) mluvili o onom "populárním", "přirozeném potratu"... Jsme stále ještě v "jukací" fázi.
Myslím, že se (zcela logicky) budete ptát, jak dlouho tedy tato "jukací-kukací" fáze (těhotenství) vlastně trvá... Odpovídám: Jak kdy a jak u koho! A odpovídám (po pravdě) i s tím vědomím, že in questo puncto jsem v zásadě zajedno s "odborníky" - pány "doktory".
Ti (doktoři) "vznik 'nového' jedince" - tedy okamžik kdy se i druhá noha poprvé dotýká druhého břehu a kdy 'duše' poprvé ve své "celistvosti" (to je rozhodující aspekt!) opouští Zahradu - rutinně spojují s vyvinutím příslušné, 'provozu-schopné' sítě vyšší (ústřední) nervové soustavy. Přenesli jsme váhu, jsme napojeni na síť - od této chvíle už se celá taškařice bere seriósně (ha-ha) a malý Bach - Johánek - podobný veliké myši s kulatou hlavičkou - se skoro už může začít těšit na své první varhánky...
Tento důležitý předěl (a slyšte mě nyní pozorně) já kladu zhruba mezi první a druhou třetinu celkové délky těhotenství. T.j. cca. mezi 12. a 13. týden po početí. V okamžiku, kdy se i pomyslná druhá noha úspěšně přemísťuje přes potůček, Zahradník se stává novou "inkarnací" - novým (malým) vtělením - možná i budoucím občanem! Máme 'kupní' smlouvu! (Do porodu je však ještě 'set-sakra' daleko... No! Snad už to teď nějak dopadne, nejrisikovější úsek máme za sebou - jakž-takž jsme to 'zmákli - jsme zase Šampióni - jsme zpátky na Planetě...

Suma sumárum k těm 'umělým potratům' a ke kandidátu Obamovi: K celistvému (!!!) přechodu Zahradníků na Planetu poprvé dochází (jak jsme již uvedli výše) asi po 12 týdnech těhotenství. Číslo dvanáct pro jistotu vydělíme dvěma a vyjde nám číslo šest... Umělé potraty nechť jsou v odůvodněných případech povoleny v prvních šesti (výjimečně osmi) týdnech vývoje plodu! Tak pravím já! Úzkostlivé občanky však můžeme dále 'uklidnit' zásadním zjištěním, že původní křesílko na 'Zahradě' má jejich očekávané robě rezervováno až do okamžiku vlastního porodu! Přesně do okamžiku, kdy "slepých očí novorozencových poprvé dotkne se bílé světlo" (zářivek?). Tak!!! A ušatý Obáma či aj ten druhý ať si s tým chalani robjú čo chcejú...




Alí a náš Pes bílovický....
Nemohu ale ukrást psa...
S Alí jsme pak v autě seděli a jako starý kurvy brečeli....
"Mohl jsi mít skutečnýho kamaráda, Vojto," řekla Alí, a já si jí do dnes držím za svatou ženu.... Svoji holčičku Aničku mi vždy půjčila, asi proto, aby mi ukázala, že svět se může točit (a rodit) i beze mě...

P.S. Na mojí geniální literaturu byla Alí zvyklá, tak říkala jenom, že "jasně, že je to docela dobrý!" Co jí ale vždy nadchlo bylo, když jsem "po svojom" zahrál Pavla Dobeše na kytaru (právě že na kytaře umím jen ten "základ")... No jo...

Ostatně soudím, že ta 'Penny' je 'všemi mastmi mazaná'.... Jen modlím se za to, aby jí nezohyzdila ta intelektuální pýcha (jakási)... Však si rozumíme....

Where are you, Penny? As for me, your immaculate words are most enjoyable... Immaculate! I do appreciate your 'presence' here... So much!... True, True, True!!!

Vlk chtěl být Bachem, jelikož předtím (v "Trůnech") rozechvěl své "třetí oko" (Ádžňu) předzvěstí budoucích (závratných) harmonií a 'tajně' pojal 'hříšný' plán, spočívající v sestoupení na Zem, kde by se pak mohl uplatnit jako inspirovaný kapelník a skladatel...

Kdyby si toto "vymyslil" nějaký Cherubín například..., možná by mu to i prošlo (tomu Cherubínovi). "Trůnům" se však stejný 'nápad' jejich Prince nutně jevil jako šílenství - jako zcela zavrženíhodná blasfemie. Jakmile se celá záležitost 'proflákla', "Trůnové" se okamžitě spojili s "Mocnostmi" (a dalšími), Vlkovo "bachovské sestoupení" 'společnými silami' (úspěšně) 'zblokli' a Vlka-Prince již nepustili 'zpátky'... Namísto toho jej ('za trest') uvrhli do lůna gévaudanské psovlčice.

Ani tato karmicko-sférická 'kalamita' Vlkovi nakonec nezabránila, aby se s Bachovou hudbou (postupem času) dokonale (ne)seznámil, a (ne)stal se při-tom jejím znamenitým
interpretem.

Hlasivkami Bobbyho McFerrina jsme si (s pomocí výše vložené nahrávky) velmi věrně přiblížili Vlka (nyní Karkulčina Strážného Anděla), jak naší spící hrdince sladce 'hudle' do snů... Tak!



A možná i Pavel s Arthurem...



Aktuální odbočka:
Tak mladému senátorovi z Illinois (kterému jsme nedávno tak moudře a nezištně radili s těmi potraty) se to nakonec přeci jen podařilo, a stane se (pokud se ne-stane něco nepředvídatelného) tím Prezydantem. Doposlouchal jsem před chvílí jeho vítězný proslov a zjistil jsem, jakej že já to jsem vlastně pořád kluk přejícnej - hodnej! (V nějaké příští anketě bych to snad na to (alespoň) druhý a půltý místo v Evropě dotáhnout mohl...)
Ale Vážně: Senátor (Ušatý) Obama měl Řeč - krásně mluvil... a já (ač se mě to přímo až tolik nedotýká) jsem postupně prolamoval kruhy svého zdravě skeptickéko 'realismu' a obdivoval jsem rozzářené oči jeho fandů a fanynek, a zaslzel jsem skoro taky... Ne skoro... Ale nezaslzel jsem 'vědoucně a cynicky' (jako třeba 'někdo'!), nýbrž 'sounáležitě a přejícně'... Třebas se věci budou 'vrbit' 'maličko' jinak, než nám Barack maluje, třebas se naše (myslím 'západní lid' obecně) proměna na přívěšky 'počitadel' s příšerným umělým smíchem stane totální a nezvratnou skutečností...
Tamti lidé (v Chicagu) (a já s nimi!) totiž byli na chvíli asi doopravdy šťastní... Ti lidé plakali novou nadějí (a já s nimi!)! Oni se Vám drželi se za ruce, plakali všichni jak želvy, usmívali se a objímali se... A vypadali přitom (na mou věru) překvapivě krásně a slavnostně... CÍTILI SE V TU CHVÍLI ZŘEJMĚ KRÁSNĚ A SLAVNOSTNĚ, A K-VŮLI TOMU SE PŘECI NA SVĚTĚ ŽIJE - (RESP. JE TO 'PŘÍJEMNÉ')!
Tak já přeci také vím, že to byl také trochu 'jenom' Hollywood, ale přesto:
Přejme novému Presidentu, ať mu to třebas i (alespoň trochu!) vyjde - ať pootočí kormidlem světa od válčení a morální krise k novému bratrství a 'lidkého důstojenství prosperitě' (jak to sám říkal)... Já mu (tedy!) budu držet palce!
V očích máš hvězdy, Obamo (snad nejenom ty z americký vlajky!?), tak chutě do toho! (A/ale ten "hvězdnej" radar... ten tu za krkem 'fakty-fakt' mít nemusím...). Ahoj V.

"Dnes dejte Hysterce Inka... s Inkem ať Spinká..." (V&S)



Je neděle - pozdní odpoledne:
Babička telefonicky zjišťuje, že 'rodiče' se vrátí z 'Orliček' kolem deváté večer.
V sedm hodin tedy zhasíná poslední svíčku a opatrně Karkulku probouzí... Pomalinku jí stáčí nožky přes okraj postele - pomáhá jí posadit se... Do svých dlaní bere dlaně Karkulčiny a jemně je stiskne... Karkulka částečně ožívá - na babičku se (trochu nepřítomně) usmívá - zdaleka však ještě vyhráno nemá...

Zatímco K. spala, 'tam nahoře' se o její duši sváděla jedna z 'nejnelítostnějších' a zároveň 'nejvelkolepějších' bitev jaké spirituální dějiny vůbec 'pamatují'...
Moc rád bych ji (tu bitvu) popsal se vším éthosem - který k ní jistě náleží - a ve vší úplnosti...! To ale není teď (bohužel?) možné - jednak pro "nedostatek místa", jednak proto, že byste si mohly myslet, že se náš věrný "author" naprosto pomátl na rozumu...

Řekněme si alespoň toto: Babička odvedla svoji 'práci' 'na výbornou', přesto ani takto skvěle 'zrobená' ochrana nikdy nemůže býti (a proto ani tentokrát nebyla) 'samospasitelná'. Ne nadarmo se říká, že "proti palici šermu není", a v případě Karkulky to mělo platit 'dvojnásob', tím spíše, že na straně "Plamenů S" se angažovaly ty nejmazanější (a nejinteligentnější!) 'palice', které mají pekelný sféry "na skladě"... A 'strážníček Vlk' (jehož inteligence byla s tou 'pekelnickou' přinejmenším srovnatelná) nebyl zrovna v té hodnosti a 'síle', aby v tomto zápase mohl (se)hrát nějakou, řekněme, 'strategičtější' roli. (Bohužel! Já jsem to celé (u vytržení!) sledoval, a věřte, že mi ho bylo (Vlka) tak líto - líto možná ještě víc, než když si v Žehušáku 'naběhl' na tu 'zahnutou kudlu myslivcovu'... Ale dělal, samozřejmě, co 'mohl' - Karkulce přeci překrásně "hrál a zpíval")

Těžko přetěžko se vysvětluje, jak a proč si 'černí démoni' (my ale už víme, že se oblékají do nejrůznějších barev!) vyhlídli právě naši Karkulindu. Nejjednodušší 'vysvětlení' snad bude, když krátce (a 'suše') poznamenáme, že "Karkulka byla (prostě) 'báječná a prímová' holka"...
Snad mi rozumíte...

Démonidla zahájili (nebo sem patří "a" (?), nebo ypsilon?) frontální, s plným nasazením vedený útok takřka ihned poté, co K. usnula. Tehdy měla Karkulka doopravdy 'namále'..., a právě tehdy jí pomohla a ochránila "jistá" (kdybyste jen tušili, o jak nesmírně mocnou a nádhernou bytost se jednalo a jedná...!) "Bohyně K_m_M" --- a to ještě navíc jaksi 'přímo osobně' - 'vlastním tělem', což (tato nadsférická bytost) (jinak) (samozřejmě (?)) nikdy nedělá - ze zásady se nikdy do 'lidských' záležitostí 'nemíchá'. (Ale v tom zase měla 'komunikační prsty' ona "praprababička-vědma", kterou si snadno představíme jako 'divu paní Sumac' z posledního videa ...)
No nic, vidíte sami, jak je to vše celé zamotané a nesmírně složité ku 'srozumitelnému' psaní-zaznamenání... Shrnuto a podtrženo: Byla to právě K_m_M, která (s nadpomyslnou grácií a obětavostí) zorganizovala účinnou (kruhovou) obranu (a přiznejme, že zásadní úlohu v ní - kromě populárních "Archandělů" - sehráli právě (nám již také dobře známí) (důstojníci) "Trůnové"). (K_m_M pak dokonce - po boku své mladší sestry - vedla svá vojska do smělé a protivníka spolehlivě drtící protiofenzívy...)

Takto "otevřená" "bitva sfér" však logicky ustala v okamžiku, kdy se Karkulka (za asistence babičky) 'vzbudila'...

Vsuvka - (důležitá) oprava pro ty, kteří se již v textu nevracejí 'zpět': Celou věc jsem si znovu přehrál a pochopitelně jsem se okamžitě "chytil za nos"! 'Spojení Démoni" samosebou nebyli (nejmenovali se) "Plameny P.", nýbrž "Plameni S" (viz výše!)! Omlouvám se...

Ať žijí politické strany v míru mezi sebou, se mnou, a nakonec i s tím Milanem (Kunderou). No ne?

No jo...

Ve čtvrt na deset si to tedy (já se toho 'tedy' snad 'fakt' už nezbavím!) (zánovní Octavií) 'mamka s taťkou' přihasili z Orliček...

"Tak jak jste si to tady užívaly, holky?" bodře (a poněkud hlučně) zašveholí maminka.
"Vítáme se doma!" dobrácky a vesele (za)stříhá ušima otec Karkulka.
"Ále tak různě! Hlavně jsme odpočívaly," 'skoro popravdě' odpovídá babička.
"Šťastný návrat z velehor?..." (sic!) protírá si očiska čerstvě resustituovaná (humorka) Karkulka!

"Tak co holka, mami? Snad moc nevyváděla...?" (s nadhledem profesionálního rodiče) otáže se babičky maminka...
"Karkulka je přeci naše zlatíčko...", po babičkovsku odpoví babička.
"No... To tedy jo..." (s nadhledem profesionání matky) usměje se na Karkulku maminka... a všichni zůčastnění se navzájem ('na přivítanou') 'pocelují'...

Nemysleme si ovšem (předčasně), že třešňové lupínky a 'keltské uzly' vyhnaly jednou provždy všechny čerty, a jednou provždy že se 'nad Atlantídou' rozsvítilo slunce... Takto jednoduše se události odvíjet neměly a ani nemohly...

Karkulka se snažila, 'pomáhala s pracemi', a také se snažila 'držet usmívání' (z anglickéko 'keep smiling'). Po třech (relativně klidných) dnech se však její stav dramaticky zhoršil - K. se zapletla do složitého labyrintu úzkostí a permanentní vyplašenosti - do něčeho, co bych intuitivně (a zřejmě ne příliš korektně) nazval 'latentní epilepsií'.

A 'nikdo' pořádně nevěděl co s tím...

Karkulka (občas) 'sebou škubala', babička 'cosi pro sebe drmolila'. Paní Karkulkový bylo jasný, že máma už je 'v letech' (stařecká senilita?), a na holku že (pro změnu) přišla 'léta telecí' (adolescentní zamilovanost?). Pan Karkulka toho moc nenamluvil, zato parádně (každé odpoledne dvě hodiny) 'sekal trávník'...

Kromě malého dvorku měli Karkuláci ještě malou (a dobře udržovanou) "ovocnou zahradu" a taky mourovatou kočku (a 'sem tam' na půdě nezvané kuny). Karkulka si tedy přes den mohla 'hrát na zahradě' a za večerů pak rozšiřovat své 'obzory' četbou (případně si 'hrát s kočkou')... (Cítím se podivně 'zvláštně', když toto píšu, ale je to tak.)

Nejlepší asi byla ta kočka ("Lucinka" - ale jestli to mělo nějakou souvislost s naší 'Bílou slavicí', to nevím, spíše bych tipoval, že ano...)..., nejtěžší pak byly 'společné rodinné večeře'. Karkulce se zpravidla 'do jídla moc nechtělo', 'musela však robiť, aby se nič něpoznalo' (Dobeš). Když potom 'po jídle' společně s mamkou umývala nádobí (myčku doma neměli spíše z důvodů prostorových, nežli finančních), K. zažívala pravé 'neskutečno'... Svoji maminku měla ráda, tato jí však čím dál více připomínala 'Papoucha-ptáka' (?) Tatínka měla ráda taky, tento jí však čím dál více připomínal plyšového oslíka, kterého od něj dostala, když 'byla ještě malá holčička'... Od toho 'oslíka' pak někdy její obrazivost 'přesmykla' na (sakra!) 'Jednorožce' - ale ne zcela na 'toho Jednorožce'-vyšinutce, který ji 'trkl'. Plyšový oslík se měnil v (také 'originálního') "jednorožce bez jednorohu", slepého a 'hladkého', jako je hladká právě narozená myš...


Vsuvka: Bylo mi šestnáct let a byl jsem v Piešťanech. V hotelovým baru jsme pili Whisku se Šejkem z Arábie a plánovali, jak budeme vozit ty ledový kry z Antarktidy. Šejka nápad nadchnul do té míry, že mě pozval na pokoj za účelem 'držení ruky', že dostanu, kolik že si řeknu, a tisíc dolarů položil na stůl jen tak, to ať si (prý) vezmu 'na zmrzlinu' (když už jsem tak sympatickej). No co jsem měl dělat? Na Šejka jsem zařval, ať si 'nedělá kozy', a tisíc dolarů jsem mu narval za trenýrky (který neměl). Barman se smál, tak jsem řek': "Tu máte, barmane, nechte si to jako dýško, barmane... A ty Šejku si vyhoň malýho šejka sám, a nedělej neslušný návrhy slušnejm Vojtíškům!!!" A při tom už zůstalo. S barmanem (taky sympaťákem) jsme si pak dali posledního 'Vizoura' a já se odebral pod piešťanské nebe pod šírák... (do spacáku). ... a teď to tedy víte 'sakum prásk všecko'. V.




Kurňa, zrušili mi Šejka od Domina. Tak sem (na protest) vrazím sebe!!!



Možná Vás napadne (tak jako i mě), proč si Karkulka nemůže 'hrát' někde na návsi 's dětima'...?
No tak jistěže může, ale pak je to takový... 'zvláštní hraní'... 'Děcek' bylo dohromady asi deset.
V Karkulčině věku bydlela ve vsi také jistá Lenička, a ta Lenička byla taková, nazvěme 'to, 'sociálně nestandardní' (což 'u nás' často znamená pravý opak: až příliš 'standardní' (a tudíž 'matrošový kápo'))...

'Děcka' se shlukovala na autobusové zastávce ('pod lipami'), a shlukovala se zhruba následujícím způsobem:

Lenička (v zevlujícim hloučku - Karkulka jde kolem): "É, ty vole, Karkul, ty vole, deš s náma na
špeka, ty vole? My dem hulit..."
'Kluci' (asi tak 15 roků): "E he hé, ty vole, Karkul přecy nehulí, né, ty vole... Poť si s námi taky zahulit... né ty vole...?" a tak dále, a tak podobně... (ty vole!).

Z čehož je jasně vidět, že 'děcka' Karkulku nijak neostrakizovala, z kolektivu nevyřazovala... Ale i tak... jsme v určitých rozpacích - cítíme, že to není úplně ten pravý šáleček kávičky (pro naši Karkuličku)... Na druhou stranu musíme prozradit toto: Karkulka měla (o tři roky starší) vzdálenou sestřenici z Nového Zélandu. A 'zélandská sestřenice' pak přijela vloni na návštěvu... Vy (samozřejmě) tušíte...
'Došlo k tomu' sice jen jednou, ale zato to byl prvotřídní a silnej (africkej) "skank". Karkulce bylo nejdřív šíleně tj. skutečně 'šíleně' zle (na zvracení a hlava 'bez sebe'...), pak se jí ovšem udělalo překvapivě náramně dobře a 'volně' (jako když rozesmátá letí po obloze). Víckrát 'to' však již nezkusila, a ani zkoušet nehodlala... (Nehledě na to, že po tom Leniččině 'matroši' by opravdu 'lítala' asi jen na ten záchod - tj. bez 'nebe'...)

'Marjánka' byla mezi 'mládeží' ve vísce 've fóru', ale s "Marjánčinou" loukou tato skutečnost přímo nikterak nesouvisela...

"Marjánčina" louka -
Ve vsi již téměř nikdo nevěděl proč se "Marjánčině" louce říkalo právě takto. Nějaké povědomí o tom mohlo mít tak půl tuctu nejstarších lidí. Pro 'babičky' bylo toto téma spíše 'tabu', a zbylí kmeti v hospodě už měli úplně 'jiné starosti'...
Já o tom však něco vím, a o toto své 'vědění' se s Vámi (v rozumné míře) nyní podělím...
Děvuška "Marjánka" běhala po světě už někdy za císaře Františka (před více než dvěma sty lety). A podle pověstí to byla tuze švarná a tuze (na tehdejší dobu) neobyčejná děvuška...

V těch dobách bylo vše ještě docela jinak než dnes - nebývalo zvykem aby se místní baroni nějak významněji zaobírali dětmi zplozenými se svými služkami - a proto malá Marjánka (poté co matka-služka 'vydechla') 'putovala' do stáje k baronovým poddaným pachtýřům. A dobrou společností jí pak měla být (vlastně jen) kobylka Rozára a mísa ovesné kaše (nebo i jiné - např. jáhelné) denně. (Pachtýři samozřejmě bydlili doma - v chalupě - někdy ty věty strašlivě 'Vojtim', v tom máte samozřejmě pravdu.) Marjánka (jak jinak) 'pomáhala s pracemi' a v noci si 'povídala' s Rozárou... A dodejme, že nikdy ani 'na vteřinku oka nezamhouřila'. (Jak to dokázala - "nevím", možná si 'semo tamo' také na chvilku zdřímla.) Přes tyto 'neslavné poměry' se z Marjánky (po příslušné době) vyvinulo statné a silné děvče - děvče 'jako lusk'.
A ještě k tomu to byl 'lusk' s takovým 'zvláštním napětím' v těle... Trochu teď 'přeskočme' (události) a (lehce eroticky vzrušeni - ať je 'po Vašem') obdivujme (černovlasou) Marjánku - utajenou to nyní 'dívku tmy' - jak za nocí (pokud tedy zrovna nemrzlo či tak)... v rozcuchaném roztoužení... 'očekává mládence' na "Marjánčině" louce... A aby bylo jasno, tak téměř nikdy se nejednalo o 'mládence jednoho'...

A na klasický (a tudíž ani ne příliš originální) morytát máme stoprocentně zaděláno! Ach jo!

Marjánka vždy počkala, až v oknech chalupy zhasne poslední lojovka (svíčka), oblékla si dlouhou, konopnou košili (v pase červeně převázanou), pokřižovala se, a oklikou (přes les) utíkala k "Marjánčině" louce. V jednom místě se louka mírně propadá - 'prolamuje se do země' - vytváří tak jakýsi 'bazén' resp. 'vanu', která pak Marjánce a 'šuhajům' spolehlivě sloužila coby hnízdo nespoutané rustikální vášně a smyslnosti... Často se stávalo, že 'mládenci' dorazili k 'vaně' o něco dříve, s netrpělivostí ('mládencům' vlastní) na Marjánku trpělivě čekali, a (sladce mučivé) čekání si zkracovali 'poesií' (tj. vymýšlením úlevně sprostých triviálních rýmovaček). Když dorazila jako první Marjánka, zkracovala si čekání (bravurně zvládanou) 'sebe-masáží'...

Ono se (ještě dnes) občas říká a píše, že to snad vůbec není 'dobré a zdravé'... takto 'kolektivně'... Ale ono se toho nakonec říká (a píše!)... Tím spíše, že my se právě 'pohybujeme' v časech 'vojny s Francouzem' a někteří z 'mládenců' měli již i svoje zkušenosti z různých válčišť (a přilehlého okolí) - měli tedy 'nejrůznější' zkušenosti... A narozdíl od rutinně (a často též 'hromadně') znásilňovaných 'pannen cizáckých', Marjánka byla holka česká a 'dělala to' s 'mládenci' 'sama a ráda'...

Možná se (spolu se mnou) podivujete, jak se primitivní vesničani mohli takto bratrsky o Marjánku 'starat' a 'dělit' - aniž by mezi nimi docházelo k všemožným potyčkám a žárliveckým třenicím - k celkově nepříznivé 'kohoutí' atmosféře... No... Bylo to povýtce zásluhou Marjánčinou - její 'selsky rozumné' taktiky a diplomacie (zřejmě baronské geny): "Buď se budete vůči sobě chovat křesťansky(?!) - slušně, nebo ode mě žádné další 'slastě' příště nečekejte...!!!" Takový 'vývoj' si ovšem žádný z mládenců netroufl riskovat (v sázce bylo příliš mnoho), tudíž všichni svorně zachovávali 'dobré mravy' a postupem času si dokonce vzájemně (různě) radili a 'všelijak pomáhali'... No vidíte to...

Ale jak to zpíval v tom Semaforu Jirka Suchý: Nic netrvá věčně, ani (rustikální) láska k jedné slečně...

Nočních radovánek 've vaně' na "Marjánčině" louce se čas od času zúčastňoval i místní kovář jménem Antonín...
Tonda už 'nebyl žádný zajíc', doma měl pět dětí a ženu Valku. O Valce si (prozatím) řekněme jen tolik, že jestli Marjánka byla 'statná', pak Valka byla 'ještě statnější'... V době, o které právě píšeme (a kde se 'tím pádem' spolu s Marjánkou také v mysli 'pohybujeme' - udělám si nyní z furiantství toho smajlíka: :-)) platilo manželství za (oficiální) křesťanskou svátost! Předpokládala se povinnost ženy (tzv. 'manželská') býti svému choti (v podstatě kdykoli) 'po vůli'... U muže se (na druhou stranu) předpokládala jistá (elementární) 'věrnost'... Ale ach - ty 'předpoklady'...
Jednoho dne v krčmě se Tonda zlískal (takřka) do němoty, na-to se doma pomočil a pokálel (slíbil jsem, že se v naší pohádce 'kálet' nebude, ale zde je to uvedeno 'nutně') - Valku nádavkem pozvracel... Valka zrovna byla 'špatná' (nemocná) - k tomu bolestivě čmýřila... A co myslíte, že tak Antonína (toho fouňu) mohlo napadnout...? No jistě...! Ne že-by třeba sklopil uši, svojí ženě se omluvil a případně se jí 'nějak rozumně' snažil pomoci od bolesti... To ne! Toník, to byl přeci jinej 'kanón'. S tím vyzvracením se mu udělalo 'o poznání' lépe, dostal kuráž a dostal taky 'chutě'... Po Valce se začal hrubě sápat a mezi nohy jí sahat... a to už bylo "příliš" i na (Tondovým - někdy drsným - způsobům přivyklou) Valku...
Toníka (od sebe) prudce odstrčila a zachumlala se (jak to jen šlo) pod duchnu - zkrátka a prostě: 'nedala mu'. Taková opovážlivost však Tondu rozzuřila... (rozzuřila ho 'na nejvyšší míru')! Serval z Valky duchnu a jal se svoji ženu mlátit 'hlava ne-hlava'... - a ne-moudře ji přitom ještě častoval a ponižoval halasnými výkřiky (až skřeky!) o slastných to orgiích s Marjánkou na "Marjánčině" louce - o Marjánčině 'pohlavním mistrovství' (jako protikladu k Valčině naprosté 'pohlavní neschopnosti') - (oni však na sebe křičeli staročesky, tomu byste už nerozuměly). (Pravda však byla jiná, a to taková, že Valka byla 'v posteli taky mimořádně dobrá' - po Marjánce 'tutově' nejlepší 'milenka' ze vsi... jenže to vím třeba tak akorát já dneska, 'holky ze vsi' si určitě žádné 'podrobnosti' mezi sebou nevykládaly...) Za "chvíli" se dozvíte více...

Marjánka svoji 'dobro-činnost' provozovala už bezmála dvě léta, a nám nezbývá než pokrčit rameny nad skutečností, že se zatím zhola nic 'neprofláklo'... To jen v krčmě po sobě 'mládenci' občas 'zasvěcenecky' mrkli a občas nějaké to 'nenápadně spiklenecké' 'gesto prsty' udělali... Až teď ten Antonín... Sakra!

Však ono Valce přišlo 'trochu divné', co všechno si na ní ten její (Tonda) (v poslední době) v posteli vymýšlel. A nejenom v posteli... Taky jí přeci začal tahat do kovárny... a v té kovárně... se vším tím náčiním... Valka ale chtěla zůstat poslušnou ženou - dobrou křesťankou... (takže 'zvládla' také i nejrůznější 'náčiní'). Bože! Pojednou si ale 'dala nějak věci dohromady' a ve znechuceném odporu jí vše 'docvaklo'... Došlo jí, že Tondovy blábolivé výkřiky možná (určitě!) nebudou (nebyly) jen 'opilecké žvásty' a fantasmagorie... Že to možná (určitě!) bude mrzká skutečnost...

Valka byla pyšná a hrdá žena - žena Kovářova, a tak 'to' rozhodně nemohla nechat 'jen tak'... Bez odplaty... To v žádném případě... To Ne!!!
Je zajímavé a symptomatické, že se ani tolik nezlobila na Toníka, jako na tu jeho (jestli je tomu skutečně tak (?) - Valce 'to vše' stále přišlo 'trochu' příliš fantaskní a nepředstavitelné) taky-souložnici... Toníkovi proto jen řekla, že 'byl moc opilý', a rozhodla se vzít 'věci' "pevně do svých rukou"... a zjistit 'tu pravdu' 'stůj co stůj'...!!!

Takhle nějak se cítila ponížená Valka (podle Mánesa)...



A když už jsme u toho Mánesa a 'obrázků'... Přesně takhle (jako slavná 'Josefina') by (asi) vypadala moje bývalá žena (Alena), kdybychom spolu byli zestárli - kdyby byla bývala o dvacet let starší a nepoměrně 'ošklivější'... a tvářila se takto nablble! (Alí se tedy někdy takto skutečně tvářila, ale to jsem hned zbystřil, začal 'špačkovat', a dobré Alí nadávat...) Třeba mi ale Alí (až 'toto' uvidí) věnuje nějakou její skutečnou fotku z 'našich let'... My jsme byli s Alí totiž dost 'frajeři', takže jsme neměli žádnou zvláštní potřebu se jako telátka stále dokola 'fotěnkovat' (nefotěnkovali jsme se (tedy!) skoro vůbec)... a raději jsme 'žili'... Alí, tohle je neskutečný! Nechceš se k tomu (náhodou) také 'vyjádřit'?





Ale pozor! Teď jsem učinil 'malý experiment'... Kdo má 'notebook', ať sklopí monitor (asi o 45°od sebe) - 'Josefínu' tím výrazně 'zeštíhlí v obličeji' a... potom uvidí v podstatě věrnou 'kopii bývalé Alí'!

Ve skutečnosti dnes vypadá Alí trochu jinak - 'moderněji' a 'pragmatičtěji'. Má nového muže, ostříhané vlasy, a 'starosti' s malými dětmi... Tak to jen tak...

Valka vyčkala 'třetího dne' -
... a 'třetího dne' večer postavila na stůl soudek s medovinou... jako-že na 'usmířenou', a jako 'že prý s Tondou 'něco' popijí'... Toníka to mile překvapilo... Tohle u nich doma zvykem nebývalo! Sám sice pil (jako každý správný kovář) hlavně pivo (občas 'posílené' dobrou pálenkou) a medovinu 'držel' za sladký 'pití pro báby'. Však představa vláčné 'Valičky se špičkou' vůbec nebyla 'marná' (ani náhodou)... Antonín dlouho 'nefilosofoval' a chutě se pustil do plnění kalíšků. (Hlavně tedy toho svého, Valka - jak by bystré čtenářky 'klidně' mohly samy pokračovat - pouze 'usrkávala'.)

Netrvalo dlouho a pověstný 'sladký mok' vykonal 'své'... Valka (namísto náruživých 'stripteasů') uložila (chrnícího) Tondu do postele, dala mu pusu na (zpocené) čelo, a vyrazila do plenéru vyzvědět 'tu pravdu'...

'Správný směr pátrání' Valka zhruba 'pochytila' z Tondových (předvčerejších) 'výkřiků-skřeků' a - což bylo 'podstatnější' - také (úspěšně) zapojila svůj ženský 'čich'...
"Marjánčina" louka nebyla od vsi nijak daleko... 'Orgie' dosud 'zůstaly neodhaleny' díky prosté skutečnosti, že vesničané tehdy ještě žádné 'večerní romantické toulky po kraji' neznali (a dnes už zase neznají), a pokud se mezi nimi náhodou vyskytovala nějaká vpravdě 'přírodní' nátura, která byla 'orgie' 'bezděčně' viděla či slyšela (to je správné gramatické plasquaperfektum - dnes již běžně neužívané), pak si 'vše' zřejmě (raději) 'nechala pro sebe' (nebo 'to' 'pošeptala vrbě'...).

Valka dorazila (také od lesa) k "Marjánčině" louce...
Mnoho toho sice 'neviděla', ale to co 'slyšela' jí 'úplně stačilo'...
Vyčkala však ('pro jistotu') ještě nějakou dobu v úkrytu (téměř až do rozbřesku), aby se přesvědčila že 'Marjánka je Marjánka' --- a poté se s určitostí 'rozhodla'...

V přísné konspiraci pak (jako nějaká napoleonská Mata Hari) počala Valka organizovati odvetnou, 'trestnou' výpravu...
'Ženské' se zprvu (pochopitelně) 'vzpíraly uvěřit'..., že je něco takového (v 'jejich' vísce) vůbec možné (jinak řečeno: příliš Valce nevěřily)... Valka však byla váženou 'statutární' osobou (ženou kovářovou), ženským nakonec nezbylo než souhlasit s (Valčiným) kompromisním návrhem: spočívajícím v

1.) uskutečnění 'večerní skupinové výpravy' na "Marjánčinu" louku
2.) (případném) přistižení Marjánky "in flagranti"
3.) jejím (případném) řádném a přísném "vytrestání"...

"Ča-Ča-Ča!!!..."

Sraz posléze domluven (a 'sesterskými' objetími potvrzen) na "pozítří po setmění za tím loveckým posedem" (nedaleko "Marjánčiny" louky). Účast přislíbilo jedenáct 'ženských', z nichž se jich nakonec sešlo osm... 'Mstitelky' jsou náležitě 'vybaveny' rozličnými klacky a holemi... a 'spravedlivým rozhořčením'...

(Zpřítomněme si, prosím, pro 'lepší pochopení' ty dávno již minulé okamžiky, a pokračujme v přítomném čase - 'literárním'.)

Jedna hodina před půlnocí:

Ženy...! Ženy sedí v houštině za posedem (jak jinak?). Hledí jakoby 'z kruhu ven' - jsou k sobě pevně přimáčknuty zády. Mlčky vyčkávají 'událostí příštích'... ('Pro všechny případy' jsou dále zamaskovány smrkovým větvovím.)

Viditelnost je 'na hraně'. Není chladno a není ani teplo - je lehounce svěže. Na obloze se mihotá jen pár bledých hvězdiček a tenký srpek Měsíce... Ticho..

Však teď - teď jako když v dálce něco slabě zachrastí - Ano! Tak možná, že ženské přeci jenom dnes 'budou mít štěstí'...




Ave Maria
Gratia plena
Maria, gratia plena
Maria, gratia plena
Ave, ave dominus
Dominus tecum
Benedicta tu in mulieribus
Et benedictus
Et benedictus fructus ventris
Ventris tui, Jesus
Ave Maria, gratia plena

Někdy mě to napadne...
Co kdyby ta holka Sarah, měla smysl pro tu "humorku"!?
Teď je mi to líto... všechno...
sám bych si s ní... třeba...
rád zazpíval...

(ALE 'VIDEO' UŽ 'NENÍ K DISPOSICI'.)

(Holky, nezlobte se, že nepíšu dál, ale to, co
musí následovat na louce, je strašlivej proces - masakr, a mě se
to příčí zapisovat... ale nějak to snad časem (postupně) zvládnu... postupně)

Díky za pochopení.... Vojta

Tak popojedem...

O Marjánčině lesním běhu (naboso) se nemusíme (chvála Bohu) rozepisovat až tolik (jako v případě Vlka)...

Les nad Marjánčinou loukou je také poněkud jiný (jiného charakteru) než "Žehušák", a ač je se "Žehušákem" (na východním konci) spojený, rozprostírá se na (úplně) opačné straně (do mírného kopce se stáčejícího) údolí nad vsí...

Doposud jsem zcela jednoznačně odmítal veškerá nařčení (ze strany mých chápavých, ne-maloměšťáckých čtenářek) z komponování "erotické" literatury. (To jsme si - doufám - již nejednou vysvětlily...) Nyní se však (a rád!) přiznávám, že při sledování Marjánčina běhu jsem také lehce 'vzrušený'. Bohužel (?) však asi ne 'až tolik', jako ('post-moderními časy' ne-zdegenerovaní) 'šohajové-mládenci'.

Běh Marjánky byl (tedy!) ladný a lahodný - její tělo jakoby svými proporcemi předběhlo (tehdejší) dobu! Až teď (zpětně) mi dochází, že to bylo (určitě) právě tím pravidelným (lesním) běháním a 'velkoryse pojatým' skupinovým souložením...

Aktuální vložka: Dnes jsem byl na té nové vysoké škole (jako študent). O přestávce (po španělštině) jsem utekl s jistou Veronikou 'za školu' na cigaretu (Dos Desperados)! Na sobě jsem jsem měl ten krásnej anglickej kabát (Burberry's London), levným mýdlem umyté 'stříbro-šediny', a po 'rakouské noci' (pouze čaj bez cigaret) unavené a zapadlé oči. Vypadal jsem prostě asi 'mužně' (konečně).

V té 'kose' klábosíme o životě... Veronika se usmívá...

Veronika: "A kolik ti tedy vlastně je roků?"
Vojtěch (s jistou hrdostí v unaveném hlase): "Jsem dítě šedesátých let!"
Veronika: "To budeš možná ještě starší než můj táta... - ...???"
Vojtěch: "To je samozřejmě možný... Slunce a zima... Prostě romantika..."

Veronika (v očích smutný úlek): "Hele, tak dík za to cigáro..., já už musím běžet..."

No co jsem měl dělat? ŠEL JSEM DO BISTRA NA (horký) KA-FÉ (LA-TÉ)...!




Pro Renny: Bylo to to 'bistro' na Budějovický - "Déža ví"...

Perlička: Alí prý do mého deníčku nic psát nebude... Jednak prý 'na to není', jednak prý (snad) jsem 'neklesl tak hluboko', aby mě (snad) "oprašovala"... Tak si to, holky, přeberte jak chcete... Já bych tu Alí nejradši praštil banánem přes koleno... (Jenže nemám teď zrovna u sebe ten banán, a nemám teď zrovna u sebe ani tu Alí... Ach jo!)

Autor: D.H. Lawrence

IN MEDIAS RES LADY CHATTERLY'S LOVER:

Zprvu to byl 'zmatečný', 'smíšený' dojem z četby. 'Moderní', 'prokletý' autor Lawrence sesílá hromy a blesky na tehdejší 'novou', 'moderní', nově industrialisovanou společnost (Anglie, 20. léta 20. stol.). Současně s tímto D.H. opěvá i 'původní', 'pravý' náboj lidské erotiky a sexuality. Toto vše jest prováděno stylem na-mou-tě-kutě 'roztřepeným', místy (z mého prvého pohledu) 'naivním' - s 'naivní' projekcí vlastní (authorovy) postavy do 'postav' románu, s naivním (t.j ne-dostatečným) 'odstupem od thematu'...
Aristokratická Constance - 'Connie' (žena válečného invalidy a spisovatele Clifforda - taky aristokrata) běhá za (a souloží s) poněkud toporně zkonstruovaným 'hajným' (režným to dítětem nottinghamských dolů, zároveň však 'vybraným' koloniálním oficírem). Tímto 'prefíkaným' způsobem objevuje (ta Connie) postupně (čím více, tím lépe) 'Ženu ve svém těle' (narozdíl od ženy 'v mysli a v řečech'). Ke konci knihy se také dočítáme o Constancině (s hajným počatém) dítěti, hajného pomstychtivé manželce, cestě do Benátek a zpět, a tak podobně...

To tedy snad ani číst nemusím, říkal jsem si na straně sto. Ale chyba lávky! Nakonec jsem se nad Herbertem (v době psaní románu ne-blaze fyzicky nemocným) slitoval a o románu začal přemýšlet i z dalších perspektiv. Tehdy byla společnost puritánská, žádné 'cunts' na veřejnosti vidět nebyly a Mr. Lawrence se asi domníval, že když slovutný 'fuck' trochu 'zviditelní', ženy a muži se budou případně 'milovat' nějak 'vroucněji', živočišněji atd. ('bez přetvářky'). Možná, že právě ona všudypřítomná vůkolní puritánskost (tehdy již čerstvě prolamovaná, ovšem, bohužel, ne-žádoucím směrem = 'fuck without a heart') authorovi umožnila presentovat jeho neklidnou, 'ideální' vizi ('fuck with a heart') - a nakonec se s ní (s tou 'vizí') i (jaksi později) 'proslavit'. Ale aby to ode mě nevyznělo jakkoli ironicky: Herbertovi jistě šlo (jako i mě vždy šlo!) o 'lásku veskrze skrze dotyk', skrze oboustranně vstřícný, vstřícný a 'přiznaný' Dotyk (jdoucí nepříč civilisacemi, napříč sociálními třídami a pod.).
Co zde rozhoduje exklusívně je vzájemný RESPEKT (na časopis ne-refllektuji - i.s.) a primární, hysterií nepokroucená PŘITAŽLIVOST!

Dnes (domnívám se) máme 'sexuální situaci' jednak dramaticky jinou, jednak dramaticky (tragicky?) stejnou: 'Cunts' jsou 'vidět' v plné parádě (však si rozumíme) na každé druhé 'reklamě' - naši (pražskou) společnost bychom jistě neoznačili jako 'puritánskou'. (V Matičce Praze dnes už nejsou skoro žádné 'normální' vinárny - či plácky na 'pro děcka bandy-hokej', zato zde máme asi 500 bordelů (nepočítaje v 'to' tzv. 'priváty').) Vše navíc ovládá tzv. 'internetový seX (sic!), nejrůznější přístroje, pilulky... (však si rozumíme)...
A nikde (stejně jako v době Lawrencově) dotyk něhy nevidět, žádný prožitek 'muže a ženy' (opět z mého hlediska) 'nevidět'. Průmysl zde nemáme 'důlní' (jak nad ním plakal Herbert tam 'u Nottinghamu'), anýbrž průmysl 'výtečný', pornograficko-perversní... (toto jest však na samostatnou, 'odbornou' diskusi).

A zde tedy volám ('z plna hrdla') na Herberta: PŘIJĎ HERBERTE, PŘIJĎ ZASE K NÁM, POSPĚŠ, HERBERTE, SE SVOJI ZPĚNĚNOU, ŽIVLY ZPĚNĚNOU LITERATUROU, PŘIJĎ, TY PĚVČE 'KOHOUTA', ZPÍVAJÍCÍHO S 'ČISTÝM NASAZENÍM' TAM V LIJÁKU NĚKDE V SHERWOODSKÝM LESE (jako 'zpívala' a 'to' 'dělala' Lady Chatterley(ová) se 'svým' hajným.)

Takže: je jenom dobře, že máme (měli jsme!) takové spisovatele jako 'je' D.H. Lawrence.
Skutečnost, že právě on byl 'zakázán pro porno' (v Anglii byl román oficiálně vydaný až po třiceti letech od vydání 'samizdatového') se z dnešní perspektivy jeví jako (skutečnost) vrcholově absurdní (a paradoxní)!

Na úplný závěr si přečtěme (třebas) tu úvodní, otevírající sentenci díla:

OURS IS ESSENTIALLY A TRAGIC AGE, SO WE REFUSE TO TAKE IT TRAGICALLY.