Ať žije Vincent Venera!

(kromobyčejně lidský a inteligentní příspěvek o Renny a Jazzu bude následovat)

Renny na mě čekala na kopci v půli cesty. Když mi podávala ruku ("Ach tak já jsem tedy ta Vaše nová studentka - Renata"), usmála se mile a plaše.

Tak mile a tak plaše, jak se to u vlastech již dlouho nenosí:

"Já jsem v tom případě Vojtěch Petřík - Vojta, a jsem nebezpečnej a jsem zlej...
A vůbec nevím, co tady dělám a proč tady šaškuju - touhle dobou měl jsem se již dávno rozplozovat tam někde v Tichomoří... s tou Marií, sakra, ale to by bylo dlouhý vyprávění... Sakra!"
"Půjdeme do Velkýho bratra."
"Jakže?"
"No přeci Big Brother - ta reality show."
"Aha!?"
"Teď je tam výukové středisko -"
"No jo! Tak to se máme věru nač těšit..."

Od "půli cesty" k "bratru" je to ještě asi tak sedm minut šouravé chůze:

"... abyste na mě nebyl nějakej moc přísnej..."
Okamžitě mě napadne Cimrman: "Na lid obecnej musí být přísnost," ale zavčasu se ovládnu a ("jen") rozesměju.
"Čemu se smějete?" zeptá se plachá žena trochu přiškrceně.
"Sobě Renato, sobě..."

Vidím, že moje prospektivní žákyně je už notně vyplašená:

"Víte, Renato. Žil jsem dlouho se ženou, takovou dost dobrou a chytrou - s Alí, pak jsme ale přišli o dítě - ještě v břiše - a pak... náročnej rozchod, bordely, starý kamarádi někde v tramtárii, k tomu ta pitomá Marie... a do toho všechny ty humusy tady...
Jsou to perný nervy. Ale učitel jsem podle všeho výbornej a kluk hodnej - zlatej..."
"Já jsem na tom možná dost podobně - mě utek' manžel..."
"Hm, to je asi taky blbý..."
"Nerada o tom mluvím, já vůbec o sobě nerada mluvím..."

"Já... Snad Vám rozumím... a budu na Vás laskavý, Renato. Aby se Vám, či spíše nám oběma ty společné hodiny co možná líbily."

Renny se usmála mile a vděčně... a tak jsme se skamarádili(y).