Smith & Wesson

*****************************

Rodinné sídlo (z otcovy strany) se nachází na Pojizerské tabuli nedaleko Mladé Boleslavi.

V současnosti nejsem nadán nižádnou "normální" ženou-partnerkou, víkendy tam tudíž trávím většinou jen s rodiči a skutečným 'kápem' rodiny - 93letou babičkou. Televize je o sobotách téměř vždy bědná, kamarádi z klukovských let - s kterými jsem hrával fotbal a podobně - zůstali tematicky stále u toho fotbalu, a (vlastními) legendami opředený dělostřelec a fantom místní hospody Míra D. mi před pár lety umřel...
Jak si za takovýchto okolností uhnat "horečku sobotní noci" je tedy pro mě na chalupě vždycky 'těžkým rébusem'. (F.)
Zpravidla mi musí postačit přítel člověka - kniha, nebo (když se výjímečně zadaří) Kufr.
Míra Kufr je svéráz - něco originál. Používá věty jako "Zase hulim jak sivej" a nad roklí za vsí má vechtrhaus předělaný na zálesáský srub.
Když jdu od vlaku do naší chalupy, neopomenu se nikdy (třeba pod záminkou nákupu žvýkaček) zastavit v hostinci a poohlédnout se po Kufrovi. (To je skutečné příjmení, žádná "přezdívka")
Onehdá jsem měl štěstí a Mistr tam byl. Sláva! Něco jsme popili, slovo dalo slovo, nasedli jsme do Jeepu a vyrazili k rokli. Potom se musí pěšky přes pole, a jak tak podpírám svýho kemu, uvědomuji si, že je zase jednou trochu "na šrot"...
Já na šrot nejsem ani trochu, zato mám "silně naváto".
Což v mém případě znamená, že zpívám. Zpíval jsem si cestou, a zpíval jsem i potom, co jsme dorazili na místo. Míra otevřel láhev kořalky, ta mě ale pramálo oslovuje. Místo tvrdého pití zadíval jsem se na masívní dýku na Mistrově hýždi a spustil pro změnu ryčnou halekačku "Je zálesák a má tesák"... a poskakoval po srubu jako to hovado boží.

"Hele co mám ještě!" Mirek zničehož nic vykřikne, a těžkou bouchačku položí bez varování před sebe na stůl... "Originál Smith & Wesson. Je nabitá a odjištěná."
Takovou pistoli vidím zblízka poprvé v životě a hned se musím dívat do její devítimilimetrové hlavně...
"Ruce vzhůru," šklebí se můj kumpán a v očích mu divně blýská.
"Mirku neblbni," říkám dost nejistě, ač nevěřím, že uvnitř jsou ostré náboje. "Půjč mi jí na chvilku, takovouhle krasavici to jsem ... fakt je nabitá?"
"Chceš si ji snad vyzkoušet?"

Ve srubu daleko od vesnice jsme sami dva, jen ze stěn shlížejí krásné nahé 'pinapky' z dřevních dob komerční erotiky...

"Na škole jsem býval elitním střelcem," pravím filosoficky, "... to ale byla jen vzduchovka a malorážka a později, samozřejmě, nějakej ten sapík. V pionýru jsme měli vedoucího, Kredence, tak ten se se mnou často vytahoval... Jedeme někam na vejlet, do Prachovskejch skal třeba, soutěžíme ve střelbě a ten Kredenc si hned postaví plechovku od paštiky na hlavu a potom: 'Střílej Vojto, já ti věřim, ty to dokážeš...' A myslel to úplně vážně... Takže jsem mu pro pobavení instruktorek musel ty paštiky 'sundavat' z hlavy. On to asi myslel dobře. Ale stejně jsem tyhle frajeřinky nikdy neměl moc v lásce..."
Na šrot sťatý Mirek na mě pohlédne s pochopením... a podá mi zbraň: "Na! Potěžkej si jí. Tuhle měli vždycky americký policajti. A můžeš si s ní třeba upálit palici. Ta by ustřelila palici i volovi - jako kráva..."

"Myslíš takhle?" svalím se na gauč a revolver si přiložím ke spánku. "Myslíš, že už bych měl od všeho pokoj?"
"Já nevim, zkus to!"
"Stejně není nabitá... Takovej vůl snad nejseš...?"

V tu chvíli se však ve mě cosi hnulo. Sladce zjihlo a přitom zmohutnělo. Pocítil jsem vzrušující sílu, absenci jakýchkoli obav, a chuť to zkusit. Nesnesitelné pokušení - zkusit prostě zmáčknout spoušť... Cvak!
'Byl by to jen malý pohyb ukazováčkem pro Vojtěcha a byla by to možná velká úleva pro lidstvo...'
Snad mě napadla tahle 'lunární parafráze' (podle astronauta Neila Armstronga), protože byla hluboká noc a Měsíc za oknem zdál se býti v úplňku. A tehdy v nás - v citlivých "dětech přírody" - začasté klíčí šílené věci...

Vymrštil jsem se z gauče a běžel ven - na terasu. Měsíc sám byl šílený. V mžiku jsem přehlédl Kufrovu osadu-ranč a jeho Smith & Wessona namířil proti asi 30 metrů vzdálenému dubu. A stiskl...

"Beng!" Rokle zahřměla. Ruka se zpevnila. Rokle se roztrhla znovu - "Beng!" A pak ještě třikrát:
"Beng! Beng! Beng!" V revolveru zřejmě zbývala poslední nábojnice. Uvědomil jsem si, jak zhůvěřile tu masakruji živé dřevo... jako vrcholový pablb. A pocítil další - ještě silnější - vlnu chuti se zastřelit! Nyní jsem si však byl zcela jistý eventuálním úspěchem...

Klekl jsem si na kolena! Revolver jsem uchopil oběma rukama a předloktí opřel o zábradlí...
"Beng!"
...a poslední kulku vpálil do dubu...
(A vydal se na krátkou procházku pod hvězdami...)

Když jsem se vrátil do srubu, Míra spal - zkroucený v křesle.
Bouchačku jsem položil na bar (Mirek má v boudě krásně udělaný bar) a prost veškerých emocí zasedl ke kořalce.
A pil...

Ráno jsme se probírali hůř než krtci. (Můj "spánek" trval jen asi tak 100 minut.)
Mirek vzal do ruky Smith & Wessona a odklopil bubínek: "Kde jsou nábojnice?" zeptal se tiše.
"Jestli máš na mysli ty svoje olověný kulky, tak jsou zašitý támhle v tom stromě," pokouším se o jisté odlehčení skrze 'zálesácký humor' a ukazuji směrem k statečnému dubisku.
Ranní vyprošťováky (lahvové pivo) pijeme na verandě téměř mlčky.
Když se loučím, Mírek mi povídá: "Tak promiň, Vojtěchu! Tohle ať se raději už nikdy nestane!"
"Já vím, Mirku" usměju se nahořkle, protože vím, co mě bude čekat doma - v chalupě.
O hodinu později se zadem vpašuji do zahrady a praštím sebou do trávy pod jednu z jabloní...

Byl raný podzim.
V jedné ze svých raných básní dovolil jsem si použít "ranný podzim" - s dvěma "n". V básních a v lásce je mnohé dovoleno, ač teď by se mi i sem - do této prózy - zdvojené "n" také náramně hodilo.

Ležím pod jabloní, trpím a nevím... vůbec nevím, jen se strašně stydím. Jak jen doma vysvětlím svůj stav, jak vysvětlím své oči roztrhané krví?
A vůbec a vůbec... a vůbec! Myslel jsem, že se zblázním - že mi jebne...
Ach, jak jen by bylo krásné být nyní mrtev...
Zastřelen vlastní rukou, Smith & Wessonem, ve srubu u trati téměř v 'našem' lese (les blízko Kufrova ranče patří mému otci, já sám v něm však také často pracuji).
A před zraky tak vynikajících slečen (arciť jen na plakátech)...

Mám tisíc a jeden důvod vrátit se ke Kufrovi a uprosit ho o ještě jednu, definitivně poslední nábojnici... Však jen to vím, že toto teď již není možné, že už je pozdě... Ach tak to je! Ach ano! Bože...!!!

Bylo kolem poledního, když jsem se konečně pochlapil a přinutil se k návratu. V chalupě probíhalo vše podle předpokladů:
Babička se na mě nepodívala vůbec, otec se sarkasticky ušklíbnul a matka... no, alespoň matka mi ohřála hovězí polívku se slovy:

"Jdi se pak vyspat nahoru, máš tam rozestlaný peřiny."

Tak jsem šel...
A usnul okamžitě, však spánkem to odpoledne byly mi živé sny.
O Panence Marii...

P.S.

Mravní ponaučení 1: Od té doby přísně abstinuji!

Mravní ponaučení 2: Mravní ponaučení 1 nelze brát úplně doslova!