Motocykl prořízl tmu a my vyrazili do ruské noci. Bylo chladno, nebáli jsme se přehřátí motoru a proto jsme jeli poměrně rychle - asi 80.
Reflektor se statečně rval s temnotou. Občas - velmi zřídka - se na silnici objevilo jiné auto.
Ten den jsem měl za sebou už 2OO km, před sebou čtyřista. Únava byla značná. Motocykl bručí, okolo jen lesy a lesy. Lehký pocit nejistoty - jak daleko je nějaké obydlí? Jsou tu vlci, medvědi či šakali? V kolik hodin budeme v Minsku? Různých skazek o hledání ztracených turistů vrtulníky a vojskem jsme slyšeli dost a dost.
S takovými myšlenkami se řítíme beze slova silnicí obklopenou neproniknutelnou lesní temnotou. Občas nás cedule informují o vzdálenosti - 360...32O...28O... v tom jsem zahlédl ve světle reflektoru kanára. Ale obrovského - kanár veliký jako tlustý člověk poskakuje přímo pod kola motocyklu. Obrovský, odporný zobák se pomalu otevírá... strhávám řízení, prudce se vyhýbáme a... kanár mizí.
Vojta se probouzí a diví se: "Co blbneš?" "Nic", odpovídám, "halucinace."
Chvíli za jízdy kouříme a povídáme. Je to zase v pořádku. Vojtěch se pomalu propadá do polospánku a já se snažím dívat na ubíhající asfalt méně upřeně. Řítíme se dál. Minsk 24O... 180...
Pak začalo vynechávat světlo. Vlastně spíš zhaslo. Natáhl jsem ruku, udeřil do reflektoru a zase jsme svítili. Po chvíli ale zhaslo opět a už mu nebylo pomoci. Zastavil jsem a vypnul motor.
Okamžitě na nás padlo tísnivé ticho obrovského prostoru. Snažili jsme se vyměnit žárovku nebo očistit kontakty, ani jedno však zjevně nebylo příčinou poruchy. Svítila pouze parkovačka. Ale my museli jet. Nastartoval jsem a jel o něco pomaleji. Sundal jsem si brýle, ale viděl stejně velmi špatně. Asi jako kdybychom svítili na cestu obyčejnou a dost vybitou baterkou. A okolo stále beznadějně neproniknutelné lesy. Napínal jsem zrak do tmy, co jsem mohl a Vojta už nespal. Ze všech sil jsem držel oči otevřené, ale naprosté vyčerpání a jízda bez světel byly strašným nepřítelem. Byl jsem u konce svých sil.
Bylo štěstím, největším štěstím, že jsme se trefili těsně vedle panelu, který ležel na silnici. Na silnici, přímo uprostřed, skutečně ohromný betonový panel. Narazit do něj... ?! Šlápl jsem na brzdy, seskočil a lehl si na zem.
"Dál nejedu, Vojto", zabrblal jsem, "vždyť se tu zabijem!" A začal jsem z posledního nadávat: "Kdyby ten křáp aspoň svítil! Posranej vejlet, že já vůl nezustal doma! Už na to doopravdy nesednu!!" Klel jsem sprostě a dlouho. Čerstvější Vojtěch chodil okolo a čekal, až se vymluvím. Pak začalo svítat. Ležel jsem na silnici a únavou se nemohl hnout. Ale svítalo - a to byla záchrana.
Světlo odhalilo pár silničních strojů a konec - silnice končila. Museli jsme někde zapomenout odbočit. Musíme se vracet. Občerstven vztekem jel jsem pomalu zpět. Po pár kilometrech jsme našli správnou cestu a vydali se po ní. A za chvíli se motocykl zastavil; došel benzín. Poprosil jsem Vojtu, ať něco udělá, neboť já již nejsem schopen dělat vůbec nic. Usnul jsem. Za půl hodiny mě Vojtěch vzbudil - sehnal benzín od náhodného motocyklisty. Ale to neměl být ještě všem trablům konec.
Po další chvíli jízdy začal motor vynechávat. Zprvu málo, jen tak, poškubávat, ale potom už jsme viseli na motorce jak na splašeném koni a tato chrlila bílý dým a chvíli vyrážela dopředu, chvíli nejela. Načež se konečně celý ten pekelný stroj zastavil. Několikrát jsme roztlačovali, motorka skákala, ale nerozjela se.
Seděli jsme ve škarpě, mlčky rozhodnuti, že to skončíme. Prvním autem se necháme odvézt na policii a tam ať si s námi dělají co umí
Ale nic nejelo, jen my seděli a čekali a čekali.
Po hodině jsme se beze slova zvedli a hnáni znovuzrozenou vůlí pokračovat, vzali motocykl a kráčeli směr Minsk.
Po kilometru jsme došli k odbočce. A tak jsme se rozhodli porušit maršrůt a zatočit z přikázané silnice na prašnou lesní cestu. Asi po třech stech metrech les, obklopující silnici, končil. Cesta se dál táhla mezi poli. Po půl kilometru těžké chůze s motocyklem jsme se octli ve vesnici...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
