Vstoupil jsem do její komnaty a slonovinové dveře za sebou zavřel co možná tiše.
Ona polo-seděla či polo-ležela na oválné pohovce u protilehlé stěny dlouhé obdélníkové místnosti.
Nikdy předtím jsem ji neviděl a netušil jsem, jak bych ji měl oslovit či pozdravit. A tak jsem jen vyslovil svoje jméno. Žádný zvuk však z mých úst nevyšel. Oněměl jsem...
"Pojď blíž," řekla jasným, příjemným hlasem. To jsem nečekal.
Vykročil jsem pomalu, ruce volně spuštěné podél těla. Napravo byla řada oken tvarem připomínajících snad renesanci. Okna jsem vnímal periferním zrakem, jinak jsem se díval stále jen na ní... Domnívám se, že místnost byla prázná, až na jakási "nebesa" - malý altánek, pod kterým tedy ona polo-ležela, zahalena v béžový a zlatý průsvitný šál.
S tímto fascinujícím obrazem, který (sám o sobě) pro mě nebyl až tolik překvapující, kontrastoval nepominutelný pach ženského potu a oceánu...
Blížil jsem se k ní a toužil jí povědět, jak dlouho už ji hledám a kolik jsem při tom hledání vytrpěl. Usilovně jsem pohyboval rty, ale nepomohlo nic. Byl jsem němý.
"Pojď blíž, pojď ke mě, ale nedotýkej se... prosím."
Zastavil jsem se tak asi tři metry před ní. Překrásně se usmívala a přitom zvolna pohybovala hlavou ze strany na stranu... Z kapes svého kabátce jsem začal nabírat do hrstí sůl a tuto házet před ní na podlahu - z červeného višňového dřeva. (To dřevo jsem poznal, protože z podobného jsem se kdysi chystal zrobit podlahu ve svém vlastním domě.)
Zvolna pohybovala hlavou a do prostoru hleděla tak zasněně... zasněně... a jakoby stále na mě, jako to někdy dělají malované podobizny šlechtičen ve starých hradech.
Z kapes jsem nabíral stále více soli a tuto již neházel na podlahu, nýbrž (se zatajeným dechem) přímo na ní...
Do vlasů a na stehna a na ňadra...
"Ještě... sůl...," řekla vlídně - stále se usmívala.
Obě hrsti jsem naplnil solí co to šlo, a toto vše jí mrštil silně přímo do klína...
V tom ona prudce otočila hlavu. Proti poslednímu z řady oken.
Slunce zasvítilo silněji.
Moje oči se znovu potkaly s jejími. A zde jsem jí nakonec spatřil! Spatřil jsem její oči nehybné.
"Vždyť Ty... ty jsi slepá! Slepá!!! Ty mě ani nevidíš...!?" vydechl a vykřikl jsem nahlas... a...
PONOŘIL SE DO NE-VĚDOMÍ...
Surrealistická vánoční (1989)
Nad pryskyřicí jódluje
____________ hedvábný Igor
_______ s prameny růže
______________v modrém jehličí
Ježíšek mu nadělil:
divnou veverku
kabelku kurvošku
vítězný šafrán
džina Beefeatera
řemenici
popelnici (stříbrnou)
trávu, travičku ____________ k tomu také: skleněnou srnku
motýlí váhy __________________________ mýdlovou seržantku
dvouhlavé karty _______________________ perlu a zrcátka
sojčí pírko ____________________________ Hýtu a Batula
_____________________________________ píšťalku jančínku
_____________________________________ mýdlo,mýdlíčko
_____________________________________ seržantku Evičku
_____________________________________ kolečkové brusle
_____________________________________ srnku v aspiku
_____________________________________ barvičky, kukačky a...
_______________________________________________ pantoflíčky
__________________ a ještě: CHOBOT!
_________________________ MOTOR!!
_________________________ HAVEL!!!
____________ hedvábný Igor
_______ s prameny růže
______________v modrém jehličí
Ježíšek mu nadělil:
divnou veverku
kabelku kurvošku
vítězný šafrán
džina Beefeatera
řemenici
popelnici (stříbrnou)
trávu, travičku ____________ k tomu také: skleněnou srnku
motýlí váhy __________________________ mýdlovou seržantku
dvouhlavé karty _______________________ perlu a zrcátka
sojčí pírko ____________________________ Hýtu a Batula
_____________________________________ píšťalku jančínku
_____________________________________ mýdlo,mýdlíčko
_____________________________________ seržantku Evičku
_____________________________________ kolečkové brusle
_____________________________________ srnku v aspiku
_____________________________________ barvičky, kukačky a...
_______________________________________________ pantoflíčky
__________________ a ještě: CHOBOT!
_________________________ MOTOR!!
_________________________ HAVEL!!!
Andrému pro radost: Bob Dylan
Subterranean Homesick Blues
Postava v pozadí a v bílé vestě je beatnickej bard a autor Kvíleni Allen Ginsberg.
Zdařilá parafráze: "Weird Al"
Postava v pozadí a v bílé vestě je beatnickej bard a autor Kvíleni Allen Ginsberg.
Zdařilá parafráze: "Weird Al"
Jak se říká: Ženská je jen ženská...
Já to zase smažu.
ŽÁDNÉ PORNO SI ZDE PĚSTOVAT NEBUDU!
A NEBUDU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Excalibur
V hlubokém jezeře zní voda ledová
Bez pohnutí klesá průzračná hlubina
Spuštěná kolmice ve hraně jediné
____________________ ozvěnou ostřená
Tušená linie
Je katedrála -
Paměť rytířů na kovadlině
____________________ z platiny
____________________________ ukovaná
Bez pohnutí klesá průzračná hlubina
Spuštěná kolmice ve hraně jediné
____________________ ozvěnou ostřená
Tušená linie
Je katedrála -
Paměť rytířů na kovadlině
____________________ z platiny
____________________________ ukovaná
Heavens haven't helped me out, folks ........ I need some cash !
Následující text uveřejňuji bez konsultace s autorkou, ale zkusím se s ní spojit a tuto černotu nějak zlegalisovat. Pak se zájemci dozví i jméno a příjmení.
Jeden ubohý pes zkoušel najít kost bez krve.
Když uviděl, že ji nenajde,
nahodil vše skrývající sýr
a s ocasem na hlavě se vydal boudě vstříc.
Našel v ní svého pána,
leč i v jeho kostech shledal krev.
Ubohý pes pána prohledal
až do morku kostí.
"Jak ukrutné!", volali sousedé.
"Vždyť ten pes studuje anatomii nejsoucna!"
Z Filipova cestopisu - 1983 (začátek)
Skutečný počátek cesty, o které chci psát, patří do jednoho opuštěného, krásně umístěného lomu ve Velké Chuchli. Neboť pod večerním sluncem osvětlenou skálou, tvořící jednu jeho stěnu, se měly konat schůzky pěveckého souboru koncipovaného pro tři sta pěvců. Myšlenka tohoto souboru se zrodila v hlavě mého spolužáka Vojty Petříka a též v hlavě mé. Nevím, bylo-li to naší organizační neschopností nebo čím, ale ze tří schůzek souboru vynikla co do počtu účastníků ta druhá - sešlo se nás sedm. Na třetí a poslední jsem byl s Vojtou sám.
Druhé, nejslavnější schůzky pěveckého souboru "Moudivláček" (jméno vymyslel Vojta), se zúčastnila také jedna krásná slečna, tuším jménem Kateřina. A ta se v rámci řečí, které jsme v lomu vedli, zmínila o překrásném výletu do Polska, který podnikla se svým hochem, a na kterém zažila mnoho jedinečných událostí.
A o měsíc později jsem seděl ve své gymnaziální lavici a vzpomínal na již zkrachovalý "Moudivláček" a na krásnou slečnu Kateřinu a její vyprávění o Polsku. A tím vše začalo, neboť jsem nelenil, vytrhl kousek papíru ze sešitu a poslal svému příteli Vojtovi vzkaz: "Vojto, pojeď o prázdninách na tejden do Polska!" A ten odpověděl: "Nechtěl bys jet do Ruska?" Já jsem na dálku přikývl a měli jsme oba do konce vyučování o čem snít, přemýšlet a o přestávkách debatovat...
Druhé, nejslavnější schůzky pěveckého souboru "Moudivláček" (jméno vymyslel Vojta), se zúčastnila také jedna krásná slečna, tuším jménem Kateřina. A ta se v rámci řečí, které jsme v lomu vedli, zmínila o překrásném výletu do Polska, který podnikla se svým hochem, a na kterém zažila mnoho jedinečných událostí.
A o měsíc později jsem seděl ve své gymnaziální lavici a vzpomínal na již zkrachovalý "Moudivláček" a na krásnou slečnu Kateřinu a její vyprávění o Polsku. A tím vše začalo, neboť jsem nelenil, vytrhl kousek papíru ze sešitu a poslal svému příteli Vojtovi vzkaz: "Vojto, pojeď o prázdninách na tejden do Polska!" A ten odpověděl: "Nechtěl bys jet do Ruska?" Já jsem na dálku přikývl a měli jsme oba do konce vyučování o čem snít, přemýšlet a o přestávkách debatovat...
Ejhle! Tisícátá návštěva na blogu
mě dnes zřejmě nemine, a to je milé ne-mnoho, a i to tedy skutečně jen díky Mirce.
Tak Vám napíšu, jak to celé vzniklo.
Mirka Langerová (ta slavná bloggerka) večeřela místo bajkalského kaviáru cosi, co se podobalo nějakým snad rýžovým nudlím, nebo co...
Oblíbené fracouzské ústřice také nijak nevidět...
V té době (v létě) jsem ještě k jakémukoli psaní do "compu" choval lehké antipatie.
Ale prý, že to mám taky zkusit, že mám tam taky psát, a že mi to půjde.
Že prý je to snad ještě snazší než létání...
Syn dotyčné André připravil vše potřebné:
"Jak se to bude jmenovat?", zeptal se mě drze.
Byli jsme všichni v obýváku, podíval jsem se tázavě na Mirku.....
Ona snad, páni, v té chvíli k těm nudlím ještě přikusovala chleba...?
Nevídáno!
"Tak třeba Langer's Dinner!", tlesknul jsem rukama nad tak dojemně inspirovaným nápadem...
A zbytek už vidíte...
The Mamas and The Papas
Tak Vám napíšu, jak to celé vzniklo.
Mirka Langerová (ta slavná bloggerka) večeřela místo bajkalského kaviáru cosi, co se podobalo nějakým snad rýžovým nudlím, nebo co...
Oblíbené fracouzské ústřice také nijak nevidět...
V té době (v létě) jsem ještě k jakémukoli psaní do "compu" choval lehké antipatie.
Ale prý, že to mám taky zkusit, že mám tam taky psát, a že mi to půjde.
Že prý je to snad ještě snazší než létání...
Syn dotyčné André připravil vše potřebné:
"Jak se to bude jmenovat?", zeptal se mě drze.
Byli jsme všichni v obýváku, podíval jsem se tázavě na Mirku.....
Ona snad, páni, v té chvíli k těm nudlím ještě přikusovala chleba...?
Nevídáno!
"Tak třeba Langer's Dinner!", tlesknul jsem rukama nad tak dojemně inspirovaným nápadem...
A zbytek už vidíte...
The Mamas and The Papas
Nejnešťastnější člověk na světě...
byl Klement Gottwald, protože musel dát popravit svýho nejlepšího kámoše Slánskýho.
(podle B. Hrabala)
Diktát? Diktát!
Když byl Klement maličký, vypravila ho matka k svým příbuzným do Vyškova. Vyškov je pěkné moravské město. S tímto starobylým městem je v minulém století spojen veliký rozvoj průmyslu a s ním i rozvoj dělnického hnutí. Nejednou vyškovští dělníci a dělnice vystoupili v boji proti buržoazii. Jméno Hrnčířské ulice nám připomnělo nejen Gottwaldovy příbuzné, kteří tu bydleli, ale také lidovou keramiku. Na konci 18. století, kdy byl na tomto území největší rozkvět keramické výroby, vyrábělo se tu na devadesát šest tisíc nádob ročně. Až navštívíte Vyškov, můžete se s těmito lidovými výrobky seznámit na tamějším zámku. V zámecké sbírce uvidíte pozoruhodné keramické nádoby.
Na Vyškovsku v Dědicích, které jsou dnes přímo součástí Vyškova, se prezident Gottwald narodil a prožil tu nejranější dětství. V jeho rodném domě je nyní vybudován památník.
TAK VIDA! A UŽ JSEM ZASE JEDNIČKA!!!
(podle B. Hrabala)
Diktát? Diktát!
Když byl Klement maličký, vypravila ho matka k svým příbuzným do Vyškova. Vyškov je pěkné moravské město. S tímto starobylým městem je v minulém století spojen veliký rozvoj průmyslu a s ním i rozvoj dělnického hnutí. Nejednou vyškovští dělníci a dělnice vystoupili v boji proti buržoazii. Jméno Hrnčířské ulice nám připomnělo nejen Gottwaldovy příbuzné, kteří tu bydleli, ale také lidovou keramiku. Na konci 18. století, kdy byl na tomto území největší rozkvět keramické výroby, vyrábělo se tu na devadesát šest tisíc nádob ročně. Až navštívíte Vyškov, můžete se s těmito lidovými výrobky seznámit na tamějším zámku. V zámecké sbírce uvidíte pozoruhodné keramické nádoby.
Na Vyškovsku v Dědicích, které jsou dnes přímo součástí Vyškova, se prezident Gottwald narodil a prožil tu nejranější dětství. V jeho rodném domě je nyní vybudován památník.
TAK VIDA! A UŽ JSEM ZASE JEDNIČKA!!!
Růžové brýle
Včera jsem byl se třemi ženami.
V kavárně.
Dvě z nich se navzájem znaly.
Dvě jsem znal sám, třetí jsem viděl podruhé.
Ještě tam s námi byl kytarista
lehce nadprůměrné úrovně.
Ty ženy byly tak různé
jako eskymácké báje.
I jejich antidepresíva byla různá.
Pily rudé víno, i když to se prý nemá...
na ta antidepresíva...
Však bylo zde thema!
Co dím? Bylo zde Thema, thema
pro ně společné, a tedy radostné,
jak jen radostný snad někdy mohl být
červenec v prosinci.
Užasle poslouchal jsem
důvěrně rozjařené historie
z nové psychofarmakologie,
a neuvěřitelně znějící názvy
těch, věřme, tak blahodárných
tabletek...
Veselí žen podporoval
kytarista veselými písničkami.
Občas přidal jsem se ke zpěvu.
Prý už to nebude trvat dlouho,
a 'Antidepresívních' bude většina
(pokud tomu tak není již dnes...).
Ty ženy mi důvěřovaly,
a ani já nebyl prost jistých
sympatií k nim.
Náladu jsem však nechtěl zkalit...
a tak jen optat se
na čerstvý vzduch jsem šel,
kde, případně, daly by se sehnat
Růžové brýle...
V kavárně.
Dvě z nich se navzájem znaly.
Dvě jsem znal sám, třetí jsem viděl podruhé.
Ještě tam s námi byl kytarista
lehce nadprůměrné úrovně.
Ty ženy byly tak různé
jako eskymácké báje.
I jejich antidepresíva byla různá.
Pily rudé víno, i když to se prý nemá...
na ta antidepresíva...
Však bylo zde thema!
Co dím? Bylo zde Thema, thema
pro ně společné, a tedy radostné,
jak jen radostný snad někdy mohl být
červenec v prosinci.
Užasle poslouchal jsem
důvěrně rozjařené historie
z nové psychofarmakologie,
a neuvěřitelně znějící názvy
těch, věřme, tak blahodárných
tabletek...
Veselí žen podporoval
kytarista veselými písničkami.
Občas přidal jsem se ke zpěvu.
Prý už to nebude trvat dlouho,
a 'Antidepresívních' bude většina
(pokud tomu tak není již dnes...).
Ty ženy mi důvěřovaly,
a ani já nebyl prost jistých
sympatií k nim.
Náladu jsem však nechtěl zkalit...
a tak jen optat se
na čerstvý vzduch jsem šel,
kde, případně, daly by se sehnat
Růžové brýle...
Z Filipova cestopisu - 1983
Motocykl prořízl tmu a my vyrazili do ruské noci. Bylo chladno, nebáli jsme se přehřátí motoru a proto jsme jeli poměrně rychle - asi 80.
Reflektor se statečně rval s temnotou. Občas - velmi zřídka - se na silnici objevilo jiné auto.
Ten den jsem měl za sebou už 2OO km, před sebou čtyřista. Únava byla značná. Motocykl bručí, okolo jen lesy a lesy. Lehký pocit nejistoty - jak daleko je nějaké obydlí? Jsou tu vlci, medvědi či šakali? V kolik hodin budeme v Minsku? Různých skazek o hledání ztracených turistů vrtulníky a vojskem jsme slyšeli dost a dost.
S takovými myšlenkami se řítíme beze slova silnicí obklopenou neproniknutelnou lesní temnotou. Občas nás cedule informují o vzdálenosti - 360...32O...28O... v tom jsem zahlédl ve světle reflektoru kanára. Ale obrovského - kanár veliký jako tlustý člověk poskakuje přímo pod kola motocyklu. Obrovský, odporný zobák se pomalu otevírá... strhávám řízení, prudce se vyhýbáme a... kanár mizí.
Vojta se probouzí a diví se: "Co blbneš?" "Nic", odpovídám, "halucinace."
Chvíli za jízdy kouříme a povídáme. Je to zase v pořádku. Vojtěch se pomalu propadá do polospánku a já se snažím dívat na ubíhající asfalt méně upřeně. Řítíme se dál. Minsk 24O... 180...
Pak začalo vynechávat světlo. Vlastně spíš zhaslo. Natáhl jsem ruku, udeřil do reflektoru a zase jsme svítili. Po chvíli ale zhaslo opět a už mu nebylo pomoci. Zastavil jsem a vypnul motor.
Okamžitě na nás padlo tísnivé ticho obrovského prostoru. Snažili jsme se vyměnit žárovku nebo očistit kontakty, ani jedno však zjevně nebylo příčinou poruchy. Svítila pouze parkovačka. Ale my museli jet. Nastartoval jsem a jel o něco pomaleji. Sundal jsem si brýle, ale viděl stejně velmi špatně. Asi jako kdybychom svítili na cestu obyčejnou a dost vybitou baterkou. A okolo stále beznadějně neproniknutelné lesy. Napínal jsem zrak do tmy, co jsem mohl a Vojta už nespal. Ze všech sil jsem držel oči otevřené, ale naprosté vyčerpání a jízda bez světel byly strašným nepřítelem. Byl jsem u konce svých sil.
Bylo štěstím, největším štěstím, že jsme se trefili těsně vedle panelu, který ležel na silnici. Na silnici, přímo uprostřed, skutečně ohromný betonový panel. Narazit do něj... ?! Šlápl jsem na brzdy, seskočil a lehl si na zem.
"Dál nejedu, Vojto", zabrblal jsem, "vždyť se tu zabijem!" A začal jsem z posledního nadávat: "Kdyby ten křáp aspoň svítil! Posranej vejlet, že já vůl nezustal doma! Už na to doopravdy nesednu!!" Klel jsem sprostě a dlouho. Čerstvější Vojtěch chodil okolo a čekal, až se vymluvím. Pak začalo svítat. Ležel jsem na silnici a únavou se nemohl hnout. Ale svítalo - a to byla záchrana.
Světlo odhalilo pár silničních strojů a konec - silnice končila. Museli jsme někde zapomenout odbočit. Musíme se vracet. Občerstven vztekem jel jsem pomalu zpět. Po pár kilometrech jsme našli správnou cestu a vydali se po ní. A za chvíli se motocykl zastavil; došel benzín. Poprosil jsem Vojtu, ať něco udělá, neboť já již nejsem schopen dělat vůbec nic. Usnul jsem. Za půl hodiny mě Vojtěch vzbudil - sehnal benzín od náhodného motocyklisty. Ale to neměl být ještě všem trablům konec.
Po další chvíli jízdy začal motor vynechávat. Zprvu málo, jen tak, poškubávat, ale potom už jsme viseli na motorce jak na splašeném koni a tato chrlila bílý dým a chvíli vyrážela dopředu, chvíli nejela. Načež se konečně celý ten pekelný stroj zastavil. Několikrát jsme roztlačovali, motorka skákala, ale nerozjela se.
Seděli jsme ve škarpě, mlčky rozhodnuti, že to skončíme. Prvním autem se necháme odvézt na policii a tam ať si s námi dělají co umí
Ale nic nejelo, jen my seděli a čekali a čekali.
Po hodině jsme se beze slova zvedli a hnáni znovuzrozenou vůlí pokračovat, vzali motocykl a kráčeli směr Minsk.
Po kilometru jsme došli k odbočce. A tak jsme se rozhodli porušit maršrůt a zatočit z přikázané silnice na prašnou lesní cestu. Asi po třech stech metrech les, obklopující silnici, končil. Cesta se dál táhla mezi poli. Po půl kilometru těžké chůze s motocyklem jsme se octli ve vesnici...
Reflektor se statečně rval s temnotou. Občas - velmi zřídka - se na silnici objevilo jiné auto.
Ten den jsem měl za sebou už 2OO km, před sebou čtyřista. Únava byla značná. Motocykl bručí, okolo jen lesy a lesy. Lehký pocit nejistoty - jak daleko je nějaké obydlí? Jsou tu vlci, medvědi či šakali? V kolik hodin budeme v Minsku? Různých skazek o hledání ztracených turistů vrtulníky a vojskem jsme slyšeli dost a dost.
S takovými myšlenkami se řítíme beze slova silnicí obklopenou neproniknutelnou lesní temnotou. Občas nás cedule informují o vzdálenosti - 360...32O...28O... v tom jsem zahlédl ve světle reflektoru kanára. Ale obrovského - kanár veliký jako tlustý člověk poskakuje přímo pod kola motocyklu. Obrovský, odporný zobák se pomalu otevírá... strhávám řízení, prudce se vyhýbáme a... kanár mizí.
Vojta se probouzí a diví se: "Co blbneš?" "Nic", odpovídám, "halucinace."
Chvíli za jízdy kouříme a povídáme. Je to zase v pořádku. Vojtěch se pomalu propadá do polospánku a já se snažím dívat na ubíhající asfalt méně upřeně. Řítíme se dál. Minsk 24O... 180...
Pak začalo vynechávat světlo. Vlastně spíš zhaslo. Natáhl jsem ruku, udeřil do reflektoru a zase jsme svítili. Po chvíli ale zhaslo opět a už mu nebylo pomoci. Zastavil jsem a vypnul motor.
Okamžitě na nás padlo tísnivé ticho obrovského prostoru. Snažili jsme se vyměnit žárovku nebo očistit kontakty, ani jedno však zjevně nebylo příčinou poruchy. Svítila pouze parkovačka. Ale my museli jet. Nastartoval jsem a jel o něco pomaleji. Sundal jsem si brýle, ale viděl stejně velmi špatně. Asi jako kdybychom svítili na cestu obyčejnou a dost vybitou baterkou. A okolo stále beznadějně neproniknutelné lesy. Napínal jsem zrak do tmy, co jsem mohl a Vojta už nespal. Ze všech sil jsem držel oči otevřené, ale naprosté vyčerpání a jízda bez světel byly strašným nepřítelem. Byl jsem u konce svých sil.
Bylo štěstím, největším štěstím, že jsme se trefili těsně vedle panelu, který ležel na silnici. Na silnici, přímo uprostřed, skutečně ohromný betonový panel. Narazit do něj... ?! Šlápl jsem na brzdy, seskočil a lehl si na zem.
"Dál nejedu, Vojto", zabrblal jsem, "vždyť se tu zabijem!" A začal jsem z posledního nadávat: "Kdyby ten křáp aspoň svítil! Posranej vejlet, že já vůl nezustal doma! Už na to doopravdy nesednu!!" Klel jsem sprostě a dlouho. Čerstvější Vojtěch chodil okolo a čekal, až se vymluvím. Pak začalo svítat. Ležel jsem na silnici a únavou se nemohl hnout. Ale svítalo - a to byla záchrana.
Světlo odhalilo pár silničních strojů a konec - silnice končila. Museli jsme někde zapomenout odbočit. Musíme se vracet. Občerstven vztekem jel jsem pomalu zpět. Po pár kilometrech jsme našli správnou cestu a vydali se po ní. A za chvíli se motocykl zastavil; došel benzín. Poprosil jsem Vojtu, ať něco udělá, neboť já již nejsem schopen dělat vůbec nic. Usnul jsem. Za půl hodiny mě Vojtěch vzbudil - sehnal benzín od náhodného motocyklisty. Ale to neměl být ještě všem trablům konec.
Po další chvíli jízdy začal motor vynechávat. Zprvu málo, jen tak, poškubávat, ale potom už jsme viseli na motorce jak na splašeném koni a tato chrlila bílý dým a chvíli vyrážela dopředu, chvíli nejela. Načež se konečně celý ten pekelný stroj zastavil. Několikrát jsme roztlačovali, motorka skákala, ale nerozjela se.
Seděli jsme ve škarpě, mlčky rozhodnuti, že to skončíme. Prvním autem se necháme odvézt na policii a tam ať si s námi dělají co umí
Ale nic nejelo, jen my seděli a čekali a čekali.
Po hodině jsme se beze slova zvedli a hnáni znovuzrozenou vůlí pokračovat, vzali motocykl a kráčeli směr Minsk.
Po kilometru jsme došli k odbočce. A tak jsme se rozhodli porušit maršrůt a zatočit z přikázané silnice na prašnou lesní cestu. Asi po třech stech metrech les, obklopující silnici, končil. Cesta se dál táhla mezi poli. Po půl kilometru těžké chůze s motocyklem jsme se octli ve vesnici...
Celý svět je jeden velký koncert lidských duší...
... zpíval písničkář Karel Plíhal na svém prvním elpíčku.
Tehdy jsem míval podobné pocity...
Pokud by to však snad někdy bylo platilo (sic), a pokud by to mělo platit i v éře
Vy-Vole-ných
bytostí, napadá mě (skoro laškovně), že zahodím své (první?) housle, a hrdlem -
namísto takového koncertování - proliju raději na ex -
4 LAHVÁČE...
________________________________________________________ Vojtěch
P.S. Tomu "šťasnýmu" nešťastníkovi, tomu se neposmívám...
Prozřetelnost
Prozřetelností se nejspíše zovou zázračné oči, které vše vidí.
Já si ty oči představuji jako krystalky mořské soli ochutnatelné v ranním vánku, za předpokladu, že já sám stanu se tím vánkem.
Prozřetelností někdo nazývá tušeného správce věcí vezdejších.
Nebeskou sílu, která vše řídí.
Já si tu sílu představuji jako bez-bolestnost ochutnatelnou na cestě, za předpokladu, že já sám stanu se onou cestou a bolestí.
Pro staré Peršany vyvstávaly z prozřetelnosti pouze Dobré věci. Věci ostatní byly připsány na vrub prosté absenci této kvality.
To však bylo ve staré Persii...
Cítil jsem překvapující potřebu o Prozřetelnosti něco napsat...
...ač nevím, co Prozřetelnost je. Vím, že ono zvláštní slovo souvisí s ilusí svobodné vůle. Či snad to není iluse?
Vím, že ono zvláštní slovo souvisí s osudem člověka a během světa.
S mým vlastním osudem.
Cítil jsem naléhavou potřebu vychloubat se a obhájit zdánlivě neobhajitelné.
Bylo mi 27 let. Moje duše se rozlomila! Z Vodnářských nervů byly naráz servány všechny ochranné pochvy. Nevědomí vyvřelo jako ostrovní sopky. Propadl jsem vizím a astrálnu. Byl mučen pekelnou sírou, ač, paradoxně, "looked like a film star". (A.) Klasická duševní porucha nikým (pochopitelně?) nezjištěna...
Minulý týden jsem byl navštívit A.
Sedím v boudě, kouřím...
V tom mě napadá: "Proč já, takový nejhodnější kluk, musel jsem být taková kurva?"
(Chtěl jsem se asi vypsat z mého vztahu s A...)
Když jsem se s ní seznámil, A. byla jako nějaká renesanční princezna.
Později už to nebyla až taková princezna. Alespoň v mých očích ne.
Toužil jsem po dokonalosti. A svoji ženu zraňoval.
Nemohl jsem si nijak pomoci. Cítil jsem se jako raněné zvíře.
A k tomu jěště ty obnažené nervy.
Každý den přemítal jsem o Prozřetelnosti.
O tom, že náš vztah smutně skončí.
A nebyl jsem schopen nám nijak pomoci...
Svět kolem mě se stával peklem.
Nemohl jsem mu nijak pomoci. A sobě také ne. Nemohu si pomoci. Jsem kurva!
Minulý týden zahlédl jsem "titulek" na obálce jakéhosi ženského časopisu:
NAZÍ ČTYŘICÁTNÍCI!
Svlékli jsme pro vás: herce, managery, milionáře! (Snad to cituji dostatečně přesně...)
AŤ ŽIJÍ HERCI!
AŤ ŽIJÍ DĚLNÍCI!!
atd. ...
(zpívalo se v čase očekávání politické svobody)
AŤ ŽIJÍ PRO NÁS SVLEČENÍ MANAGEŘI!!!
Bývalou ženu jsem něžně políbil na tvář.
Možná nejsem až taková kurva...
Díky Prozřetelnosti!
Faravahar
Já si ty oči představuji jako krystalky mořské soli ochutnatelné v ranním vánku, za předpokladu, že já sám stanu se tím vánkem.
Prozřetelností někdo nazývá tušeného správce věcí vezdejších.
Nebeskou sílu, která vše řídí.
Já si tu sílu představuji jako bez-bolestnost ochutnatelnou na cestě, za předpokladu, že já sám stanu se onou cestou a bolestí.
Pro staré Peršany vyvstávaly z prozřetelnosti pouze Dobré věci. Věci ostatní byly připsány na vrub prosté absenci této kvality.
To však bylo ve staré Persii...
Cítil jsem překvapující potřebu o Prozřetelnosti něco napsat...
...ač nevím, co Prozřetelnost je. Vím, že ono zvláštní slovo souvisí s ilusí svobodné vůle. Či snad to není iluse?
Vím, že ono zvláštní slovo souvisí s osudem člověka a během světa.
S mým vlastním osudem.
Cítil jsem naléhavou potřebu vychloubat se a obhájit zdánlivě neobhajitelné.
Bylo mi 27 let. Moje duše se rozlomila! Z Vodnářských nervů byly naráz servány všechny ochranné pochvy. Nevědomí vyvřelo jako ostrovní sopky. Propadl jsem vizím a astrálnu. Byl mučen pekelnou sírou, ač, paradoxně, "looked like a film star". (A.) Klasická duševní porucha nikým (pochopitelně?) nezjištěna...
Minulý týden jsem byl navštívit A.
Sedím v boudě, kouřím...
V tom mě napadá: "Proč já, takový nejhodnější kluk, musel jsem být taková kurva?"
(Chtěl jsem se asi vypsat z mého vztahu s A...)
Když jsem se s ní seznámil, A. byla jako nějaká renesanční princezna.
Později už to nebyla až taková princezna. Alespoň v mých očích ne.
Toužil jsem po dokonalosti. A svoji ženu zraňoval.
Nemohl jsem si nijak pomoci. Cítil jsem se jako raněné zvíře.
A k tomu jěště ty obnažené nervy.
Každý den přemítal jsem o Prozřetelnosti.
O tom, že náš vztah smutně skončí.
A nebyl jsem schopen nám nijak pomoci...
Svět kolem mě se stával peklem.
Nemohl jsem mu nijak pomoci. A sobě také ne. Nemohu si pomoci. Jsem kurva!
Minulý týden zahlédl jsem "titulek" na obálce jakéhosi ženského časopisu:
NAZÍ ČTYŘICÁTNÍCI!
Svlékli jsme pro vás: herce, managery, milionáře! (Snad to cituji dostatečně přesně...)
AŤ ŽIJÍ HERCI!
AŤ ŽIJÍ DĚLNÍCI!!
atd. ...
(zpívalo se v čase očekávání politické svobody)
AŤ ŽIJÍ PRO NÁS SVLEČENÍ MANAGEŘI!!!
Bývalou ženu jsem něžně políbil na tvář.
Možná nejsem až taková kurva...
Díky Prozřetelnosti!
Faravahar
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
