*****
Možná zrají klasy a
možná pomalu jezdí vlaky -
a vlasy tý jižanský krásky
v mladém obilí se točí
někde nad Alabamou...
Komentář k 'pěti řádkům nahoře':
Cítím 'svoji' rodnou
Zemi
tak plnou všeho,
tak vyčerpanou,
a proto 'asi tak'
nedůtklivou
nemyslím vlastně 'ani
tak' tu rodnou a vlídnou
českou zemi
možná spíš mám na srdci
TY VOBČANY V NÍ!!!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
13 komentářů:
Nejen těch prvních pět geniálních řádků skutečné poesie.
Zanech je všechny. Ty řádky.
Taky je mi smutno v tom krásném dnu. (Po tom, co jsem si přečetla psaní z Afriky.)
Přijela bych. S vínem. Nemám ale dost energie na cestu a dost peněz na víno.
Sedím tedy alespoň na slunci. Dokud nezajde.
No tak jsem to alespoň 'rozdělil' tím 'komentářem k pěti řádkům nahoře'. Skutečně si myslíš, že jsou 'geniální' (ty řádky)? Já se neptám kvůli sobě, ale kvůli té poesii 'per se'!
Nepíšu, co si skutečně nemyslím...
No jo...
Proč ale ve všech krásnejch věcech musí být takovej imanentní smutek..?
Napíšu tedy ještě o tý Andulce a o tom Schelingerovi.
Já jsem jí pustil ty písničky tady z blogu a Anička to poslouhala s otevřenou pusou a pak chtěla vědět, kdeže jako ten Schelinger 'žije'. Alí šla právě kolem tak povídá: 'Ten pán už nežije, Andulko.' 'Jakto-že-ne-žije?'. 'Skočil do vody a utopil se...'
Anička v jakési náhlé plačtivé nevěřícnosti ukazuje na monitor:
ALE VŽDYŤ TADY PŘECE TEĎ ZPÍVÁ..?!
Vojta je lepší člověk než básník. To je jasný. V mém případě je tomu právě naopak.
Vojta je básník nejen svým žitím. Jen si ty svoje verše nechává pro sebe.
A i když poesie není jen v psaných slovech, měl by je napsat. Taky sem.
Já jich mám (půjčenou) útlou knížku ručně vázanou.
Opsala bych je sem, ale nejde to. To Vojta musí sám.
Nejen proto, že každé slovo, ale i všechny mezery a čáry (máry) mají své složité postavení.
jeho problém je, že je příliš sentimentální. Někdo by řekl, že se pohybuje na hranici kýče, ale já myslím, že už je to za hranou. Vojta prostě jen rád dojímá sám sebe.Další věc je, že to nejsou básně, ale jenom takový hříčky, což sám přiznává. Vojta si jen rád hraje se slovy, ale to zdaleka nestačí. Kreativních lidí je hodně, ale umělců je málo.
Tak to zase ne!
Jestli jsem, nebo nejsem 'umělec' je mi opravdu jedno, ale o většině svých básniček bych nikdy neřekl, že to jsou 'hříčky'.
Špatně se to vysvětluje - ty podstatnější verše navíc ani nejsou tady na tom blogu, ani nikde jinde...
Můžu však říct, že jsem rád, že jsem dostal alespoň takovou 'schopnost', abych uměl psát verše 'podle svého', a nijak se za ně následně nestydět.
Dále chci napsat, že básničky jsou od toho, aby 'potěšily' (v tomto často dost neútěšném světě), a v tom 'těšení' je to prostě tak, že 'někdo holky, jinej vdolky'!
Tak 'nedá mi to', a ještě napíšu to-hle:
Já znám českou poesii jen velmi zběžně, takže ty svoje 'básničky' nemohu nijak 'expertně' srovnávat.
Možná ale, že znám lépe ruskou poesii.
Třeba takový Josif Brodskij. To je jednoznačně Básník, a ty jeho verše jsou tak 'dobré', že jsou (pro mě) taky svým způsobem 'za hranou' - jsou většinou příliš 'bolestivé'.
Navíc nemám pocit, že ty 'moje verše' by byly tak říkajíc 'na jedno kopyto'.
Některé by se však za jistý 'sladký kýč' označit daly (to je jistý!). Pak jsem ale patrně měl jistý důvod právě takový 'sladký kýč' vytvořit... U jiných veršů naopak ani nemám pocit, že jsem je napsal 'já'. Přišla jakási 'inspirace', věc se (opět jen z mého pohledu) 'podařila', a mě nezbylo než tiše poděkovat Bůh-ví-komu. Další 'zajímavostí' (pro čtenářky i pro 'T') možná bude zjištění, že mnoho těch mých 'básniček' se rodilo za velikého úsilí velmi dlouho - třeba celé roky (třeba deset let!). Těžko to tedy budou nějaké 'hříčky'. Jsou to zkrátka moje 'děti' - a potažmo tedy i 'děti' všech, kteří si je (v dobré víře) přečtou... (a zamilujou). Nikoho ale nenutíme!
A tak to prostě je!
Ahoj!
"Kreativních lidí je hodně, ale umělců je málo."
Tahle profláknutá věta zní mi tak trošku kýčovitě.
"Především, kýč je spíše cosi k umění paralelního. Nejedná se o styl nějak odfláknutý či neprofesionální (řemeslná úroveň kýče může být kvalitní či méně kvalitní stejně jako u regulérního uměleckého díla). Hlavní odlišností kýče od umění je podbízivost, kýč se od umění liší zhruba tak jako bulvár od seriózní žurnalistiky. Bulvár může přitom samozřejmě být taktéž profesionální, bez pravopisných či typografických chyb apod.
Kýč vyvolává emoce, ovšem jednorozměrné a snadno identifikovatelné (radost, soucit, nostalgie), často bývá také jaksi předimenzovaný (křiklavé barvy, srdíčka, patetické výkřiky apod.). Uživatel kýče je přitom navíc paradoxně přesvědčen, že je mu předkládáno originální a umělecké dílo, sám se pokládá za milovníka umění apod.
Zatímco v typickém kýči si konzument neuvědomuje, že mu není předkládáno umělecké dílo, s kýčem lze samozřejmě nakládat i jiným způsobem. Rovina kýče (ovšem jasně identifikovatelná) může být součástí stavby nějakého uměleckého díla. Na takových zčásti ironických kolážích jsou pak přímo založeny i některé umělecké směry. Především postmoderna (míněno zde spíše jako pojem uměnovědný než filosofický) se často vyžívá v přebírání prvků pop-artu, které tvoří jednu rovinu i třeba vysoké literatury."
Na slovo "kýč" v souvislosti s tím jak píšeš, Vojtěchu, zapomeň.
Hlavně proto, že Tvá nepodbízivost jde tak daleko, že Tvoje verše zná jen pár 'vyvolených'.
Ty nejlepší jen Ty sám, jak tuším.
Tu brzdu možná chápu, ale rozčiluje mě.
A tak se vůbec nedivím pohledu T., když Tě básníkem nazývám.
Napadlo mě, že bys byl rád "viděn", ale zároveň nechceš ukázat sám sebe. Z toho máš "strach".
Měls být hercem. Jako Tvůj bratr.
Já říkám, že jeho problém je, že je příliš sentimentální. Někdo by řekl, že se pohybuje na hranici kýče, ale já myslím, že už je to za hranou. Vojta prostě jen rád dojímá sám sebe.
Ty říkáš, že Kýč vyvolává emoce, ovšem jednorozměrné a snadno identifikovatelné (radost, soucit, nostalgie), často bývá také jaksi předimenzovaný (křiklavé barvy, srdíčka, patetické výkřiky apod.). Uživatel kýče je přitom navíc paradoxně přesvědčen, že je mu předkládáno originální a umělecké dílo, sám se pokládá za milovníka umění apod.
co ty na to? Zdá se, že si v tomhle docela rozumíme.
T.
Jsi žena? soudím.
Hodnotíš jemně a neurážlivě.
Vybralas zrovna tu mnou citovanou pasáž, o které jsem si říkala, že ji jistě někdo pochopí, tak, jaks Ty ji pochopila.
I tak jsem ji tam ale ponechala.
Ne, Miri,
'T' je kluk, znám ho jen zběžně.
Netušil jsem ale, že také píše básně.
Možná by se tedy (tady) mohl s nějakou 'vytasit' (jestli se nebojí?).
Ad. moje 'sebedojímání':
Já bych se možná i rád nějak 'sebedojímal', kdyby ovšem bylo čím...
To snad je napsáno srozumitelně..?
A do třetice k těm 'vyvoleným básním':
Většina z nich vznikala v době mého takřka totálního psychického vyčerpání, kdy o nějakém 'dojímání' snad vůbec nemohlo a nemůže být řeči...
Tak to jen tak na okraj...
Okomentovat