*****

DŽUNGLE PŘED TABULÍ...? (kazuistika)

V následující úvaze hodlám pojednat o chování studentů ve školách, s přihlédnutím k vlastní zkušenosti coby studenta státního gymnázia v 80. letech min. stol. a 'zkušenosti' středoškolského pedagoga (bez formální učitelské kvalifikace) na gymnáziu soukromém po společenské změně v letech 1995 - 1996.

Dovolte mi předeslat, že v s výukou angličtiny jsem měl v době nástupu na gymnaziální post již značné (a vesměs velmi pozitivní) zkušenosti (z tzv. 'komerční sféry' = výuka dospělých ve firmách a společenských institucích), že jsem dobře ovládal základní metody oborové didaktiky, a že moje jazyková kompetence se přibližovala kompetenci rodilých mluvčí. Toto uvádím jen a pouze proto, abych zcela jednoznačně podtrhl fakt, že veškeré nesnáze, do kterých jsem na zmíněném gymnáziu záhy upadl, vyplývaly takřka výhradně z mé neschopnosti zvládnout n e k á z e ň studentů při výuce, a z nemožnosti (za daných podmínek) využít jakýchkoli relevantních kázeňských opatření.

V závorce uvedenými 'danými podmínkami' mám na mysli především fakt, že příslušná vzdělávací instituce fungovala výhradně na základě 'tržního principu' a 'sponzorských darů' a v oné době ještě ani zdaleka nebyla takříkajíc 'etablovaná'. Z těchto skutečností vyplývala (někdy až křečovitá) snaha vedení školy a učitelského sboru - pokud možno - studentům 'neznepříjemňovat život' a pravý stav věcí lakovat narůžovo. Na poradách 'sboru' s vedením bylo dále záhodno si na nic (a za žádných okolností) 'nestěžovat', co nejvíce se usmívat a vše řádně vychvalovat... Nutno připodotknout, že absolutní většina mých 'kolegů-profesorů' tuto hru 'na slepou bábu' (ochotně?) akceptovala, jsouc 'odměňována' mzdou rovnající se průměrně téměř dvojnásobku mzdy 'profesorů státních'. Není potom příliš divu, že 'měsíc-co-měsíční' přepisování (= falšování) 'ztracených' třídních knih mělo se státi učitelskému sboru originálním 'úsměvným folklórem' a 'doplňkovou pracovní náplní' (já osobně jsem za rok takto 'zrekonstruoval' nejméně čtyři 'zmizelé' třídnice). Zkrátka: 'přebarvení nad přebarvení'.

Výše popsané však berme prozatím jen jako jakousi (specifickou) 'kulisu', a (po krátké vsuvce) přejděme' k samotnému studentstvu s jeho rozličnými 'projevy':

Ač to možná vyzní poněkud 'ne-metodicky', bude zřejmě užitečné, napíšu-li ještě pár slov o sobě.
Byl jsem 'mladý' učitel (kolem třicítky) - velmi jsem se na práci ve škole těšil. Snad mohu také říci že jsem nebyl (a nejsem) žádný 'puritán', působil jsem v mnoha různých prostředích a (jak stále ještě doufám) mám přirozené pochopení pro nejrůznější 'školní švandy', recese a 'originality' (co jsem se jich sám byl navymýšlel a natropil...). Jsa povahy živé, sangvinické a celkově jiskrného ustrojení, vyhledávám sobě společnosti podobného modu a v 'dynamickém' prostředí cítím se rozhodně vždy relativně nejlépe (jako ryba ve vodě).
Však určité projevy 'žactva', s kterými jsem byl konfrontován při výuce ve 'svých' gymnaziálních třídách (tři třídy maturitní, jeden třetí a jeden první 'ročník') mi nezřídka doslova braly ze rtů krev a jakákoli případná rozumná slova se ztrácela dříve, než stačila být vyřčena...
Nejsem (ani náhodou!) žádný ubrekánek, však po skončení vyučování začasté bývalo mi do pláče. A přesto! Přesto jsem se den za dnem snažil, a s námahou nalézal a slepoval střípky rozbitého optimismu. K svým studentům jsem přistupoval 'otevřeným hledím', s úsměvem a s upřímnou snahou je (alespoň zčásti) naučiti nesnadné řeči anglické (objektivně dnes i tehdy tolik potřebné pro ´vykonávání mnoha nejrůznějších profesí).

Škola o které píšu snad nebyla až tak 'prohnilá', jak se mi jevila tehdy (a jeví i dnes), nechť nám však poslouží za, řekněme, 'diskusní model'. Moje
následující soudy berme tedy jako soudy povýtce subjektivní s tou výhradou, že vezmeme v potaz moji relativně velmi rozsáhlou pedagogickou zkušenost a z ní plynoucí možnost širokého (byť laického) srovnávání.

Co se 'studijních předpokladů' týče, moji studenti spadali převážně do pásma mírného nadprůměru (s vyjímkou asi pěti jedinců, kteří se výrazně vymykali směrem nahoru). Pokud šlo o jejich sociální status, takřka všichni byli výborně hmotně zabezpečeni (rodiče některých pak představovali tzv. 'společenskou smetánku'), což studenti sami s jistým sebeuspokojením reflektovali. O jazyk anglický však jevili zájem 'neslaný-nemastný', jakožto i o celkové společenské dění. Hodiny probíhaly často chaoticky, neboť jsem byl nucen opakovaně vyzývat studenty k menší hlučnosti a k zachovávání alespoň elementární kázně. Ve škole panovaly takové 'poměry', že pokud měl student chuť během hodiny odejíti na toaletu za účelem 'vykouření brka' (to je marihuanová cigareta), tak to prostě učinil se slovy: "Du hulit... Snad to na mě neprásknete...?"

A zde tedy se dopustím seriósní hypotézy:
Nemůže býti (školní) kázně a učební disciplíny tam, kde etické hodnoty jsou zcela zamlženy falešným přesvědčením o samozřejmosti a automatické dostupnosti nadstandardního životního komfortu! Jinými slovy: Moji studenti jistě nebyli nějaké 'špatné' (nemorální) bytosti (či děti, či žáci), scházelo jim však (některým pak absolutně) ono (stěží přesně definovatelné) 'morálně-společenské' povědomí.

Ilustrativní příklad:
Studentka (tichá pohledná černovláska, 3. ročník) mě požádala, zdali bych ji anglicky nepopsal a nesložil součástky modelu letadla (pro bratrance), a že to stačí do týdne. Sama si zřejmě ani trochu neuvědomila, jak náročný by to byl úkol i pro odborníka. Snažil jsem se poctivě popisovat, vystřihovat a skládat - po několik večerů za sebou. Mezitím jsem byl na stav 'prací' dvakrát dotázán stejným způsobem:

S: "Už je hotový to letadlo?"
Já: "Prosím o pár dní strpení, pracuji na tom usilovně..." (pravda).

Po týdnu:

Já: "Tak si přijďte, Jano, o přestávce pro to letadýlko, mám ho pro Vás připravené v kabinetu."
S: "Jó? Tak konečně!"

V kabinetu:

Já: "Tak prosím, zde je výsledek mého lopocení..."
S: "Jé! No jo! Bomba! Tak se mějte..."

Tato studentka jistě nebyla ani drzá, ani nějak záměrně protivná... Jenom si naprosto neuvědomila 'ne-samozřejmost' své žádosti, ani konvenci, podle které se slovo 'bomba' namísto 'děkuji' (či 'díky') používá nanejvýš vůči spolužákům či známým, nikoli vůči vyučujícímu (není-li dohodou stanoveno jinak). Takovéto projevy 'nezdvořilosti' (ač typické) jsem zpravidla 'přecházel' s (jen lehoulince posmutnělým) úsměvem...

Další příklad je z trochu jiného soudku, ve své vyhraněnosti však též typický.
Hypotéza: Postmoderní společnost vede (disociovanou a 'rozmazlovanou) mládež k jistému bolestínství a ublíženectví - k psychologické změkčilosti. Tato pak (při absenci jakékoli jednotící generační sebeironie) postrádá od sebe odstup - zdravý nadhled. To vše jistě může být přičteno na vrub též rozkladnému vlivu bulvárních sdělovacích prostředků: přiboudlé seriálové hrdinky se stávají nefalšovanými ikonami, nadsazená 'reklama' již nepřipouští "nadsazenou" interpretaci.
Sigismund Freud by třeba řekl něco v tom smyslu, že 'id' a 'ego' se nám zde spékají a 'superego' (nadjá) přitom sublimuje do nicoty... hysterie doby 'vymknuté z kloubů', či hysterie doby 'nahoře i dole bez'-humoru...

Ilustrativní příklad:
Studentka (roztomilá zrzka, 3. ročník)! Dosahovanými 'výkony' (ale to je příliš vznešené slovo) je ve třídě jen mírně nadprůměrná, má však otce - 'sponzora školy'. Tudíž je zcela 'samo-zřejmě' (průběžně i celkově) hodnocena pouze známkami 'výborně'. (Je zajímavé, že toto 'opatření' nevyvolává u jejích spolužáků sebemenší údiv.) V posledním měsíci se dosažené (reálné) výsledky (z mě neznámých příčin) prudce zhoršují. Přistupuji k ústnímu přezkoušení a začínám u 'Zrzky'. Tato však není schopna ze sebe vypravit jediného slova, zato tklivě naříká... Mám pochopení (možná, že je nešťastně zamilovaná), (žoviálně, ale bez ironie) proto pravím: "Terezko, pláčete dobře, tak já si tady do notesu taky napíšu 'dobře' a příště si to určitě opravíte...?"
Děvče (namísto vděčného úsměvu) propuká v hysterický jekot: "Vy ste na mě tak hnusnéééj!!!," (a víc se se mnou 'nebavila').

Nu, co říci? Učitel budiž dobrým psychologem, však psychiatrii ať přenechá specialistům. To ale je v našem případě (jak správně cítíme) též nesmysl.
Tato studentka byla jistě hodná holka, ale v rodině zřejmě vychovávaná naprosto bez věcného vztahu k realitě, jakoby v inkubátoru.

Náš další příklad pojmenujme třeba 'férová bohorovnost'.
Byli ze čtvrtého ročníku a byli tři - kluci 'volkmeňáci'. Pokud už se tedy uráčili do školy přijít (přijít na moji hodinu), nasadili si 'volkmeny' a poslouchali 'techno'. Oni asi přišli 'kvůli prezenci', ale ta (jak již víme) se beztoho přepisovala s celou třídnicí, takže vlastně nevím... Což o to, tak ať si poslouchájí, problém však byl v tom, že bzučící sluchátka vydávala nesnesitelný zvuk. Poprosil jsem je tedy o jistou milosrdnost, o to, zdali by při hodinách angličtiny nemohli volkmeny vypnout a odložit. Nejdřív se tomu chlapci 'chlámali', ale nakonec... že tedy ano, že to vydrží bez 'techna'. Vydrželi, ale zase jenom tu jednu hodinu. Poprosil jsem je tedy, zdali by hodiny angličtiny nemohli trávit třeba s volkmenem, ale někde mimo třídu. To však prý nejde, protože hospoda je v tu dobu ještě zavřená, a oni se musejí také trochu ve škole ukázat (o přestávkách majitelkám), aby se vědělo, že školu navštěvují (?) Dotázal jsem se jich tedy, jak oni by řešili danou situaci na mém místě: Odpověď: "Nijak, protože my si to tady platíme, teda rodiče, a vás si taky platěj..."

Je jasné, že v tu dobu nebyl systém soukromého školství tak rozvinutý a relativně stabilizovaný jako dnes, ale daný případ opět hodně vypovídá o mentálních pochodech některých příslušníků nové generace - jejich frapantní ne-solidárnosti. Přesně ilustruje neřešitelnost daného problému pro pedagoga, kterému schází silný mandát.
Zde však se chci trochu pozastavit a věci oddělit. Bez ohledu na společenské zřízení a 'oficiální' status učitelů bychom přeci jen očekávali jistou elementární slušnost, nějaký univerzální strop pro jednoznačné drzosti tohoto kalibru. Tihle 'páni kluci' často používali pojem 'férovka', jejich 'bohorovnost' však byla zcela evidentně 'nefér' jak vůči vyučujícímu, tak i vůči spolužákům, kteří mohli mít přeci jenom o něco větší zájem o výuku. Moje snaha o nějaké 'kolektivní' rozřešení problému se ukázala býti snahou bezvýslednou. Zbytkem třídy jsem byl ubezpečen, že "jim to až tolik nevadí"...

A je možné, že zde opravdu (díky masívnímu rozšíření elektroniky do veřejného prostoru) došlo k jistému 'percepčnímu posunu', k jistému 'ohluchnutí' a znecitlivění. Vždyť kdo někdy za poslední léta navštívil nějakou typicky 'novou českou hospodu', vybaví si otřesný pubescentní smích jakkoli-letých 'bardů', smíchaný s hučícími televizemi, hracími automaty, za výčepem škvrkajícím rádiem... do toho ty 'volkmeny', diskmeny, ďábelsky skřehotající mobily, zapnutý větrák... a zdá se, že všem je u toho všeho velmi dobře, že tento audiovizuální dort (do kterého pejsek s kočičkou jen 'to nejlepší' dali) nikomu nevadí... ba právě naopak!
Nu což! Proti gustu žádný dišputát!

Rodičovské (zaneprázdněně podnikatelské) vzory měly v našem modelu daleko k optimu. O působení komerční televize zde již také řeč byla.
Udělal jsem si tedy malý soukromý výzkum stran čtenářských preferencí mých nadějenosných svěřenců. V literatuře by se snad daly najít některé pozitivní postavy hodné pozornosti a jistého vnitřního následování...? Možná jsem se nestačil zeptat úplně všech, nicméně při celkovém počtu zhruba 70 'respondentů' se libovolná klasická kniha (román) ocitla v rukou přesně 3 (slovem tří) z nich! Toto zjištění mi připadalo neuvěřitelné, skandální, nemožné... nicméně bylo jaké bylo, a já jsem se jen dále utvrdil v domnění, že podobná postupná a potupná 'deliteraturizace' obyvatelstva je nejspíše druhým nejpodstatnějším faktorem, podílejícím se na očividném a tudíž nepopiratelném zvulgárnění snad všech aspektů současné civilizace.

Není naším úkolem zde pátrat po filosofickém smyslu morálky. Morální hodnota je možná opravdu jen tradicí potvrzená 'obecná společenská smlouva' - souhrn přijatých norem... nic více, nic méně - nic svatého. Nicméně já osobně se domnívám, že morálka (či lépe řečeno etika) nějak záhadně a úzce souvisí s hlubinnou intimitou člověka, jeho soukromím, s přirozeným ostychem a s plachými cestami navazovaní pevných a odpovědných lidských svazků... Srovnejme tuto moji 'teorii' se 'zeleným stromem života' čerstvě 'náctiletých'. Protagonistkami mojí poslední ilustrace nechť jsou rtuťovité 'sexy prvňačky' pravidelně zásobující mojí katedru svým (použitým) spodním prádlem a tvrdou pornografií. Pozorujíce mé rozpaky, adolescenti propukají v říčný a ryčný smích, hoši se mlátí 'cez palicu, cez papulu' vším možným - 'hlava-nehlava', vzduchem procházejí židle, holky se na mě slétávají jak vosy, za svetr mě tahají, čerstvě bujícím poprsím se chlubějí... mezi nohy mi lezou... (a toto je fakt, to se stalo a opakovalo, nevím už přesně kolikrát, a bez sebemenšího stínu nadsázky). Ano, toto byla nefalšovaná, legendami opředená DŽUNGLE PŘED TABULÍ!

Ano, šel jsem ze vedením, šel jsem si stěžovat, šel jsem žalovat...

Vedení: "Vždyť jsou to ještě děti, puberta... leží toho na nich strašně moc, občas se potřebují trochu odreagovat... nebudou přeci sedět s rukama za zády, jako za totality... A vy jste přeci schopný a rozumný člověk, tak to s nima už nějak vydržíte...!?"

Vydržel jsem do konce roku. Moje tehdejší partnerka mi říkala, že jsem za půl roku tohoto 'učení' stačil zestárnout o deset let... a radila mi, ať všechny ty svoje zážitky (ve svém souhrnu mnohem plastičtější a 'sociologičtější' než toto krátké zamyšlení se nad možnými příčinami školní nekázně) tzv. 'svěřím papíru', že by to byl jisto-jistě bestseller. "Ne- ne," namítal jsem, "to by byla jistě zajímavá knížka, ale také krutá vivisekce. A na to já nemám to srdce! Mě je těch děcek spíš tak nějak líto, rád bych jim pomohl, ale ty příčiny jsou úplně mimo můj dosah. Musela bys vidět a slyšet jejich pány a paní rodiče a bylo by ti to vše hnedle jasnější, odkud vítr věje.
Ne! Nic psát nebudu, nejsem přeci taková... mrcha."

Moje žena Alena: "A myslíš, že se to časem nějak srovná... s těma lidma tam...?"
Já: "Já nevím, Alí, ale moc bych jim to přál..."
Alena: "Mě je tě taky někdy až líto..."
Já: "Ale prosím tě. Alespoň jsem v životě na vlastní kůži zažil tu... no, víš jak se anglicky řekne 'džungle před tabulí'? Ten film..."
Alena: "Blackboard Jungle...?"
Já: "Velmi správně!"



P.S. Jednu z těch 'prvňaček' jsem po letech náhodou potkal v jazzovým klubu v Redutě, vypadala skoro jako Jana Burianová zamlada a chovala se velmi kultivovaně ('sexy' však taky): "Pane profesore, to snad není možný, já se vám snad musím teď úplně omluvit... za to co jsme vám to tehdy všechno prováděly... mě je to úplně trapný, když si na to vzpomenu... jak jste to mohl všechno... vydržet???"

Byl jsem tam tehdy s Alí, tak jsem slečnu jenom pohladil po vlasech a usmál jsem se...




Pozn: Jména studentek v ilustrativních příkladech byla změněna.






................................ K O N E C ..................................