Amsterdam

Bylo ode mne nanejvýše prozíravé, když nedlouho předtím, než jsme dorazili k mostku přes hlavní amsterdamský kanál, pozřel jsem ten nejlepší "argentinský grilovaný" (biftek) a nabral tak endorfinovou sílu, která (jak se ukázalo později) měla se mi náramně hodit k dalším znamenitým dobrodružstvím toho dne (a noci).

Hustá a pestrá směsice lidiček na mostku více-méně zevlovala, nebylo proto možné nepovšimnout si, jak se od postranního parapetu prudce odlepila monstrósně mohutná postava. Chlap! - trochu sklonil hlavu, bez okolků 'zapádloval' rukama a bleskurychle zašněroval přímo ke mně:

"You are a true intellectual, sir..."

Dlouhý světlý balońák, nazrzlý bíbr, pleš. Silné brýle, silný bas-baryton:

"You are a true intellectual... I'm an intellectual too!"
(Jste pravý intelektuál... Já jsem také intelektuál!)

Toto extempore mě překvapilo, opanoval jsem se však a zachoval dekorum:

"Thank you, sir. You've been very kind."
(Děkuji, pane. To je od Vás velmi milé.)

Alence trvalo také jen chvilku, než se zorientovala a udělala směšně chápavou grimasu. Se svým prozatímním výstupem mohl být džentlmen výsostně spokojený. Dále pokračoval takto:

"Bylo by mi ctí pozvat Vás a Vaši partnerku na skleničku a ukázat Vám poněkud více náš Amsterdam. Mé jméno je Joost. Jsem intelektuál, jakož i Vy jste intelektuál - opravdový intelektuál, pane..."
"Já jsem Vojta a tady slečna se jmenuje Alena. Bydlíme v Bohemii, v Praze - v České republice."
"Oh, ano! Praha! Češi!!! A Morava! O, hó, byl jsem tam!" vykřikuje náš nový známý a vypadá jako by se chystal zemřít blahem. "Inteligentní lidi. Tuze inteligentní lidi! Byl jsem tam. Inteligentní město. A ty lokomotivy...! Lo-ko-mo-ti-vy."

"Tak co, Alí?"

Na nejrůznější fíky-fríky (z anglického "freak" - přeložme třebas "podivín") jsme z domova i z cest zvyklí. Já je miloval, a Alenka, řekněme, aktivně tolerovala:

"No já nevím... Pán je zjevně trochu pod parou... Ale na drink snad zajít můžeme..."

(S tou "parou" to Alí bezděky trefila. Jak napíšu za chvíli. Teď si jdu udělat kávu.)

Joost na naši odpověď v jazyce anglickém nečeká, zavěsí se do mě a sebejistě táhne rušnou ulicí... Kamsi někam! Že by uranský typ? - uranský homosexuál?
Statečná Alí se snaží dostát nasazenému tempu...

"Znám Moravu, Břeclav," vysloví Joost podivuhodně přesně. "Roztápěli tam zrovna parní lokomotivu. Na nádraží - v Břeclavi. Hóóó, hóó - taková krása: š-t-š-t štštštšt. Inteligentní lidi. Lokomotiva - kovová hora. Krasavice železná. Roztápěli tam parní obryni. Skvělí lidé. Takový rachot... jak se rozjížděla. Parní lokomotiva! Pára všude! Fenomenální zážitek. Skvělí lidé jsou tam u Vás... Tady je Nizozemsko! Tady jsou kapitalisti-komunisti-komunisti-kapitalisti. Pamatujte na to!"

Joost zbrunátní a z pod brýlí mu vystříknou slzy:

"Jsi skvělý člověk, sire! Jakže se to jmenuješ...? Ááá Vojta! Jsi skvělý člověk, Vojto. Pravý intelektuál. Tvoje žena je také skvělá - ano! Jste skvělí, inteligentní lidé. Já jsem také inteligentní. Velmi inteligentní... Tady jsou samí komunisti-kapitalisti."
Alí srovná krok: "A co vlastně děláte? Myslím za práci..."
"Pche, madame! Byl jsem profesorem perštiny. Přednášel jsem na universitě. Kromě perštiny ovládám dalších patnáct jazyků. Dohromady umím tedy šestnáct jazyků. Jsem na půl Peršan. Jsem velmi inteligentní. A moje žena je Peršanka - z Íránu. Je to žena dobrá, žárlivá. Můj otec byl slavný zoroastriánec. Jsme tedy zoroastriáni. Znáš ho přeci - Zarathuštru...?"
"Tak jasně," pravím pobaveně. "Něco jsem četl. Nejvyšší pravda - Ahura Mazda!"
"Tak vidíš! Jsi velmi inteligentní. Já jsem také inteligentní. Umím šestnáct jazyků. Tady jsme ale v Amsterdamu, v Nizozemsku. Zde zoroastriáni nebydlí. Tady jsou jen komunisti-kapitalisti!"
"Teď už nepřednášíte?" nedá se odbýt moje žena.
"Pche! Já už nepřednáším, protože bych pak neměl čas na pití..."

"Půjdeme tamhle," Joost ukazuje k zahrádce nedaleko rušné křižovatky. "Čepují tam český pivo a gin mají také dobrý... Ale půjdeme dovnitř, na zahrádce nebudeme. Venku vysedávají jen komunisti-kapitalisti..."

Vešli jsme dovnitř a posadili se k baru. Vytvořili jsme jakýsi trojúhelník jehož jedním vrcholem byla Alí usazená mezi námi:

"Třikrát Plzeň a tři džiny." Joost má v objednávce jasno, aniž by se nás - svých společníků na cokoli dotazoval. "A rychle!"
"Já ale na džin nemám moc chuť," hlesne Alena česky.
"Mě tady dobře znají," zareaguje Joost anglicky.

Come on baby, light my fire
Come on baby, light my fire
Try to set the night on fire

Joost zpívá dobře - pevně a čistě intonuje a Jim Morrison v basovém profundu vůbec nezní nezajímavě...

Barman před nás postaví objednané pití - ťukáme si:

"Jsem starý muž a Vy jste tak mladí," Joost do sebe zvrhne gin a pivo a hned si objednává další (pouze pro sebe).
"A kolik Vám je tedy let?"
"Čtyřicetšest..."
"Pane jo, to jste fakt staroch..."
"A musím pořád pít!"
"Proč musíte?"
"Because the beauty of women is unsurpassable... (Protože krása žen je nepřekonatelná...)"

S tím jsem mohl rád souhlasit. A "výhodné pro mě" také bylo, že Joost je asi na ženský a jeho žena nebude muset žárlit na mě...

You know that it would be untrue
You know that I would be a liar
If I was to say to you
Girl, we couldn't get much higher...

Joost si kupodivu pamatuje i text písně (The Doors: Light My Fire).

"A kde na to pití berete peníze?" vyzvídá Alí diplomaticky.
"Peníze? Peníze jsou přeci ve zdi. Na pití a na všechno mám peníze ze zdi (Money from the Wall), a ještě si k tomu můžu pořídit takovýhle parádní kožený boty." Joost si poodhrne nohavice, abychom tak (kromě zrzavých chlupů vylézajícich z ponožek) lépe mohli obdivovat jeho olbřímí polobotky. "Můžeš mít peníze ze zdi, ale potřebuješ k tomu dvě věci: Tohle..." vytahuje jakousi kreditní kartu státního kojence-opatrovance, "A tohle!" zakucká se smíchem a před nosem mi mává holandským pasem. "Potom Vám ukážu, jak to funguje..."
"A to Vám stačí i na nájem a tak?" vyzvídám diplomaticky pro změnu já...
"Nájem mi platějí přímo. To je komunismus-kapitalismus! Oni jsou strašně hloupí. Vždyť Vám to říkám pořád: Komunisti-kapitalisti. Na ty bacha! Ale potřebuješ mít tohleto!" Joost znovu vytahuje nizozemský pas a něžně ho hladí...

Nabízím se, že zaplatím a Joost nadšeně souhlasí:

"Teď zaplatíš Ty, já potom vezmu peníze ze zdi a něco vymyslíme: Pojedeme Tramvají! Na Amsterdamu jsou nejlepší tramvaje..."

Jdeme ke Zdi. Svůj pas teď Joost třímá vysoko nad hlavou. Prosím ho tedy, zdali aj já sám nemohl bych si osahati tu zázračnou knížečku (otevírající Zdi). Náš člověk zaváhá, pas Království Nizozemska mi však vzápětí (s pyšným obličejem) podává. S nelíčeným zájmem v tom magickém dokumentu zalistuji...
A zase jednou jsem rád, že nejsem holandská královna... a nemusím tudíž míti tady mistra Joosta za poddaného (ani formálního)...

Jedeme tramvají. Kam? - to nevíme. Na eventuální koupi jízdenek si vzpomeneme pozdě. "Pche," mávne rukou Joost. "Jen hloupí lidé si kupují jízdenky."
Joost samosebou není žádný tichošlápek. S mladým sympaťákem teď však (po holandsku) diskutuje - až takřka nadpřirozeně hlučně... a navíc zuřivě gestikuluje směrem k nám. Té jejich řeči nerozumíme, toliko se raději usmíváme. Kluk se nakonec také pousměje...
Postarší milá paní se nás nesměle dotazuje zdali jsme "comfortable" (což se dnes asi opravdu nejlépe přeloží tím strašidelným "v pohodě"), a artikulovaně se omlouvá, a dojemně vysvětluje, že se nacházíme ve městě Amsterdamu - "tavícím kotli", a že páni jako je "tento muž" už prostě patří k místním poměrům. Starostlivou Lady ihned uklidňuji: "To my dobře víme, vzácná paní, právě proto jsme tady..."

"A kam to vlastně jedeme, Jooste?"

"Jedeme ke mě! Ha, ha.. A příští zastávku vystupujeme!"

Co nám zbývá? - vystupujeme s Joostem.

"Jak k Tobě...?"
"No ke mě domů, udělám nákupy a pomějeme se..."
"A co Tvoje žena? Bude taky doma?"
"Oh, moje žena je dobrá, poslušná..."
"A jak se na nás bude dívat? - jen tak k Vám vtrhnout... Ani jí nezavoláš?"
"A jak by se měla dívat? Bude překvapená! Bude se usmívat!"
"Usmívat... A že tedy tolik piješ? Tobě už se Tvá žena nelíbí? "
"Oh líbí! Moje žena je hezká, velmi poslušná, musí být poslušná..."
"No jo. A bujaré večírky jí nevadí? Ona se taky ráda takhle baví?"
"Ráda, ráda. Uvidíš sám..."

"Tak co Alí?"
Alí pokrčí rameny: "A kde to je? Tady někde?"
"Nedaleko, nedaleko. Jen ještě kousek metrem a pak udělám nákupy... a pomějeme se!"

Rádi s Alí poznáváme nové lidi a nové kultury. A v Persii jsme ještě nebyli...

"Tak co Alí?"
"Já nevím... Na kafe bysme snad zajít mohli..."

Sedíme v metru (A. a V. s řádně zakoupenou jízdenkou). Jedeme. Kam? - nevíme. Víme jen (od Joosta), že někde před námi je "best shop" (nejlepší obchod) - a tam "všechno mají a nejlepší pivo" - tam nakoupíme a dobře se pomějeme...

Tubíme se podzemím (potom po povrchu) už dobrých pětadvacet minut:

"Jooste, kdy už tam budeme?"
"Jěště pár stanic."
"Říkal jsi, že je to kousek..."
"Klid! Ochutnáš nejlepší pivo..."

Po další (asi) čtvrthodině:

"Tak už tam snad budeme...?"
"Ještě tři stanice..."

Vlak si to šine neznámou periferií...
Porozhlédnu se po informační tabuli s plánem linky (oranžová): "Ukaž mi, Jooste, ukaž mi hned teď - kde jsme!?" ---

Jsme skoro na konečné... Bože! Konečně vystupujeme.
Panoramatem budiž nám všední večerní sídliště... Pocity mám "smíšené". Ale čert to vem. Rukou zacílím mezi paneláky a jemně zažertuji:

"Tam jsou také samí komunisti-kapitalisti? Nebo jenom inteligentní intelektuálové jako Ty...?"
"... Tam bydlí i nějací pracující, určitě tam bydlí i pracující," připouští Joost coby řádný intelektuál.

Slovo "pracující" mě naprosto upřímně zahřeje u srdce; špatná není ani vidina nákupů v nejlepším z obchodů (nejlepší pivo). S Alenou jsme celí zvědaví...

Bystré čtenářky správně tuší zradu:

Ocitáme se v mini večerce - diskontu. Joost si vybírá nejtlustší igelitku a plní ji oplechovaným zlevněným pivem zn. Amstel (to je místní pivo - exklusívní asi tak jako u nás je třeba lidová desina Staropramen Smíchov).

"K jídlu nic nepotřebujeme, doma něco bude," oddechne si Joost vítězoslavně.
Neprotestujeme!
Alí si kupuje velkou láhev Coca-coly (pro všechny případy - asi).

"Teď musíme autobusem!"

S Alí jsme čím dál tím víc nesví:

"Jooste, a to bude trvat další hodinu? Podívej, už je večer. Poslední vlak do Haarlemu nám jede krátce po půlnoci. A potom až ráno. Potřebujeme se zavčasu dostat zpátky do centra. Ale 'takhle'...?"

Jsme ubytovaní v Haarlemu - v "Maďarském pensiónu". Máme tam auto, doklady, většinu hotovosti, kreditní karty...

(Haarlem je krásné historické přístavní město - 15 minut rychlovlakem na západ od Amsterdamského centrálního nádraží. Zpáteční lístky máme již také zakoupené.)

"Nikam se dostávat nemusíte. Budete spát u mě!"
"Hm... To je tedy paráda! To máš tak velký byt (placený "přímo")? A co Tvoje žena? Ta bude jistě nadšená... Tak jí, sakra, alespoň zavolej... Máte snad telefon? Támhle je automat..."

"Moje žena doma není. To byla prča. Moje žena je v lázních..."

"To snad, Jooste, není možný!? To nemyslíš vážně!? Jaká prča? To Ti tedy povím - Blbá prča! Proč jsi nám to nemohl říct... (hledám nějaká výstižná slova)... normálně? Myslím po pravdě - hned - sakra - chtěli jsme si povídat o Persii a tak... ??"
"To abyste byli krásně překvapení. Takhle můžeme mít celý byt sami pro sebe..."
"'Překvapení'! 'Sami pro sebe'... No jo! - no..."
"... když už jsme se tak skamarádili..."
"... skamarádili... bože, bože..."

S Alčou na sebe hledíme... a nevíme...

"Tak co Alí? Bez Peršanky se mi nikam nechce... Mejdan bez Peršanky, to je jako Píseň bez Kosti..."
Alí mým pábitelským hříčkám dobře rozumí (přinejmenším tomu chci věřit):
"Je to celý nějaký "káchlý", to je jistý," mudruje Alí.

"Tak alespoň vidíme skutečné Amsterdamce - normální pracující. A tady to sídliště... je nakonec také docela zajímavý... Žádný pozlátko. Nic oblbujícího. Kdo doma může říci, že viděl Amsterdam z této reálné perspektivy? Málokdo! Nikdo! Jsme borci, Alí. Hlavně Ty!"

Alí se směje, a to je dobře.

Alí: "Tak jedeme zpátky?"
Já (k Joostovi): "Kamaráde, mi to vzdáváme. Díky za pozvání."
Joost: "Tak ať se mnou jede jen Tvoje slečna. Vždyť sám se v centru lépe zabavíš..."

Joost bere Alenu kolem ramen, zálibně jí hledí na poprsí a šklebí se: "Je pěkná, statná..."

"Nech toho, Jooste," povídám měkce. "My se vracíme!"

"To nemůžete! Nakoupil jsem pro nás pivo. Co si s ním teď počnu. Sám ho pít nebudu."

S Alenkou se snažíme býti "lidumily", pokud to jen trochu jde. "Pánbůh nám to jednou oplatí na dětech...," utěšujeme se v případech, kdy se napálíme. (Jiná věc je, že když jsme spolu sami dva, z "lidumilské" role často vypadáváme.) Nyní ovšem lidumily jsme, Joostovo hoře jak utišit - to netušíme... Smutné...

"Poslyšte, přátelé!" praví Joost náhle jakoby zjihle a moudře. "Pojedu s Vámi zpátky do centra a něco vymyslíme..."

Padá nám s Alenkou kámen ze srdce! Tímto nápadem zachraňuje Joost nás... i sebe. Hrom do bubnu! Tři mouchy jednou ranou - (jak se sluší na kovaného inteligenta)!

"No tak jo... Tak pojedem všichni zpátky... A co chceš "vymýšlet"?"
"Ukážu Vám starý přístav, jsou tam nádherná romantická zákoutí, staré lodě, na vodě bary. Bude se Vám tam líbit a není to daleko od centra. Na mou duši..."

Aleně se rozzáří oči... Konečně! Starý přístav - romantika. Nejen děvky ve výlohách (třebas nádherné), nejen zmarjáněné "coffee shopy" - jako včera... (Marihuánu sice sami moc nekouříme, ale když už jsme v tom "Amstru"... tak podívat se...)
Toto ale bude jiná "káva"... Starý přístav... vonící dálavama...

"Tak zní to báječně... Snad už to podruhé vyjde, Jooste..." říká moje žena křehce.

"Vyjde, vyjde! Až vystoupíme z podzemky, pojedeme autobusem..."

Konec 1. části

P.S. Ač "authorem" za autora v pravém smyslu se nepovažuji. Chlámal jsem se ssebou a psalo se mi to "samo"...