"SWEET TALK IS IMPORTANT TOO!"
Warning! The following video can seriously improve your health!
(Varování! Následující klip může dramaticky pomoci Vašemu zdraví!)
Holandštině se má správně říkat "nizozemština"!
Moderátor však se svými hosty hovoří vlámsky.
Nuže...
Úplná verse (s anglickými titulky)
P.S. ANI SE NECHCE VĚŘIT, ŽE "TO "NENÍ" SRANDA"...
Národe český, prozraď! Kdo na Hrad? U Miri je to jasný, ale co Vy ostatní...?
Já bych chtěl na Hrad buď Zdeňka Svěráka nebo pana ombudsmana Otakara Motejla. U Svěráka je to jasný, a Motejl má zase takové milé jméno... Ale vážně! Pan Motejl (někdejší obhájce) byl známý Filipa W. (ještě z našich "disidentských" let) a Filip říkal, že Ota Motejl je muž odvážný a rozumný. (I když holduje nikotinu jako já.)
Amsterdam: Starý přístav
(Pokračování předchozího příspěvku "Amsterdam" bude postupně vznikat. S dalším psaním začnu, až si trochu odpočinu. V.)
Z opilecké dřímoty stačil se Joost probrat právě včas. (Igelitku s "nejlepším pivem" jsem na cestě zpátky raději sám převzal do opatrovnictví.)
"Příští stanici vystupujeme."
"S chladnou resignací v hlavě" (K.H.B.) nastupujeme do městského autobusu. Jsem ochoten riskovat maximálně tři další zastávky...
"Riskneme už jenom tři zastávky, Jooste! Opravdu!"
"Rozumím Vám. Dobře Vás chápu!"
Na třetí zastávce s Alí vystupujeme. Joost s těžkou igelitkou taky - za námi. Stojíme teď na neurčitém asfaltovém prostranství, po stranách lemovaném novými 'budovami'. Před námi jsou nějaké snad keře a kontejnery-popelnice. Vzduch je vlahý, nasládlý... (Již včera jsme si všimli, že zdejší vzduch je jakoby 'pássován' - t.j. bez dotyku hlazen - medovou travou.) Na asfaltu jsme (A. a V.) s Joostem sami. Je mi dobře. A jen doufám, že Aleně také. Joost mlčí - vypadá zkrušeně...
Nadlehčováni vánkem jsme unášeni po asfaltu jako snící apoštolové probouzení nočním mořem...
Jsme unášeni k nejbližšímu křoví. Joost mlčí:
"Pohleďte, přátelé, lavička! Vidím lavičku, přátelé. Jaké štěstí!" Joost opět mluví a ukazuje - obrací se k Aleně. "Posadíme se a pivo si dáme..."
"S Vojtěchem si dejte, já mám pití svoje." odvětí Alí a lokne si Coly (zcela rozumně).
"Dáme si pivo, kamaráde!"
".... tak dáme, jasně že dáme..." říkám poněkud odevzdaně, ale na to "nejlepší" mám docela chuť...
Míříme k lavičce, usazujeme se.
Joost otevírá první plechovku - jako by se chystal k svatému přijímání. (Jen chleba a víno nahrazuje nyní pivo - žádná 'oplatka'.)
Začíná mžít... Vláha nad asfaltem se barví do zlatova a do neviditelného oparu z najemno rozemletých smaragdů (drahých kamenů).
Joost pije plechovku za plechovkou. S hlavou zvednutou do oblohy - připomíná mi teď Ahuru Mazdu - nejvyšší pravdu. Joost pije - zasněný je jako tichá noc... Nic neříká. Sám je tichý. Obdivně se mu klanějí snad i ty kontejnery. Je nám krásně.
Po deseti pivech (resp. osmi - dvě jsem vypil já) je Joost střízlivý.
(Tyto paradoxní efekty nechci zde blíže rozvádět, povím jen to, že někdy doopravdy nastávají.)
"Come on baby, light my fire," zanotuji v tenoru, jelikož mi docházejí souvislosti.
"Vzpomněl jsi si na Mazdu..."
"Mazda je stále ve mě, i když mu tak neříkám - nejsem zoroastrián..."
"Rozumíš ohni - "
"Snažím se..."
"Jsi velmi inteligentní."
"To je možné..."
Navzdory přítomnému výskytu "budov" a asfaltu je téměř jisté, že od historických částí města nejsme příliš vzdáleni. Při zpáteční cestě metrem jsem totiž rafinovaně rozšifroval plán podzemí - jednotlivé trasy i s názvy příslušných stanic...
"A Ty víš, kde jsme, Jooste?"
"Vím... Samozřejmě!"
"Starý přístav je někde támhle...?" ukazuji šíkmo přes skromný parčík za námi.
"No ano... Přibližně tam. Jak to víš...?"
"Nevím nic. Zřejmě mám vyvinutý smysl pro orientaci..."
Zvedáme se z lavičky a během 15 minut se ocitáme v přístavu...
A rozhodně nelitujeme...
Joost je nyní soustředěný - v sobě ponořený. Mesmericky hovoří o perské kultuře, Zarathuštrovi, překládání a nepřekonatelné kráse žen. Občas při tom pláče.
Ach, lodě! Jak drsně půvabné jste...!
Alí se kochá - chvílemi též rozmlouvá o překladech. (O těch svých sanskrtských.)
Já dílem poslouchám, dílem "sním", když představuji si tajemné "dálavy"...
Bezstarostně uvolnění brouzdáme se poté důmyslnou spletí plavebních kanálů. V tichých rezidenčních čtvrtích nejsou už téměř žádní turisté, žádné obchody...
Atmosféra se postupně přebarvuje do mátového lila-fialova. Čerstvý pach živé, poněkud zakalené vody nám příjemně stoupá do mozků. Hladina odráží ztlumená světla (hebká jako stará hudba), s každým krokem vždy nějak jiná - trochu proměněná. Jako bychom se procházeli vnitřkem jakéhosi neskutečně pohádkového a přitom s určitostí existujícího kaleidoskopu (purpurového). Nálada zůstává jednoznačně opojná...
Tuto urbánní impresi, podtrženou Alenčiným "rembrandtovským" zjevem (nejspíše "Bathsheba v lázni" - Alena však měla větší prsa), korunuje krásná, živly ošlehaná bárka, na jednom z jejíž stěžnů je umístěna malá deska s třemi fosforeskujícími, mnohoslibně srozumitelnými písmeny - B-A-R...
"Na vodě bary..."
Joost se vytrhává z filosofického pohroužení:
"Zajděmež na kafe, přátelé! Dáme si kafe na vodě!"
Zde není co řešit! Na takhle nádherných loďích nepijeme kávu každý den. A kvůli těm lodím tady přeci jsme...
Po kovových schůdcích se spouštíme na náplavku a přes kovovou lávku dovnitř - do útulného lokálu v podpalubí.
Uvnitř nikdo není, jen černý kočkovito-hřebcovitý "Rastaman" (s nezbytnými korálky v hustých dredech)! Zubí se zpoza baru an mohutně inhaluje marihuanovou cigaretu. Usazujeme se ke stolečku:
(Následující konversace bude probíhat v angličtině.)
"Vítejte, lidi! Tak co si dáte, lidi?" Rasta vypustí kouř, a znovu roztáhne pusu k širokému úsměvu.
"Tři piva!" objednává (jako prve) znovuzrozený suverén Joost.
"Mám už jenom plechovkový."
Alena (oslyšena): "Já si pivo nedám..."
Joost (unisono s A.): "Dobře! Takže tři sklenice!"
"O.K."
Rasta (obratem) přináší tři Heinekeny a tři poháry.
"Chtěl jsem tři sklenice, pivo máme svoje."
"Pivo máte svoje... Jak svoje?" nechápe a hlavou kroutí Rasta.
Joost sáhne pod stůl a slavnostně pozvedá igelitku se zbylými Amstely (odhaduji 6 kusů):
"Vypijeme si tyhle!"
"To by tady asi nebylo moc vhodný, chlape. Podívej, kamaráde, na honoraci si tu určitě nehrajeme (We're cool here), ale ten bar nám vydělává alespoň na údržbu lodi..."
Alena (oslyšena): "Já bych si dala kávu, prosím."
Joost ke mě (unisono s A., ukazuje na Rastu): "Vidíš ho!? Vidíš ho!? To je 'top' komunista-kapitalista!"
Vojtěch ("smíšeně" pobaveně): "Nech toho, Jooste..."
Joost k Rastovi: "Tady to jsou Češi, kamaráde. Bohémové... Čechy a Morava."
"To je dobrý. A co s tím?"
"Byls tam někdy?"
"Kde?"
"No u nich... V Bohemii!"
"Bohemie.. A kde to je? V Evropě?"
"Evropa, chlape! Já tam byl...!"
"No dobrý - "
"Nic nechápeš! Jsou to skuteční Češi. Z Bohemie. Bojovníci za Svobodu...!!"
"Myslíš 'tohle'?" Rasta zachrastí korálky, znovu ukáže svý karibský zuby a nad hlavou zamáchá voňavým "džointem".
"To taky! Tohle jsou ale inteligentní lidi, chlape. Bojovníci za svobodu. Už takhle maj' z toho, co tady viděli, hrůzu! Tenhle kapitalismus pro idioty... a ty komunisti... taky pro idioty! Tito lidé zde jsou bojovníci! Budou si myslet, že tu žijou samí komunisti-kapitalisti. A to bys chtěl? Už si to stejně myslej'. Kapitalistický komunisti-kapitalisti. Jako ty, kamaráde... Tak to je moc pěkný. Rozumíš mi...?! Ty mi rozumíš..."
Rasta se na nás dívá s pootevřenou pusou. Pak ohrne masívní rty a naráz vyprázdní obsah plic. Zachrastí dredy:
"Ok... Já jsem sorry! To svoje pivo si tu klidně vypijte. Jsme tu sami, tak nakonec o nic nejde... Klidně si poslužte - "
Alí: "Já si dám kávu! Samozřejmě za ní zaplatím!"
Vojta: "Já bych prosil kafe taky. Vše, samozřejmě, zaplatíme...!" přidávám se pohotově k Alenině objednávce... Bože!
Rasta odnáší Heinekeny; na stole však ponechává tři prázdné poháry...
Joost rozlívá pivo mě a sobě, zatímco Rasta připravuje "překapávanou". Joostova eskamotáž byla nesporně "pecka", přesto se cítím poněkud rozpačitě:
"Hej, Bratře! Připojíš se k nám u stolu, kámo?" volám na Rastamana.
"Moment!"
"To pivo - to nebyl můj nápad..."
"To je O.K.! S tím se netrap, chlape..."
Teď jak to vše zpětně zapisuju, mrzí mě trochu, že Vám nemohu lépe zprostředkovat Rastovu jamajskou angličtinu. Tu intonaci podobnou jo-ju:
Z opilecké dřímoty stačil se Joost probrat právě včas. (Igelitku s "nejlepším pivem" jsem na cestě zpátky raději sám převzal do opatrovnictví.)
"Příští stanici vystupujeme."
"S chladnou resignací v hlavě" (K.H.B.) nastupujeme do městského autobusu. Jsem ochoten riskovat maximálně tři další zastávky...
"Riskneme už jenom tři zastávky, Jooste! Opravdu!"
"Rozumím Vám. Dobře Vás chápu!"
Na třetí zastávce s Alí vystupujeme. Joost s těžkou igelitkou taky - za námi. Stojíme teď na neurčitém asfaltovém prostranství, po stranách lemovaném novými 'budovami'. Před námi jsou nějaké snad keře a kontejnery-popelnice. Vzduch je vlahý, nasládlý... (Již včera jsme si všimli, že zdejší vzduch je jakoby 'pássován' - t.j. bez dotyku hlazen - medovou travou.) Na asfaltu jsme (A. a V.) s Joostem sami. Je mi dobře. A jen doufám, že Aleně také. Joost mlčí - vypadá zkrušeně...
Nadlehčováni vánkem jsme unášeni po asfaltu jako snící apoštolové probouzení nočním mořem...
Jsme unášeni k nejbližšímu křoví. Joost mlčí:
"Pohleďte, přátelé, lavička! Vidím lavičku, přátelé. Jaké štěstí!" Joost opět mluví a ukazuje - obrací se k Aleně. "Posadíme se a pivo si dáme..."
"S Vojtěchem si dejte, já mám pití svoje." odvětí Alí a lokne si Coly (zcela rozumně).
"Dáme si pivo, kamaráde!"
".... tak dáme, jasně že dáme..." říkám poněkud odevzdaně, ale na to "nejlepší" mám docela chuť...
Míříme k lavičce, usazujeme se.
Joost otevírá první plechovku - jako by se chystal k svatému přijímání. (Jen chleba a víno nahrazuje nyní pivo - žádná 'oplatka'.)
Začíná mžít... Vláha nad asfaltem se barví do zlatova a do neviditelného oparu z najemno rozemletých smaragdů (drahých kamenů).
Joost pije plechovku za plechovkou. S hlavou zvednutou do oblohy - připomíná mi teď Ahuru Mazdu - nejvyšší pravdu. Joost pije - zasněný je jako tichá noc... Nic neříká. Sám je tichý. Obdivně se mu klanějí snad i ty kontejnery. Je nám krásně.
Po deseti pivech (resp. osmi - dvě jsem vypil já) je Joost střízlivý.
(Tyto paradoxní efekty nechci zde blíže rozvádět, povím jen to, že někdy doopravdy nastávají.)
"Come on baby, light my fire," zanotuji v tenoru, jelikož mi docházejí souvislosti.
"Vzpomněl jsi si na Mazdu..."
"Mazda je stále ve mě, i když mu tak neříkám - nejsem zoroastrián..."
"Rozumíš ohni - "
"Snažím se..."
"Jsi velmi inteligentní."
"To je možné..."
Navzdory přítomnému výskytu "budov" a asfaltu je téměř jisté, že od historických částí města nejsme příliš vzdáleni. Při zpáteční cestě metrem jsem totiž rafinovaně rozšifroval plán podzemí - jednotlivé trasy i s názvy příslušných stanic...
"A Ty víš, kde jsme, Jooste?"
"Vím... Samozřejmě!"
"Starý přístav je někde támhle...?" ukazuji šíkmo přes skromný parčík za námi.
"No ano... Přibližně tam. Jak to víš...?"
"Nevím nic. Zřejmě mám vyvinutý smysl pro orientaci..."
Zvedáme se z lavičky a během 15 minut se ocitáme v přístavu...
A rozhodně nelitujeme...
Joost je nyní soustředěný - v sobě ponořený. Mesmericky hovoří o perské kultuře, Zarathuštrovi, překládání a nepřekonatelné kráse žen. Občas při tom pláče.
Ach, lodě! Jak drsně půvabné jste...!
Alí se kochá - chvílemi též rozmlouvá o překladech. (O těch svých sanskrtských.)
Já dílem poslouchám, dílem "sním", když představuji si tajemné "dálavy"...
Bezstarostně uvolnění brouzdáme se poté důmyslnou spletí plavebních kanálů. V tichých rezidenčních čtvrtích nejsou už téměř žádní turisté, žádné obchody...
Atmosféra se postupně přebarvuje do mátového lila-fialova. Čerstvý pach živé, poněkud zakalené vody nám příjemně stoupá do mozků. Hladina odráží ztlumená světla (hebká jako stará hudba), s každým krokem vždy nějak jiná - trochu proměněná. Jako bychom se procházeli vnitřkem jakéhosi neskutečně pohádkového a přitom s určitostí existujícího kaleidoskopu (purpurového). Nálada zůstává jednoznačně opojná...
Tuto urbánní impresi, podtrženou Alenčiným "rembrandtovským" zjevem (nejspíše "Bathsheba v lázni" - Alena však měla větší prsa), korunuje krásná, živly ošlehaná bárka, na jednom z jejíž stěžnů je umístěna malá deska s třemi fosforeskujícími, mnohoslibně srozumitelnými písmeny - B-A-R...
"Na vodě bary..."
Joost se vytrhává z filosofického pohroužení:
"Zajděmež na kafe, přátelé! Dáme si kafe na vodě!"
Zde není co řešit! Na takhle nádherných loďích nepijeme kávu každý den. A kvůli těm lodím tady přeci jsme...
Po kovových schůdcích se spouštíme na náplavku a přes kovovou lávku dovnitř - do útulného lokálu v podpalubí.
Uvnitř nikdo není, jen černý kočkovito-hřebcovitý "Rastaman" (s nezbytnými korálky v hustých dredech)! Zubí se zpoza baru an mohutně inhaluje marihuanovou cigaretu. Usazujeme se ke stolečku:
(Následující konversace bude probíhat v angličtině.)
"Vítejte, lidi! Tak co si dáte, lidi?" Rasta vypustí kouř, a znovu roztáhne pusu k širokému úsměvu.
"Tři piva!" objednává (jako prve) znovuzrozený suverén Joost.
"Mám už jenom plechovkový."
Alena (oslyšena): "Já si pivo nedám..."
Joost (unisono s A.): "Dobře! Takže tři sklenice!"
"O.K."
Rasta (obratem) přináší tři Heinekeny a tři poháry.
"Chtěl jsem tři sklenice, pivo máme svoje."
"Pivo máte svoje... Jak svoje?" nechápe a hlavou kroutí Rasta.
Joost sáhne pod stůl a slavnostně pozvedá igelitku se zbylými Amstely (odhaduji 6 kusů):
"Vypijeme si tyhle!"
"To by tady asi nebylo moc vhodný, chlape. Podívej, kamaráde, na honoraci si tu určitě nehrajeme (We're cool here), ale ten bar nám vydělává alespoň na údržbu lodi..."
Alena (oslyšena): "Já bych si dala kávu, prosím."
Joost ke mě (unisono s A., ukazuje na Rastu): "Vidíš ho!? Vidíš ho!? To je 'top' komunista-kapitalista!"
Vojtěch ("smíšeně" pobaveně): "Nech toho, Jooste..."
Joost k Rastovi: "Tady to jsou Češi, kamaráde. Bohémové... Čechy a Morava."
"To je dobrý. A co s tím?"
"Byls tam někdy?"
"Kde?"
"No u nich... V Bohemii!"
"Bohemie.. A kde to je? V Evropě?"
"Evropa, chlape! Já tam byl...!"
"No dobrý - "
"Nic nechápeš! Jsou to skuteční Češi. Z Bohemie. Bojovníci za Svobodu...!!"
"Myslíš 'tohle'?" Rasta zachrastí korálky, znovu ukáže svý karibský zuby a nad hlavou zamáchá voňavým "džointem".
"To taky! Tohle jsou ale inteligentní lidi, chlape. Bojovníci za svobodu. Už takhle maj' z toho, co tady viděli, hrůzu! Tenhle kapitalismus pro idioty... a ty komunisti... taky pro idioty! Tito lidé zde jsou bojovníci! Budou si myslet, že tu žijou samí komunisti-kapitalisti. A to bys chtěl? Už si to stejně myslej'. Kapitalistický komunisti-kapitalisti. Jako ty, kamaráde... Tak to je moc pěkný. Rozumíš mi...?! Ty mi rozumíš..."
Rasta se na nás dívá s pootevřenou pusou. Pak ohrne masívní rty a naráz vyprázdní obsah plic. Zachrastí dredy:
"Ok... Já jsem sorry! To svoje pivo si tu klidně vypijte. Jsme tu sami, tak nakonec o nic nejde... Klidně si poslužte - "
Alí: "Já si dám kávu! Samozřejmě za ní zaplatím!"
Vojta: "Já bych prosil kafe taky. Vše, samozřejmě, zaplatíme...!" přidávám se pohotově k Alenině objednávce... Bože!
Rasta odnáší Heinekeny; na stole však ponechává tři prázdné poháry...
Joost rozlívá pivo mě a sobě, zatímco Rasta připravuje "překapávanou". Joostova eskamotáž byla nesporně "pecka", přesto se cítím poněkud rozpačitě:
"Hej, Bratře! Připojíš se k nám u stolu, kámo?" volám na Rastamana.
"Moment!"
"To pivo - to nebyl můj nápad..."
"To je O.K.! S tím se netrap, chlape..."
Teď jak to vše zpětně zapisuju, mrzí mě trochu, že Vám nemohu lépe zprostředkovat Rastovu jamajskou angličtinu. Tu intonaci podobnou jo-ju:
Amsterdam
Bylo ode mne nanejvýše prozíravé, když nedlouho předtím, než jsme dorazili k mostku přes hlavní amsterdamský kanál, pozřel jsem ten nejlepší "argentinský grilovaný" (biftek) a nabral tak endorfinovou sílu, která (jak se ukázalo později) měla se mi náramně hodit k dalším znamenitým dobrodružstvím toho dne (a noci).
Hustá a pestrá směsice lidiček na mostku více-méně zevlovala, nebylo proto možné nepovšimnout si, jak se od postranního parapetu prudce odlepila monstrósně mohutná postava. Chlap! - trochu sklonil hlavu, bez okolků 'zapádloval' rukama a bleskurychle zašněroval přímo ke mně:
"You are a true intellectual, sir..."
Dlouhý světlý balońák, nazrzlý bíbr, pleš. Silné brýle, silný bas-baryton:
"You are a true intellectual... I'm an intellectual too!"
(Jste pravý intelektuál... Já jsem také intelektuál!)
Toto extempore mě překvapilo, opanoval jsem se však a zachoval dekorum:
"Thank you, sir. You've been very kind."
(Děkuji, pane. To je od Vás velmi milé.)
Alence trvalo také jen chvilku, než se zorientovala a udělala směšně chápavou grimasu. Se svým prozatímním výstupem mohl být džentlmen výsostně spokojený. Dále pokračoval takto:
"Bylo by mi ctí pozvat Vás a Vaši partnerku na skleničku a ukázat Vám poněkud více náš Amsterdam. Mé jméno je Joost. Jsem intelektuál, jakož i Vy jste intelektuál - opravdový intelektuál, pane..."
"Já jsem Vojta a tady slečna se jmenuje Alena. Bydlíme v Bohemii, v Praze - v České republice."
"Oh, ano! Praha! Češi!!! A Morava! O, hó, byl jsem tam!" vykřikuje náš nový známý a vypadá jako by se chystal zemřít blahem. "Inteligentní lidi. Tuze inteligentní lidi! Byl jsem tam. Inteligentní město. A ty lokomotivy...! Lo-ko-mo-ti-vy."
"Tak co, Alí?"
Na nejrůznější fíky-fríky (z anglického "freak" - přeložme třebas "podivín") jsme z domova i z cest zvyklí. Já je miloval, a Alenka, řekněme, aktivně tolerovala:
"No já nevím... Pán je zjevně trochu pod parou... Ale na drink snad zajít můžeme..."
(S tou "parou" to Alí bezděky trefila. Jak napíšu za chvíli. Teď si jdu udělat kávu.)
Joost na naši odpověď v jazyce anglickém nečeká, zavěsí se do mě a sebejistě táhne rušnou ulicí... Kamsi někam! Že by uranský typ? - uranský homosexuál?
Statečná Alí se snaží dostát nasazenému tempu...
"Znám Moravu, Břeclav," vysloví Joost podivuhodně přesně. "Roztápěli tam zrovna parní lokomotivu. Na nádraží - v Břeclavi. Hóóó, hóó - taková krása: š-t-š-t štštštšt. Inteligentní lidi. Lokomotiva - kovová hora. Krasavice železná. Roztápěli tam parní obryni. Skvělí lidé. Takový rachot... jak se rozjížděla. Parní lokomotiva! Pára všude! Fenomenální zážitek. Skvělí lidé jsou tam u Vás... Tady je Nizozemsko! Tady jsou kapitalisti-komunisti-komunisti-kapitalisti. Pamatujte na to!"
Joost zbrunátní a z pod brýlí mu vystříknou slzy:
"Jsi skvělý člověk, sire! Jakže se to jmenuješ...? Ááá Vojta! Jsi skvělý člověk, Vojto. Pravý intelektuál. Tvoje žena je také skvělá - ano! Jste skvělí, inteligentní lidé. Já jsem také inteligentní. Velmi inteligentní... Tady jsou samí komunisti-kapitalisti."
Alí srovná krok: "A co vlastně děláte? Myslím za práci..."
"Pche, madame! Byl jsem profesorem perštiny. Přednášel jsem na universitě. Kromě perštiny ovládám dalších patnáct jazyků. Dohromady umím tedy šestnáct jazyků. Jsem na půl Peršan. Jsem velmi inteligentní. A moje žena je Peršanka - z Íránu. Je to žena dobrá, žárlivá. Můj otec byl slavný zoroastriánec. Jsme tedy zoroastriáni. Znáš ho přeci - Zarathuštru...?"
"Tak jasně," pravím pobaveně. "Něco jsem četl. Nejvyšší pravda - Ahura Mazda!"
"Tak vidíš! Jsi velmi inteligentní. Já jsem také inteligentní. Umím šestnáct jazyků. Tady jsme ale v Amsterdamu, v Nizozemsku. Zde zoroastriáni nebydlí. Tady jsou jen komunisti-kapitalisti!"
"Teď už nepřednášíte?" nedá se odbýt moje žena.
"Pche! Já už nepřednáším, protože bych pak neměl čas na pití..."
"Půjdeme tamhle," Joost ukazuje k zahrádce nedaleko rušné křižovatky. "Čepují tam český pivo a gin mají také dobrý... Ale půjdeme dovnitř, na zahrádce nebudeme. Venku vysedávají jen komunisti-kapitalisti..."
Vešli jsme dovnitř a posadili se k baru. Vytvořili jsme jakýsi trojúhelník jehož jedním vrcholem byla Alí usazená mezi námi:
"Třikrát Plzeň a tři džiny." Joost má v objednávce jasno, aniž by se nás - svých společníků na cokoli dotazoval. "A rychle!"
"Já ale na džin nemám moc chuť," hlesne Alena česky.
"Mě tady dobře znají," zareaguje Joost anglicky.
Come on baby, light my fire
Come on baby, light my fire
Try to set the night on fire
Joost zpívá dobře - pevně a čistě intonuje a Jim Morrison v basovém profundu vůbec nezní nezajímavě...
Barman před nás postaví objednané pití - ťukáme si:
"Jsem starý muž a Vy jste tak mladí," Joost do sebe zvrhne gin a pivo a hned si objednává další (pouze pro sebe).
"A kolik Vám je tedy let?"
"Čtyřicetšest..."
"Pane jo, to jste fakt staroch..."
"A musím pořád pít!"
"Proč musíte?"
"Because the beauty of women is unsurpassable... (Protože krása žen je nepřekonatelná...)"
S tím jsem mohl rád souhlasit. A "výhodné pro mě" také bylo, že Joost je asi na ženský a jeho žena nebude muset žárlit na mě...
You know that it would be untrue
You know that I would be a liar
If I was to say to you
Girl, we couldn't get much higher...
Joost si kupodivu pamatuje i text písně (The Doors: Light My Fire).
"A kde na to pití berete peníze?" vyzvídá Alí diplomaticky.
"Peníze? Peníze jsou přeci ve zdi. Na pití a na všechno mám peníze ze zdi (Money from the Wall), a ještě si k tomu můžu pořídit takovýhle parádní kožený boty." Joost si poodhrne nohavice, abychom tak (kromě zrzavých chlupů vylézajícich z ponožek) lépe mohli obdivovat jeho olbřímí polobotky. "Můžeš mít peníze ze zdi, ale potřebuješ k tomu dvě věci: Tohle..." vytahuje jakousi kreditní kartu státního kojence-opatrovance, "A tohle!" zakucká se smíchem a před nosem mi mává holandským pasem. "Potom Vám ukážu, jak to funguje..."
"A to Vám stačí i na nájem a tak?" vyzvídám diplomaticky pro změnu já...
"Nájem mi platějí přímo. To je komunismus-kapitalismus! Oni jsou strašně hloupí. Vždyť Vám to říkám pořád: Komunisti-kapitalisti. Na ty bacha! Ale potřebuješ mít tohleto!" Joost znovu vytahuje nizozemský pas a něžně ho hladí...
Nabízím se, že zaplatím a Joost nadšeně souhlasí:
"Teď zaplatíš Ty, já potom vezmu peníze ze zdi a něco vymyslíme: Pojedeme Tramvají! Na Amsterdamu jsou nejlepší tramvaje..."
Jdeme ke Zdi. Svůj pas teď Joost třímá vysoko nad hlavou. Prosím ho tedy, zdali aj já sám nemohl bych si osahati tu zázračnou knížečku (otevírající Zdi). Náš člověk zaváhá, pas Království Nizozemska mi však vzápětí (s pyšným obličejem) podává. S nelíčeným zájmem v tom magickém dokumentu zalistuji...
A zase jednou jsem rád, že nejsem holandská královna... a nemusím tudíž míti tady mistra Joosta za poddaného (ani formálního)...
Jedeme tramvají. Kam? - to nevíme. Na eventuální koupi jízdenek si vzpomeneme pozdě. "Pche," mávne rukou Joost. "Jen hloupí lidé si kupují jízdenky."
Joost samosebou není žádný tichošlápek. S mladým sympaťákem teď však (po holandsku) diskutuje - až takřka nadpřirozeně hlučně... a navíc zuřivě gestikuluje směrem k nám. Té jejich řeči nerozumíme, toliko se raději usmíváme. Kluk se nakonec také pousměje...
Postarší milá paní se nás nesměle dotazuje zdali jsme "comfortable" (což se dnes asi opravdu nejlépe přeloží tím strašidelným "v pohodě"), a artikulovaně se omlouvá, a dojemně vysvětluje, že se nacházíme ve městě Amsterdamu - "tavícím kotli", a že páni jako je "tento muž" už prostě patří k místním poměrům. Starostlivou Lady ihned uklidňuji: "To my dobře víme, vzácná paní, právě proto jsme tady..."
"A kam to vlastně jedeme, Jooste?"
"Jedeme ke mě! Ha, ha.. A příští zastávku vystupujeme!"
Co nám zbývá? - vystupujeme s Joostem.
"Jak k Tobě...?"
"No ke mě domů, udělám nákupy a pomějeme se..."
"A co Tvoje žena? Bude taky doma?"
"Oh, moje žena je dobrá, poslušná..."
"A jak se na nás bude dívat? - jen tak k Vám vtrhnout... Ani jí nezavoláš?"
"A jak by se měla dívat? Bude překvapená! Bude se usmívat!"
"Usmívat... A že tedy tolik piješ? Tobě už se Tvá žena nelíbí? "
"Oh líbí! Moje žena je hezká, velmi poslušná, musí být poslušná..."
"No jo. A bujaré večírky jí nevadí? Ona se taky ráda takhle baví?"
"Ráda, ráda. Uvidíš sám..."
"Tak co Alí?"
Alí pokrčí rameny: "A kde to je? Tady někde?"
"Nedaleko, nedaleko. Jen ještě kousek metrem a pak udělám nákupy... a pomějeme se!"
Rádi s Alí poznáváme nové lidi a nové kultury. A v Persii jsme ještě nebyli...
"Tak co Alí?"
"Já nevím... Na kafe bysme snad zajít mohli..."
Sedíme v metru (A. a V. s řádně zakoupenou jízdenkou). Jedeme. Kam? - nevíme. Víme jen (od Joosta), že někde před námi je "best shop" (nejlepší obchod) - a tam "všechno mají a nejlepší pivo" - tam nakoupíme a dobře se pomějeme...
Tubíme se podzemím (potom po povrchu) už dobrých pětadvacet minut:
"Jooste, kdy už tam budeme?"
"Jěště pár stanic."
"Říkal jsi, že je to kousek..."
"Klid! Ochutnáš nejlepší pivo..."
Po další (asi) čtvrthodině:
"Tak už tam snad budeme...?"
"Ještě tři stanice..."
Vlak si to šine neznámou periferií...
Porozhlédnu se po informační tabuli s plánem linky (oranžová): "Ukaž mi, Jooste, ukaž mi hned teď - kde jsme!?" ---
Jsme skoro na konečné... Bože! Konečně vystupujeme.
Panoramatem budiž nám všední večerní sídliště... Pocity mám "smíšené". Ale čert to vem. Rukou zacílím mezi paneláky a jemně zažertuji:
"Tam jsou také samí komunisti-kapitalisti? Nebo jenom inteligentní intelektuálové jako Ty...?"
"... Tam bydlí i nějací pracující, určitě tam bydlí i pracující," připouští Joost coby řádný intelektuál.
Slovo "pracující" mě naprosto upřímně zahřeje u srdce; špatná není ani vidina nákupů v nejlepším z obchodů (nejlepší pivo). S Alenou jsme celí zvědaví...
Bystré čtenářky správně tuší zradu:
Ocitáme se v mini večerce - diskontu. Joost si vybírá nejtlustší igelitku a plní ji oplechovaným zlevněným pivem zn. Amstel (to je místní pivo - exklusívní asi tak jako u nás je třeba lidová desina Staropramen Smíchov).
"K jídlu nic nepotřebujeme, doma něco bude," oddechne si Joost vítězoslavně.
Neprotestujeme!
Alí si kupuje velkou láhev Coca-coly (pro všechny případy - asi).
"Teď musíme autobusem!"
S Alí jsme čím dál tím víc nesví:
"Jooste, a to bude trvat další hodinu? Podívej, už je večer. Poslední vlak do Haarlemu nám jede krátce po půlnoci. A potom až ráno. Potřebujeme se zavčasu dostat zpátky do centra. Ale 'takhle'...?"
Jsme ubytovaní v Haarlemu - v "Maďarském pensiónu". Máme tam auto, doklady, většinu hotovosti, kreditní karty...
(Haarlem je krásné historické přístavní město - 15 minut rychlovlakem na západ od Amsterdamského centrálního nádraží. Zpáteční lístky máme již také zakoupené.)
"Nikam se dostávat nemusíte. Budete spát u mě!"
"Hm... To je tedy paráda! To máš tak velký byt (placený "přímo")? A co Tvoje žena? Ta bude jistě nadšená... Tak jí, sakra, alespoň zavolej... Máte snad telefon? Támhle je automat..."
"Moje žena doma není. To byla prča. Moje žena je v lázních..."
"To snad, Jooste, není možný!? To nemyslíš vážně!? Jaká prča? To Ti tedy povím - Blbá prča! Proč jsi nám to nemohl říct... (hledám nějaká výstižná slova)... normálně? Myslím po pravdě - hned - sakra - chtěli jsme si povídat o Persii a tak... ??"
"To abyste byli krásně překvapení. Takhle můžeme mít celý byt sami pro sebe..."
"'Překvapení'! 'Sami pro sebe'... No jo! - no..."
"... když už jsme se tak skamarádili..."
"... skamarádili... bože, bože..."
S Alčou na sebe hledíme... a nevíme...
"Tak co Alí? Bez Peršanky se mi nikam nechce... Mejdan bez Peršanky, to je jako Píseň bez Kosti..."
Alí mým pábitelským hříčkám dobře rozumí (přinejmenším tomu chci věřit):
"Je to celý nějaký "káchlý", to je jistý," mudruje Alí.
"Tak alespoň vidíme skutečné Amsterdamce - normální pracující. A tady to sídliště... je nakonec také docela zajímavý... Žádný pozlátko. Nic oblbujícího. Kdo doma může říci, že viděl Amsterdam z této reálné perspektivy? Málokdo! Nikdo! Jsme borci, Alí. Hlavně Ty!"
Alí se směje, a to je dobře.
Alí: "Tak jedeme zpátky?"
Já (k Joostovi): "Kamaráde, mi to vzdáváme. Díky za pozvání."
Joost: "Tak ať se mnou jede jen Tvoje slečna. Vždyť sám se v centru lépe zabavíš..."
Joost bere Alenu kolem ramen, zálibně jí hledí na poprsí a šklebí se: "Je pěkná, statná..."
"Nech toho, Jooste," povídám měkce. "My se vracíme!"
"To nemůžete! Nakoupil jsem pro nás pivo. Co si s ním teď počnu. Sám ho pít nebudu."
S Alenkou se snažíme býti "lidumily", pokud to jen trochu jde. "Pánbůh nám to jednou oplatí na dětech...," utěšujeme se v případech, kdy se napálíme. (Jiná věc je, že když jsme spolu sami dva, z "lidumilské" role často vypadáváme.) Nyní ovšem lidumily jsme, Joostovo hoře jak utišit - to netušíme... Smutné...
"Poslyšte, přátelé!" praví Joost náhle jakoby zjihle a moudře. "Pojedu s Vámi zpátky do centra a něco vymyslíme..."
Padá nám s Alenkou kámen ze srdce! Tímto nápadem zachraňuje Joost nás... i sebe. Hrom do bubnu! Tři mouchy jednou ranou - (jak se sluší na kovaného inteligenta)!
"No tak jo... Tak pojedem všichni zpátky... A co chceš "vymýšlet"?"
"Ukážu Vám starý přístav, jsou tam nádherná romantická zákoutí, staré lodě, na vodě bary. Bude se Vám tam líbit a není to daleko od centra. Na mou duši..."
Aleně se rozzáří oči... Konečně! Starý přístav - romantika. Nejen děvky ve výlohách (třebas nádherné), nejen zmarjáněné "coffee shopy" - jako včera... (Marihuánu sice sami moc nekouříme, ale když už jsme v tom "Amstru"... tak podívat se...)
Toto ale bude jiná "káva"... Starý přístav... vonící dálavama...
"Tak zní to báječně... Snad už to podruhé vyjde, Jooste..." říká moje žena křehce.
"Vyjde, vyjde! Až vystoupíme z podzemky, pojedeme autobusem..."
Konec 1. části
P.S. Ač "authorem" za autora v pravém smyslu se nepovažuji. Chlámal jsem se ssebou a psalo se mi to "samo"...
Hustá a pestrá směsice lidiček na mostku více-méně zevlovala, nebylo proto možné nepovšimnout si, jak se od postranního parapetu prudce odlepila monstrósně mohutná postava. Chlap! - trochu sklonil hlavu, bez okolků 'zapádloval' rukama a bleskurychle zašněroval přímo ke mně:
"You are a true intellectual, sir..."
Dlouhý světlý balońák, nazrzlý bíbr, pleš. Silné brýle, silný bas-baryton:
"You are a true intellectual... I'm an intellectual too!"
(Jste pravý intelektuál... Já jsem také intelektuál!)
Toto extempore mě překvapilo, opanoval jsem se však a zachoval dekorum:
"Thank you, sir. You've been very kind."
(Děkuji, pane. To je od Vás velmi milé.)
Alence trvalo také jen chvilku, než se zorientovala a udělala směšně chápavou grimasu. Se svým prozatímním výstupem mohl být džentlmen výsostně spokojený. Dále pokračoval takto:
"Bylo by mi ctí pozvat Vás a Vaši partnerku na skleničku a ukázat Vám poněkud více náš Amsterdam. Mé jméno je Joost. Jsem intelektuál, jakož i Vy jste intelektuál - opravdový intelektuál, pane..."
"Já jsem Vojta a tady slečna se jmenuje Alena. Bydlíme v Bohemii, v Praze - v České republice."
"Oh, ano! Praha! Češi!!! A Morava! O, hó, byl jsem tam!" vykřikuje náš nový známý a vypadá jako by se chystal zemřít blahem. "Inteligentní lidi. Tuze inteligentní lidi! Byl jsem tam. Inteligentní město. A ty lokomotivy...! Lo-ko-mo-ti-vy."
"Tak co, Alí?"
Na nejrůznější fíky-fríky (z anglického "freak" - přeložme třebas "podivín") jsme z domova i z cest zvyklí. Já je miloval, a Alenka, řekněme, aktivně tolerovala:
"No já nevím... Pán je zjevně trochu pod parou... Ale na drink snad zajít můžeme..."
(S tou "parou" to Alí bezděky trefila. Jak napíšu za chvíli. Teď si jdu udělat kávu.)
Joost na naši odpověď v jazyce anglickém nečeká, zavěsí se do mě a sebejistě táhne rušnou ulicí... Kamsi někam! Že by uranský typ? - uranský homosexuál?
Statečná Alí se snaží dostát nasazenému tempu...
"Znám Moravu, Břeclav," vysloví Joost podivuhodně přesně. "Roztápěli tam zrovna parní lokomotivu. Na nádraží - v Břeclavi. Hóóó, hóó - taková krása: š-t-š-t štštštšt. Inteligentní lidi. Lokomotiva - kovová hora. Krasavice železná. Roztápěli tam parní obryni. Skvělí lidé. Takový rachot... jak se rozjížděla. Parní lokomotiva! Pára všude! Fenomenální zážitek. Skvělí lidé jsou tam u Vás... Tady je Nizozemsko! Tady jsou kapitalisti-komunisti-komunisti-kapitalisti. Pamatujte na to!"
Joost zbrunátní a z pod brýlí mu vystříknou slzy:
"Jsi skvělý člověk, sire! Jakže se to jmenuješ...? Ááá Vojta! Jsi skvělý člověk, Vojto. Pravý intelektuál. Tvoje žena je také skvělá - ano! Jste skvělí, inteligentní lidé. Já jsem také inteligentní. Velmi inteligentní... Tady jsou samí komunisti-kapitalisti."
Alí srovná krok: "A co vlastně děláte? Myslím za práci..."
"Pche, madame! Byl jsem profesorem perštiny. Přednášel jsem na universitě. Kromě perštiny ovládám dalších patnáct jazyků. Dohromady umím tedy šestnáct jazyků. Jsem na půl Peršan. Jsem velmi inteligentní. A moje žena je Peršanka - z Íránu. Je to žena dobrá, žárlivá. Můj otec byl slavný zoroastriánec. Jsme tedy zoroastriáni. Znáš ho přeci - Zarathuštru...?"
"Tak jasně," pravím pobaveně. "Něco jsem četl. Nejvyšší pravda - Ahura Mazda!"
"Tak vidíš! Jsi velmi inteligentní. Já jsem také inteligentní. Umím šestnáct jazyků. Tady jsme ale v Amsterdamu, v Nizozemsku. Zde zoroastriáni nebydlí. Tady jsou jen komunisti-kapitalisti!"
"Teď už nepřednášíte?" nedá se odbýt moje žena.
"Pche! Já už nepřednáším, protože bych pak neměl čas na pití..."
"Půjdeme tamhle," Joost ukazuje k zahrádce nedaleko rušné křižovatky. "Čepují tam český pivo a gin mají také dobrý... Ale půjdeme dovnitř, na zahrádce nebudeme. Venku vysedávají jen komunisti-kapitalisti..."
Vešli jsme dovnitř a posadili se k baru. Vytvořili jsme jakýsi trojúhelník jehož jedním vrcholem byla Alí usazená mezi námi:
"Třikrát Plzeň a tři džiny." Joost má v objednávce jasno, aniž by se nás - svých společníků na cokoli dotazoval. "A rychle!"
"Já ale na džin nemám moc chuť," hlesne Alena česky.
"Mě tady dobře znají," zareaguje Joost anglicky.
Come on baby, light my fire
Come on baby, light my fire
Try to set the night on fire
Joost zpívá dobře - pevně a čistě intonuje a Jim Morrison v basovém profundu vůbec nezní nezajímavě...
Barman před nás postaví objednané pití - ťukáme si:
"Jsem starý muž a Vy jste tak mladí," Joost do sebe zvrhne gin a pivo a hned si objednává další (pouze pro sebe).
"A kolik Vám je tedy let?"
"Čtyřicetšest..."
"Pane jo, to jste fakt staroch..."
"A musím pořád pít!"
"Proč musíte?"
"Because the beauty of women is unsurpassable... (Protože krása žen je nepřekonatelná...)"
S tím jsem mohl rád souhlasit. A "výhodné pro mě" také bylo, že Joost je asi na ženský a jeho žena nebude muset žárlit na mě...
You know that it would be untrue
You know that I would be a liar
If I was to say to you
Girl, we couldn't get much higher...
Joost si kupodivu pamatuje i text písně (The Doors: Light My Fire).
"A kde na to pití berete peníze?" vyzvídá Alí diplomaticky.
"Peníze? Peníze jsou přeci ve zdi. Na pití a na všechno mám peníze ze zdi (Money from the Wall), a ještě si k tomu můžu pořídit takovýhle parádní kožený boty." Joost si poodhrne nohavice, abychom tak (kromě zrzavých chlupů vylézajícich z ponožek) lépe mohli obdivovat jeho olbřímí polobotky. "Můžeš mít peníze ze zdi, ale potřebuješ k tomu dvě věci: Tohle..." vytahuje jakousi kreditní kartu státního kojence-opatrovance, "A tohle!" zakucká se smíchem a před nosem mi mává holandským pasem. "Potom Vám ukážu, jak to funguje..."
"A to Vám stačí i na nájem a tak?" vyzvídám diplomaticky pro změnu já...
"Nájem mi platějí přímo. To je komunismus-kapitalismus! Oni jsou strašně hloupí. Vždyť Vám to říkám pořád: Komunisti-kapitalisti. Na ty bacha! Ale potřebuješ mít tohleto!" Joost znovu vytahuje nizozemský pas a něžně ho hladí...
Nabízím se, že zaplatím a Joost nadšeně souhlasí:
"Teď zaplatíš Ty, já potom vezmu peníze ze zdi a něco vymyslíme: Pojedeme Tramvají! Na Amsterdamu jsou nejlepší tramvaje..."
Jdeme ke Zdi. Svůj pas teď Joost třímá vysoko nad hlavou. Prosím ho tedy, zdali aj já sám nemohl bych si osahati tu zázračnou knížečku (otevírající Zdi). Náš člověk zaváhá, pas Království Nizozemska mi však vzápětí (s pyšným obličejem) podává. S nelíčeným zájmem v tom magickém dokumentu zalistuji...
A zase jednou jsem rád, že nejsem holandská královna... a nemusím tudíž míti tady mistra Joosta za poddaného (ani formálního)...
Jedeme tramvají. Kam? - to nevíme. Na eventuální koupi jízdenek si vzpomeneme pozdě. "Pche," mávne rukou Joost. "Jen hloupí lidé si kupují jízdenky."
Joost samosebou není žádný tichošlápek. S mladým sympaťákem teď však (po holandsku) diskutuje - až takřka nadpřirozeně hlučně... a navíc zuřivě gestikuluje směrem k nám. Té jejich řeči nerozumíme, toliko se raději usmíváme. Kluk se nakonec také pousměje...
Postarší milá paní se nás nesměle dotazuje zdali jsme "comfortable" (což se dnes asi opravdu nejlépe přeloží tím strašidelným "v pohodě"), a artikulovaně se omlouvá, a dojemně vysvětluje, že se nacházíme ve městě Amsterdamu - "tavícím kotli", a že páni jako je "tento muž" už prostě patří k místním poměrům. Starostlivou Lady ihned uklidňuji: "To my dobře víme, vzácná paní, právě proto jsme tady..."
"A kam to vlastně jedeme, Jooste?"
"Jedeme ke mě! Ha, ha.. A příští zastávku vystupujeme!"
Co nám zbývá? - vystupujeme s Joostem.
"Jak k Tobě...?"
"No ke mě domů, udělám nákupy a pomějeme se..."
"A co Tvoje žena? Bude taky doma?"
"Oh, moje žena je dobrá, poslušná..."
"A jak se na nás bude dívat? - jen tak k Vám vtrhnout... Ani jí nezavoláš?"
"A jak by se měla dívat? Bude překvapená! Bude se usmívat!"
"Usmívat... A že tedy tolik piješ? Tobě už se Tvá žena nelíbí? "
"Oh líbí! Moje žena je hezká, velmi poslušná, musí být poslušná..."
"No jo. A bujaré večírky jí nevadí? Ona se taky ráda takhle baví?"
"Ráda, ráda. Uvidíš sám..."
"Tak co Alí?"
Alí pokrčí rameny: "A kde to je? Tady někde?"
"Nedaleko, nedaleko. Jen ještě kousek metrem a pak udělám nákupy... a pomějeme se!"
Rádi s Alí poznáváme nové lidi a nové kultury. A v Persii jsme ještě nebyli...
"Tak co Alí?"
"Já nevím... Na kafe bysme snad zajít mohli..."
Sedíme v metru (A. a V. s řádně zakoupenou jízdenkou). Jedeme. Kam? - nevíme. Víme jen (od Joosta), že někde před námi je "best shop" (nejlepší obchod) - a tam "všechno mají a nejlepší pivo" - tam nakoupíme a dobře se pomějeme...
Tubíme se podzemím (potom po povrchu) už dobrých pětadvacet minut:
"Jooste, kdy už tam budeme?"
"Jěště pár stanic."
"Říkal jsi, že je to kousek..."
"Klid! Ochutnáš nejlepší pivo..."
Po další (asi) čtvrthodině:
"Tak už tam snad budeme...?"
"Ještě tři stanice..."
Vlak si to šine neznámou periferií...
Porozhlédnu se po informační tabuli s plánem linky (oranžová): "Ukaž mi, Jooste, ukaž mi hned teď - kde jsme!?" ---
Jsme skoro na konečné... Bože! Konečně vystupujeme.
Panoramatem budiž nám všední večerní sídliště... Pocity mám "smíšené". Ale čert to vem. Rukou zacílím mezi paneláky a jemně zažertuji:
"Tam jsou také samí komunisti-kapitalisti? Nebo jenom inteligentní intelektuálové jako Ty...?"
"... Tam bydlí i nějací pracující, určitě tam bydlí i pracující," připouští Joost coby řádný intelektuál.
Slovo "pracující" mě naprosto upřímně zahřeje u srdce; špatná není ani vidina nákupů v nejlepším z obchodů (nejlepší pivo). S Alenou jsme celí zvědaví...
Bystré čtenářky správně tuší zradu:
Ocitáme se v mini večerce - diskontu. Joost si vybírá nejtlustší igelitku a plní ji oplechovaným zlevněným pivem zn. Amstel (to je místní pivo - exklusívní asi tak jako u nás je třeba lidová desina Staropramen Smíchov).
"K jídlu nic nepotřebujeme, doma něco bude," oddechne si Joost vítězoslavně.
Neprotestujeme!
Alí si kupuje velkou láhev Coca-coly (pro všechny případy - asi).
"Teď musíme autobusem!"
S Alí jsme čím dál tím víc nesví:
"Jooste, a to bude trvat další hodinu? Podívej, už je večer. Poslední vlak do Haarlemu nám jede krátce po půlnoci. A potom až ráno. Potřebujeme se zavčasu dostat zpátky do centra. Ale 'takhle'...?"
Jsme ubytovaní v Haarlemu - v "Maďarském pensiónu". Máme tam auto, doklady, většinu hotovosti, kreditní karty...
(Haarlem je krásné historické přístavní město - 15 minut rychlovlakem na západ od Amsterdamského centrálního nádraží. Zpáteční lístky máme již také zakoupené.)
"Nikam se dostávat nemusíte. Budete spát u mě!"
"Hm... To je tedy paráda! To máš tak velký byt (placený "přímo")? A co Tvoje žena? Ta bude jistě nadšená... Tak jí, sakra, alespoň zavolej... Máte snad telefon? Támhle je automat..."
"Moje žena doma není. To byla prča. Moje žena je v lázních..."
"To snad, Jooste, není možný!? To nemyslíš vážně!? Jaká prča? To Ti tedy povím - Blbá prča! Proč jsi nám to nemohl říct... (hledám nějaká výstižná slova)... normálně? Myslím po pravdě - hned - sakra - chtěli jsme si povídat o Persii a tak... ??"
"To abyste byli krásně překvapení. Takhle můžeme mít celý byt sami pro sebe..."
"'Překvapení'! 'Sami pro sebe'... No jo! - no..."
"... když už jsme se tak skamarádili..."
"... skamarádili... bože, bože..."
S Alčou na sebe hledíme... a nevíme...
"Tak co Alí? Bez Peršanky se mi nikam nechce... Mejdan bez Peršanky, to je jako Píseň bez Kosti..."
Alí mým pábitelským hříčkám dobře rozumí (přinejmenším tomu chci věřit):
"Je to celý nějaký "káchlý", to je jistý," mudruje Alí.
"Tak alespoň vidíme skutečné Amsterdamce - normální pracující. A tady to sídliště... je nakonec také docela zajímavý... Žádný pozlátko. Nic oblbujícího. Kdo doma může říci, že viděl Amsterdam z této reálné perspektivy? Málokdo! Nikdo! Jsme borci, Alí. Hlavně Ty!"
Alí se směje, a to je dobře.
Alí: "Tak jedeme zpátky?"
Já (k Joostovi): "Kamaráde, mi to vzdáváme. Díky za pozvání."
Joost: "Tak ať se mnou jede jen Tvoje slečna. Vždyť sám se v centru lépe zabavíš..."
Joost bere Alenu kolem ramen, zálibně jí hledí na poprsí a šklebí se: "Je pěkná, statná..."
"Nech toho, Jooste," povídám měkce. "My se vracíme!"
"To nemůžete! Nakoupil jsem pro nás pivo. Co si s ním teď počnu. Sám ho pít nebudu."
S Alenkou se snažíme býti "lidumily", pokud to jen trochu jde. "Pánbůh nám to jednou oplatí na dětech...," utěšujeme se v případech, kdy se napálíme. (Jiná věc je, že když jsme spolu sami dva, z "lidumilské" role často vypadáváme.) Nyní ovšem lidumily jsme, Joostovo hoře jak utišit - to netušíme... Smutné...
"Poslyšte, přátelé!" praví Joost náhle jakoby zjihle a moudře. "Pojedu s Vámi zpátky do centra a něco vymyslíme..."
Padá nám s Alenkou kámen ze srdce! Tímto nápadem zachraňuje Joost nás... i sebe. Hrom do bubnu! Tři mouchy jednou ranou - (jak se sluší na kovaného inteligenta)!
"No tak jo... Tak pojedem všichni zpátky... A co chceš "vymýšlet"?"
"Ukážu Vám starý přístav, jsou tam nádherná romantická zákoutí, staré lodě, na vodě bary. Bude se Vám tam líbit a není to daleko od centra. Na mou duši..."
Aleně se rozzáří oči... Konečně! Starý přístav - romantika. Nejen děvky ve výlohách (třebas nádherné), nejen zmarjáněné "coffee shopy" - jako včera... (Marihuánu sice sami moc nekouříme, ale když už jsme v tom "Amstru"... tak podívat se...)
Toto ale bude jiná "káva"... Starý přístav... vonící dálavama...
"Tak zní to báječně... Snad už to podruhé vyjde, Jooste..." říká moje žena křehce.
"Vyjde, vyjde! Až vystoupíme z podzemky, pojedeme autobusem..."
Konec 1. části
P.S. Ač "authorem" za autora v pravém smyslu se nepovažuji. Chlámal jsem se ssebou a psalo se mi to "samo"...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
