Medová glissanda sametových tónů, na vlnách neonové noci tekou...
Schoulená v útrobách tenorových saxofonů, V jazzových dramatech zmírají za řekou...
2 komentáře:
Anonymní
řekl(a)...
Kdysi dávno, před více nežli sty lety, připluly ke břehům Severní Ameriky lodě s otroky. Veslaři si krátili cestu jednohlasným zpěvem pravé černošské melodie, která se od děl Etiopských pěvců serenád lišila tak, jak jen se jedna píseň může lišit od jiné. Byl to jakýsi barbarský madrigal, v němž jednoho zpěváka, který začal, následovali jednohlasně ostatní, opakujíce refrén sborem, plným podivného výrazu a melancholie:
Oh tvá duše! Oh tvá duše! Na hřbitov půjdu a tělo své složím tam! Oh má duše! Oh má duše! Na hřbitov půjdem a toho černocha pochováme tam!
Pak zpívali ješté něco o tom, jak těžké je přejít „Džódm“, a to byla celá ta píseň a s neutuchající energií pokračovala celou cestou. Byla to podivná scéna. Proud tmavý jako Léthé, plynul mezi mlčenlivými, neobydlenými, rozervanými břehy, osvětlován u pobřeží ohněm v lesích, který zbarvoval oblohu do ruda – divoká melodie a tajuplné zaklínání duší zpěváků, jako by byly na dosah, připomínalo mi fantastickou cestu napříč Styxem.
Cestu, po které se k nám vydal jazz.
(z knihy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžka TVÁŘ JAZZU, vydalo Státní hudební nakladatelství Praha v roce 1966)
2 komentáře:
Kdysi dávno, před více nežli sty lety, připluly ke břehům Severní Ameriky lodě s otroky. Veslaři si krátili cestu jednohlasným zpěvem pravé černošské melodie, která se od děl Etiopských pěvců serenád lišila tak, jak jen se jedna píseň může lišit od jiné. Byl to jakýsi barbarský madrigal, v němž jednoho zpěváka, který začal, následovali jednohlasně ostatní, opakujíce refrén sborem, plným podivného výrazu a melancholie:
Oh tvá duše! Oh tvá duše! Na hřbitov půjdu
a tělo své složím tam!
Oh má duše! Oh má duše! Na hřbitov půjdem
a toho černocha pochováme tam!
Pak zpívali ješté něco o tom, jak těžké je přejít „Džódm“, a to byla celá ta píseň a s neutuchající energií pokračovala celou cestou. Byla to podivná scéna. Proud tmavý jako Léthé, plynul mezi mlčenlivými, neobydlenými, rozervanými břehy, osvětlován u pobřeží ohněm v lesích, který zbarvoval oblohu do ruda – divoká melodie a tajuplné zaklínání duší zpěváků, jako by byly na dosah, připomínalo mi fantastickou cestu napříč Styxem.
Cestu, po které se k nám vydal jazz.
(z knihy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžka TVÁŘ JAZZU, vydalo Státní hudební nakladatelství Praha v roce 1966)
Děkujeme v plesání srdce za
první (a nádherný) příspěvek -
komentář... Authoři
Okomentovat